Dnes jsem si u své milé sousedky, takové stařenky, u jejíž dveří mám vždycky čas prolistovat všechny letáky vyzvednuté ve schránce, abych si z nich pak mohl doma tvořit jednorázové ubrousky pod snídani, vyzvedl tři knížečky, z nichž jsem si hned s jednou zalezl k odpolední siestě.
Napsal ji Antoni Ferdynand Ossendowski a jmenuje se Lidé, zvířata, bohové. Ossendowski je takový polsko-ruský Cimrman nebo Ingriš, vystudoval chemii v Petrohradě, psal lodní deník na trase Oděsa – Vladivostok, při jejímž zdolávání navštívil a popsal většinu asijských zemí. Pak studoval na Sorbonně pod Marií Cimrman-Sklodowskou, stal se profesorem chemie a fyziky na univerzitě v Tomsku a publikoval knihy s všemožnou tematikou. Po rusko-japonské válce odjel do Mandžuska založit technologický institut na výzkum rudných ložisek v této oblasti. Byl hlavou Ruské zeměpisné společnosti ve Vladivostoku a navštěvoval četné vzdálené kraje. Začal se věnovat i beletrii a jako správný rozený Polák psal polsky. Za účast v revoluci 1905 byl odsouzen k smrti, ale trest byl později zmírněn na několik let tvrdé práce. Po propuštění v roce 1907 napsal román V lidském prachu, jehož si cenil i stařičký Lev Nikolajevič Tolstoj. Psal pak i do různých deníků, rusky i polsky, dále se věnoval beletrii, napsal i sci-fi román. Za bolševické revoluce se postavil na stranu bělogvardějců, bojoval v Kolčakově armádě a stal se špionem Američanů, jimž dopravil z Ruska cenné dokumenty, které mimo jiné dokazují německou podporu Leninovi. Po porážce ruských antibolševiků se pokusil se skupinou vojáků o úprk přes Mongolsko a Tibet do Indie. Dobrodružství, která zažil, popisuje právě v knize, kterou tu mám položenou vedle klávesnice. Stal se totiž jedním ze zvědů a poradců barona Romana Ungerna von Sternberg, který věřil v převtělování a cítil se být vtělením Čingischána. No, nakonec se dostal přes Japonsko do New Yorku a tam tyhle svoje vzpomínky vydal anglicky s velikým úspěchem, jenž z něj udělal druhého nejznámějšího a nejvydávanějšího polského autora po Henryku Sienkiewiczovi. Vrátil se pak do Polska, konvertoval ke katolicismu a na konci druhé světové války zemřel. Sověti jeho tělo vykopali, aby se přesvědčili, že je mrtev, protože za jeho otevřenou kritiku Lenina a komunismu byl označen za nepřítele lidu.
Pro novopečeného tatínka a maminku z Plzně, vybírám tenhle úryvek z Mongolska, který mi připomněl román Paměť mojí babičce od Petry Hůlové:
Dítě hned po narození umyto bylo po prvé a naposledy v životě kyselým mlékem jaka, po čemž dali je matce, která držíc děcko u prsu, vynesla je ze stanu úplně nahé na step, přes to, že dul dosti silný a mrazivý vítr.
Teprve po hodině se vrátila se do jurty, na jejímž prahu věnovaly jí ženy kolébku, malé to korýtko modřínové, do poloviny naplněné ovčím hnojem.
Matka, pokryvši hnůj tenkou koží kozlí, položila na ni nemluvně, ovinula je i s kolébkou dvěma beraními kožemi a ovázala silnými řemeny. Otec pak upevnil kolébku u stropu jurty na dlouhém provaze z koňských žíní a silně ji rozhoupal.
Kroužíc po jurtě, houpalo se děcko ve vzduchu, plném dýmu, odsouzeno jsouc k tomuto způsobu života po dva roky. Matky Mongolky obyčejně při kojení nevyjímají děcka z kolébky, nýbrž spolu s kolébkou přivinou je k prsu a jen jednou za čtrnáct dní změní mu ovčí hnůj, jenž dobře vpíjí do sebe všecky výkaly a částečně desinfikuje. Matka kojí dítě do pěti let vlastním mlékem, nebo je krmí mlékem jaka, po čemž otec učí je již jezditi na koni. Brzy potom stává se dítě oprávněným členem rodiny, což značí, že jí s chutí skopové maso, pije slaný čaj, pase ovce, hlídá tabuny koní a kouří z dýmky, ať je to chlapec nebo děvče. Takový občan do pěti let nemá jediné výsady, totiž nošení oděvu a obuvi, proto kolem mongolských táborů vždy viděti kupy dětí, dovádějících v létě, v zimě v adamském úboru.
Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Napsal ji Antoni Ferdynand Ossendowski a jmenuje se Lidé, zvířata, bohové. Ossendowski je takový polsko-ruský Cimrman nebo Ingriš, vystudoval chemii v Petrohradě, psal lodní deník na trase Oděsa – Vladivostok, při jejímž zdolávání navštívil a popsal většinu asijských zemí. Pak studoval na Sorbonně pod Marií Cimrman-Sklodowskou, stal se profesorem chemie a fyziky na univerzitě v Tomsku a publikoval knihy s všemožnou tematikou. Po rusko-japonské válce odjel do Mandžuska založit technologický institut na výzkum rudných ložisek v této oblasti. Byl hlavou Ruské zeměpisné společnosti ve Vladivostoku a navštěvoval četné vzdálené kraje. Začal se věnovat i beletrii a jako správný rozený Polák psal polsky. Za účast v revoluci 1905 byl odsouzen k smrti, ale trest byl později zmírněn na několik let tvrdé práce. Po propuštění v roce 1907 napsal román V lidském prachu, jehož si cenil i stařičký Lev Nikolajevič Tolstoj. Psal pak i do různých deníků, rusky i polsky, dále se věnoval beletrii, napsal i sci-fi román. Za bolševické revoluce se postavil na stranu bělogvardějců, bojoval v Kolčakově armádě a stal se špionem Američanů, jimž dopravil z Ruska cenné dokumenty, které mimo jiné dokazují německou podporu Leninovi. Po porážce ruských antibolševiků se pokusil se skupinou vojáků o úprk přes Mongolsko a Tibet do Indie. Dobrodružství, která zažil, popisuje právě v knize, kterou tu mám položenou vedle klávesnice. Stal se totiž jedním ze zvědů a poradců barona Romana Ungerna von Sternberg, který věřil v převtělování a cítil se být vtělením Čingischána. No, nakonec se dostal přes Japonsko do New Yorku a tam tyhle svoje vzpomínky vydal anglicky s velikým úspěchem, jenž z něj udělal druhého nejznámějšího a nejvydávanějšího polského autora po Henryku Sienkiewiczovi. Vrátil se pak do Polska, konvertoval ke katolicismu a na konci druhé světové války zemřel. Sověti jeho tělo vykopali, aby se přesvědčili, že je mrtev, protože za jeho otevřenou kritiku Lenina a komunismu byl označen za nepřítele lidu.
Pro novopečeného tatínka a maminku z Plzně, vybírám tenhle úryvek z Mongolska, který mi připomněl román Paměť mojí babičce od Petry Hůlové:
Dítě hned po narození umyto bylo po prvé a naposledy v životě kyselým mlékem jaka, po čemž dali je matce, která držíc děcko u prsu, vynesla je ze stanu úplně nahé na step, přes to, že dul dosti silný a mrazivý vítr.
Teprve po hodině se vrátila se do jurty, na jejímž prahu věnovaly jí ženy kolébku, malé to korýtko modřínové, do poloviny naplněné ovčím hnojem.
Matka, pokryvši hnůj tenkou koží kozlí, položila na ni nemluvně, ovinula je i s kolébkou dvěma beraními kožemi a ovázala silnými řemeny. Otec pak upevnil kolébku u stropu jurty na dlouhém provaze z koňských žíní a silně ji rozhoupal.
Kroužíc po jurtě, houpalo se děcko ve vzduchu, plném dýmu, odsouzeno jsouc k tomuto způsobu života po dva roky. Matky Mongolky obyčejně při kojení nevyjímají děcka z kolébky, nýbrž spolu s kolébkou přivinou je k prsu a jen jednou za čtrnáct dní změní mu ovčí hnůj, jenž dobře vpíjí do sebe všecky výkaly a částečně desinfikuje. Matka kojí dítě do pěti let vlastním mlékem, nebo je krmí mlékem jaka, po čemž otec učí je již jezditi na koni. Brzy potom stává se dítě oprávněným členem rodiny, což značí, že jí s chutí skopové maso, pije slaný čaj, pase ovce, hlídá tabuny koní a kouří z dýmky, ať je to chlapec nebo děvče. Takový občan do pěti let nemá jediné výsady, totiž nošení oděvu a obuvi, proto kolem mongolských táborů vždy viděti kupy dětí, dovádějících v létě, v zimě v adamském úboru.
Inu, jiný kraj, jiný mrav.
