6. prosince 2007

Cimrman, Ingriš, Ossendowski

Dnes jsem si u své milé sousedky, takové stařenky, u jejíž dveří mám vždycky čas prolistovat všechny letáky vyzvednuté ve schránce, abych si z nich pak mohl doma tvořit jednorázové ubrousky pod snídani, vyzvedl tři knížečky, z nichž jsem si hned s jednou zalezl k odpolední siestě.
Napsal ji Antoni Ferdynand Ossendowski a jmenuje se Lidé, zvířata, bohové. Ossendowski je takový polsko-ruský Cimrman nebo Ingriš, vystudoval chemii v Petrohradě, psal lodní deník na trase Oděsa – Vladivostok, při jejímž zdolávání navštívil a popsal většinu asijských zemí. Pak studoval na Sorbonně pod Marií Cimrman-Sklodowskou, stal se profesorem chemie a fyziky na univerzitě v Tomsku a publikoval knihy s všemožnou tematikou. Po rusko-japonské válce odjel do Mandžuska založit technologický institut na výzkum rudných ložisek v této oblasti. Byl hlavou Ruské zeměpisné společnosti ve Vladivostoku a navštěvoval četné vzdálené kraje. Začal se věnovat i beletrii a jako správný rozený Polák psal polsky. Za účast v revoluci 1905 byl odsouzen k smrti, ale trest byl později zmírněn na několik let tvrdé práce. Po propuštění v roce 1907 napsal román V lidském prachu, jehož si cenil i stařičký Lev Nikolajevič Tolstoj. Psal pak i do různých deníků, rusky i polsky, dále se věnoval beletrii, napsal i sci-fi román. Za bolševické revoluce se postavil na stranu bělogvardějců, bojoval v Kolčakově armádě a stal se špionem Američanů, jimž dopravil z Ruska cenné dokumenty, které mimo jiné dokazují německou podporu Leninovi. Po porážce ruských antibolševiků se pokusil se skupinou vojáků o úprk přes Mongolsko a Tibet do Indie. Dobrodružství, která zažil, popisuje právě v knize, kterou tu mám položenou vedle klávesnice. Stal se totiž jedním ze zvědů a poradců barona Romana Ungerna von Sternberg, který věřil v převtělování a cítil se být vtělením Čingischána. No, nakonec se dostal přes Japonsko do New Yorku a tam tyhle svoje vzpomínky vydal anglicky s velikým úspěchem, jenž z něj udělal druhého nejznámějšího a nejvydávanějšího polského autora po Henryku Sienkiewiczovi. Vrátil se pak do Polska, konvertoval ke katolicismu a na konci druhé světové války zemřel. Sověti jeho tělo vykopali, aby se přesvědčili, že je mrtev, protože za jeho otevřenou kritiku Lenina a komunismu byl označen za nepřítele lidu.

Pro novopečeného tatínka a maminku z Plzně, vybírám tenhle úryvek z Mongolska, který mi připomněl román Paměť mojí babičce od Petry Hůlové:

Dítě hned po narození umyto bylo po prvé a naposledy v životě kyselým mlékem jaka, po čemž dali je matce, která držíc děcko u prsu, vynesla je ze stanu úplně nahé na step, přes to, že dul dosti silný a mrazivý vítr.
Teprve po hodině se vrátila se do jurty, na jejímž prahu věnovaly jí ženy kolébku, malé to korýtko modřínové, do poloviny naplněné ovčím hnojem.
Matka, pokryvši hnůj tenkou koží kozlí, položila na ni nemluvně, ovinula je i s kolébkou dvěma beraními kožemi a ovázala silnými řemeny. Otec pak upevnil kolébku u stropu jurty na dlouhém provaze z koňských žíní a silně ji rozhoupal.
Kroužíc po jurtě, houpalo se děcko ve vzduchu, plném dýmu, odsouzeno jsouc k tomuto způsobu života po dva roky. Matky Mongolky obyčejně při kojení nevyjímají děcka z kolébky, nýbrž spolu s kolébkou přivinou je k prsu a jen jednou za čtrnáct dní změní mu ovčí hnůj, jenž dobře vpíjí do sebe všecky výkaly a částečně desinfikuje. Matka kojí dítě do pěti let vlastním mlékem, nebo je krmí mlékem jaka, po čemž otec učí je již jezditi na koni. Brzy potom stává se dítě oprávněným členem rodiny, což značí, že jí s chutí skopové maso, pije slaný čaj, pase ovce, hlídá tabuny koní a kouří z dýmky, ať je to chlapec nebo děvče. Takový občan do pěti let nemá jediné výsady, totiž nošení oděvu a obuvi, proto kolem mongolských táborů vždy viděti kupy dětí, dovádějících v létě, v zimě v adamském úboru.

Inu, jiný kraj, jiný mrav.

100 let Karla Havlíčka


Dnes proběhl slavnostní večer ke 100. výročí narození Karla Havlíčka, rodáka z Berlína, jenž od roku 1946 žil a tvořil v Kadani. A že do své smrti vytvořil monumentální dílo, vyplývá i ze skutečnosti, že v našem městě každý den po několik desetiletí, v nichž dost tvrdě manuálně pracoval v různých továrnách, vytvořil denně nějakou kresbu. Kadaň si svého velkého umělce váží a tento večer toho byl svědectvím. Přijela spousta lidí spojená s jeho životem (o některých jsem dokonce onehdy psal na wikipedii) a hostem nejvzácnějším byla mistrova žena, která z rukou pana starosty převzala pamětní minci. O Havlíčkově životě promluvil zde nedávno přetřásaný dr. Hlaváček, který pro Kadaň mistra Havlíčka objevil a mimo jiné i vyprovokoval přejmenování Kazačokovy ulice na ulici Havlíčkovu (můj smolný případ s dalším velkým kadaňským výtvarníkem a přejmenováním jedné ulice bych tu asi nepřípomínal, kdybych ho nechtěl tak trochu ze žalu po dnešním příjemném vzpomínkovém večeru přece jen připomenout).

5. prosince 2007

Prokůpek

Inkoust v mém křestním listě
už několik hodin zasychá,
píše se tam v jednom místě,
že prý jsem Prokop Melichar.

Jsem tu, a že venku sněží,
do bavlnky mě zavinuli.
Jsem to maličké, co leží
tátovi na klíně a bulí.

Už nesněží, už slunce svítí,
maminko, dej mi tu věc blíž…
jé, to mi chutná, tohle pití,
teď se mě asi nezbavíš.

Jsem tedy malý Prokůpek,
popil jsem a teď se položím
tátovi pěkně na pupek
a budu spát… ne, vždyť už spím.

4. prosince 2007

Dítětem na jednom místě

… mé pohlaví není obráceno jen k potomkům, je to tajemství mého vlastního života…

Jak asi víte, jsem holanovský bibliofil, a protože teď blbnu s těmi korespondencemi a deníky, abych mohl napsat další kapitolu svého eseje o románu, tak jsem si včera vytáhl Holanovy překlady Rilkových dopisů. Přečetl jsem si ty, které psal mladému začínajícímu autorovi, kterého neznal (Franz Xaver Kappus, 1903 – 1908), a pak ty, které Holan zařadil do kapitoly O Bohu (1915). Obojí jsou velice zajímavé a z té druhé vybírám pro mě velmi inspirující pasáž, která nám řekne mnohé nejen o Rilkovi:

Hrozivá nepravda a nejistota naší doby má svůj základ v nepřiznaném štěstí pohlaví, v tomto zvláštním pokřiveném provinění, které stále vzrůstá a dělí nás od celé ostatní přírody, ba dokonce od dítěte, ač, jak jsem zvěděl v oné nezapomenutelné noci, nevinnost dítěte docela nezáleží v tom, že by neznalo, tak říkajíc, žádného pohlaví, - nýbrž, jak řekl Petr skoro bez přízvuku, ono nepochopitelné štěstí, které se nám probudí na jednom místě uprostřed v dužině plodu uzavřeného objetí, je ještě v jeho celém těle všude bezejmenně rozděleno.
Abychom mohli označit zvláštní polohu své smyslnosti, muselo by se nám tedy dovolit říci: Kdysi jsme byli dítětem všude, nyní jsme jím jen ještě na jednom místě.

Fanfán Tulipán

Našel jsem pěkné stránky o mém oblíbeném Gérardu Philipovi a hned jsem si musel připomenout Fanfána Tulipána, můj nejoblíbenější francouzský film z dětství. Takovéhle černobílé sny o šermovačkách kolem komínů jsem tenkrát snil.

Eduard Goll a další

Byla doba, kdy jsem byl posedlý vyhledáváním starých kadaňských rodáků, kteří to někam dotáhli. Souviselo to s mou wikipedickou vášní a s tvorbou článku o Kadani, který je, troufám si říct, v anglické verzi srovnatelný pouze s Prahou a některými českými velkoměsty. Většinou jsem ale, co se týče našich rodáků, objevil už objevené, protože podobnou posedlostí, ovšem s vědeckou precizností a hlavně skvělou znalostí němčiny, trpěl a trpí i významný kadaňský historik dr. Petr Hlaváček. Některými svými objevy mě přivádí v úžas a zároveň je krásně vidět, jaké je to naše město pro historiky pole zdaleka nezorané. Dnes jsem náhodou narazil na osobnost Eduarda Golla, pianisty a učitele hudby, jenž se sám učil u Otakara Ševčíka, Antonína Dvořáka a Emila Sauera, žáka Ference Liszta. Skončil v Austrálii. Hned jsem ho přidal na wikipedii, aby se to naše město zase o něco víc zaskvělo, ale samozřejmě, že jsem zjistil, že Petr Hlaváček o Gollovi a jeho muzikální rodině ví, a že jsem zase objevil Ameriku. Jsem zvědav, jestli někdy odvalím kámen z hrobky nějakého mého kadaňského Tutanchamona. Letos se mi málem na základě kontaktů s jedním americkým institutem podařilo do Kadaně dostat přímého potomka našeho prvního starosty Jakoba Marzela Sternbergera, který svůj úřad zastával v letech 1788 – 1822. Bohužel to nevyšlo a dodnes nevím proč.

3. prosince 2007

Rukopis nalezený v knize Josepha Conrada

Volný překlad raných veršů slavného argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese, ze sbírky Odvrácená strana měsíce (1925), o níž v předmluvě z roku 1969 napsal: Ahora, ya no es mío!*, zde přináším k 150. výročí narození Josepha Conrada, a věnuji ho Věrušce, mé Evě.

originál zde

Země dýchá létem, vzduch tetelí se,
den je průsvitný a čirý. A ta záře celodenní
tvoří mříže, jednu vedle druhé, jako ve vězení,
tu oslnivé pobřeží, tam horečnatý písek.

Ale stará dobrá noc až ze dna moří
nabírá vodu do věder. Chladí s ní tuláka po noze,
jenž na líných člunech s tváří obrácenou k obloze
zabíjí čas tím, že z plných plic kouří.

V tom doutníkovém dýmu, do nějž padá
celé nebe, ztrácí se historie se všemi svými jmény.
Svět je jen slabý výkřik, potichý, bez ozvěny.
Ne řeka, ale pramen. Ne člověk, ale Adam.


___________________________
*Nyní už není moje!

2. prosince 2007

Muž v turbanu

Dnes jsem objevil jednu japonskou meditaci, kterou mi prozradil jeden muž v turbanu, a já se snažím s ní pracovat jako s alternativním doplňkem mé léčby nervů. Jde o to, jak dosáhnout stavu podobného nirváně, nikde jsem zatím lepší recept nenašel. Tak tady ho máte: „Má rada zní: udržovat svůj jazyk uprostřed ústní dutiny a dbát, aby se po dlouhou dobu nedotkl zubů ani dásní ani sám sebe, znehybnět ho a neslintat; čím déle to vydržíte, tím jste blíže nirváně.“
Vypadám při tom tak trochu jako zamyšlenej orangutan v kleci, ale celkem mě to uklidňuje…

Nos u Kafky a Dostojevského

Tanečnice Eduardová není venku tak hezká jako na jevišti. Ta bledost, ty lícní kosti, napínající kůži tak, že se v obličeji skoro nic prudčeji nepohne, ten velký nos – zvadající se z jakési prohloubeniny -, s nímž si nelze pohrávat, jako třeba zkoušet, jak tvrdou má špičku, nebo třeba ji vzít za hřbet nosu a zatahat ji za něj a říci přitom „Tak a teď půjdeš se mnou“
Franz Kafka, Deník 1909

Jeden z nejváženějších stařešinů našeho klubu, Pavel Pavlovič Gaganov, muž v letech a navíc zasloužilý, měl nevinný zvyk za každým slovem ohnivě ujišťovat: „Ba ne, mě nikdo za nos vodit nebude!“ Co konečně na tom. Ale když jednou v klubu, jak byl v ráži pronesl tuhle průpovídku k hloučku hostí shromážděných kolem něho (vesměs lidí nikoli nevýznamných), Nikolaj Vsevolodovič, stojící doposud v ústraní sám a nikým neoslovovaný, náhle k němu přistoupil, nečekaně, ale pevně ho uchopil dvěma prsty za nos a podařilo se mu ho odtáhnout za sebou sálem o dva tři kroky

Beowulf

Je spousta filmů, které nikdy neuvidím a rozhodně to nesvědčí o jejich špatné kvalitě. Vlastně až na výjimky moc na filmy už nechodím, televizi doma nemám, a tak jsem ten poslední, kdo by se k něčemu podobnému pohyblivým obrázkům měl vyjadřovat. Ale přesto to udělám. Rád se studenty totiž probírám v angličtině starý anglosaský epos o Beowulfovi, protože vím, že zaujme svou krvelačností a principem pomsty, který v něm je obsažen. Také rád dodávám, že originál přepisovali až písmaznalí křesťanští mniši, a tak do ní přidali i nějaké ty křesťanské ctnosti. Pak si třeba povídáme o pomstě a odpuštění, odvaze a oběti a tak. Studenti mě upozornili, že již existuje film a že podle traileru půjde o pěknou věc. Přečetl jsem si o filmu v jedné recenzi, že jej autoři (mimo jiné scénárista Pulp Fiction a režisér Forresta Gumpa) očesali o tu křesťanskou vlažnou hnědou omáčku a udělali z příběhu krvák, kde stříká krev a trhají se lidská těla, nejefektnější to prý bude v pražských 3D kinech, kde ta krev bude stříkat i na vás. Na mě rozhodně ne. Hezky to napsala recenzentka Darina Křivánková v Lidovkách: „Tenhle film je stavěn na tom, „jaký je“, jestli je také „o něčem“, stojí až druhé v řadě.“ Pulp Fiction a Forresta Gumpa si asi ještě v životě někdy pustím a rád, protože šlo hlavně o to, o čem jsou, třebaže nebo právě protože život a jeho průvodní jevy zlehčují. Na Beowulfa zveršovaného v stříkance krve a na Máchův Máj, které jen po svém zpracovávají látku, skrze níž chtěl někdo někdy dávno něco o tom životě říct také nám, jenže už nemá šanci, mě nikdo nedostane!