Srdce od Hynaise (s názorem prof. Royta)

Na oponě Národního divadla od Vojtěcha Hynaise mě nejvíce zaujala informace pana průvodce, že na alegorické malbě se autor sám vyobrazil, prý před postavou starého žebráka. Myslel jsem zprvu, že jde o onoho muže s lysinou na temeni, ovšem na stránkách Pražské informační služby jsem se dozvěděl, že by mělo jít o muže nad dívkou v růžových šatech.


Průvodce sdělil naší skupině, že žebrák dal vyžebrané peníze na stavbu divadla, což symbolizovalo veřejnou sbírku. Napadlo mě, kde asi Hynais vzal inspiraci, neboť jsem před nedávnem o jednom obraze s podobnou tématikou psal. Dle mého názoru by mohl žebrák představovat jednoho z největších vojevůdců historie, Belisara, který byl zvůlí císaře Justinina oslepen a odsouzen k žebrání o almužnu. Malíři v 18. století jím symbolizovali arogancí moci tehdejších absolutistických vládců. A tady už vidíme jasnou paralelu s útlakem, kterému náš národ v době stavby Zlaté kapličky vystavovali Habsburkové. Jenže pro tuto teorii jsem nikde nesehnal důkazy a z obrazu není poznat, jestli je žebrák slepý a není zde ani voják, jenž by svého bývalého velitele poznal. Pokusím se tedy optat prof. Jana Royta, jenž mi již několikrát pomohl zodpovědět mé diletantské otázky (a, přiznám to bez mučení, jednou mi i vyhrál sázku). Profesor Royt mi v expresní odpovědi sdělil svůj názor, že pravděpodobně o Belisara nejde. Tímto mu děkuji, ale výše zmíněné zde ponechám jako dokument mé psychicko-umělecké geneze.


Je pozoruhodné, že jsem v článku o Belisarovi v červenci psal i o jiném uměleckém díle, o fotografii ženy kojící dítě, která údajně inspirovala Johna Steinbecka k závěrečné scéně Hroznů hněvu, v níž Růže Saronská kojí žebráka. A v Národní galerii na Hradě jsem si dnes vyfotil obraz od Petra Brandla Kimon a Pera. Kimon, který v cele čeká na popravu a nedostává najíst, a tak jej jeho dcera, čerstvá matka Pera kojí. Co dodat? Možná snad ještě stejný motiv od Rubense.

Jak chytá Prášil

Večer jsem čekal velkou společnost, proto bych byl kachny rád dostal pod střechu všechny.
Vzpomněl jsem si na kousek slaniny, který mi zbyl v brašně. Rychle jsem rozpletl šňůru na psa, čtyřnásobně jsem ji prodloužil a slaninu přivázal na konec. Potom jsem návnadu nalíčil a ukryl se v rákosí na břehu.
Sotva jsem se skrčil, připlula nejbližší kachna a slupla slaninu
jako malinu.
Za první kachnou se přikolébaly další, a protože kluzká slanina vyšla velmi brzy nestrávená z kachny ven, spolkla ji jiná kachna, pak další a tak dál.
Slanina prošla v několika málo minutách mnoha kačenami skrz naskrz, aniž se změnila nebo odtrhla od provazu, a tak byly všechny kachny navlečeny jako perly na šňůře. Vytáhl jsem je pohodlně na břeh, obtočil si úlovek šestkrát kolem pasu a šel spokojeně svou cestou domů.

Podobně jako baron Prášil kachny nachytal Libor Prášil řadu sběratelů umění. Namaloval totiž v minulých letech přes 150 padělků děl Jana Zrzavého a ty se úspěšně rozprodaly za deset miliónů korun. „Omylem považoval chlup z Prášilova štětce v jednom z obrazů za jeden z vlasů Zrzavého,“ usmál se jeden z překupníků u soudu nad úsudkem jednoho z nachytaných. Všem zúčastněným hrozí 12 let vězení, ale přesto před oběma Prášily klobouk dolů.

Pasačka vepřů

Dnes jsem dostal náladu zaveršovat si na trubadúrskou notu, neboť jsou narozeniny Viléma Akvitánského (byl exkomunikován za to, že když ho plešatý papežský legát přesvědčoval, aby opustil milenku a vrátil se k manželce, řekl mu: „Dřív vám narostou na temeni kudrliny, než já opustím vikomtesu.“) A protože mám rád donquijotské parodie, jednu jsem si našel… je ze třináctého století a složil ji jeden anonymní minstrel. Je dlouhá, ale aspoň o úryvek si koledovala:

Když jsem si vyrazil z městečka
trochu toho ticha nasát,
stála tam bujará děvečka
a sledovala stádo prasat.
Šel jsem k ní podél úhoru
a to, co jsem spatřil, mělo
tak škaredé, odporné tělo,
snědé a skvrnité jak po moru,
a tlusté jako pivní bečka,
a každé prso snad vědro mléčka
skrývalo v sobě, žádný džbánek –
vypadala jak Otesánek.
Když viděl jsem tu parádu,
škublo to se mnou dozadu.
Tu pravil jsem: „Překrásná paní,
jak zdvořilá jste, vaší kráse se klaním,
však rcete: jste stále ještě pannou?“
Hrábla si pod sukni nabíranou
a s vervou si ta dívka dobrá
poškrábala máselnici těla,
a že tu sukni dlouhou měla,
zahlédl jsem jen kousek bobra.
Pak odvětila jaksi nejemně,
spíš hrubě, jak slušelo se na ní:
„Chlape, co žádáš tady ode mě?
Radš táhni, pro Boží smilování.“

Nakonec se mu tak nějak přizná k lásce k jednomu čeledínovi, což vyvrcholí tímto čtyřverším…

„Děvečko, ty miluješ ho, zdá se,
a tvoje láska všechno přebije.“
„Ó, zbožňuji ho - jak žaludy prase
a správná svině pomyje!“

To našeho trubadúra vzruší natolik, že chce milou pasačku zprznit… a jestli neumřeli, przní ji dodnes.

Jak na zednáře a sionisty?

Už je to rok a pár měsíců, co jsem zde si zde poprvé procvičil ukazováčky nad Ecovými procházkami literárními lesy, a že mě opravdu zaujaly, nedávno jsem vydražil

Protokoly ze shromáždění sionských mudrců

v druhém českém vydání z roku 1927. Henry Ford o nich prý prohlásil, že „tento spis je příliš strašnou skutečností, aby byl výmyslem, příliš pevně založen, aby byl pouhým dílem myšlenek, příliš hlubokým ve své znalosti tajných pramenů života, aby mohl spočívati na podvodu“, jak hlásá předmluva. Pro Hitlera zase bylo hlavním důkazem pravosti, že „každý týden Frankfurter Zeitung běduje a křičí, že jde o podvrh“, tedy aspoň není-li podvržený Mein Kampf.

Ano, bereme-li tuto 12. kapitolu z knihy Sergeje Niluse jako dokument antisemitismu, o podvrh vlastně nejde. Tím, že Hitler knihu četl, dostal do ruky vynikající manuál k ovládání mas, paradoxně z pera ruského antisemity. Kdyby jste v textu nahradili Goje Neárijci a Masony nacisty, vyjde vám do praxe uvedená touha po světovládě, kterou v sobě Hitler a jemu podobní skrývali.

V textu je spousta pravd o slabinách demokracie, liberalismu a svobody, které se jistě nedají vyvrátit, ale musí se přebít silnými stránkami, protože jen idealisti masarykovského typu věří, že jde o hodnoty bez vad. Odpovědí by měly být Churchillovy výroky, že „nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“ a že „demokracie je nejhorší ze systému vlád, nebereme-li v potaz ty ostatní, které se vyzkoušely“.

Z Protokolů je těžké citovat, je to jak nitka plná perliček. Vyberu tedy ty o svobodě (zanechávám pravopis a interpunkci českého překladu z roku 1927):

Nejasný pojem svobody umožnil nám přesvědčit massy, že vláda jest pouze obchodvedoucím pro vlastního pána země národa a že tento obchodvedoucí může býti vyměněn jako pár rukavic. Častá změna lidových zástupců dává nám tyto k dispozici a učinila z nich zrůdy pro naše účely. (protokol 1)

Slovo „Svoboda“: pohání lidskou společnost k nepřátelství proti každé sociální, přírodní i Božské moci a proto s dosažením naší světovlády budeme nuceni toto slovo vymítiti z lidského slovníku, neboť jeho princip proměňuje dav lidský v krvežíznivou zvěř. Je sice pravda, že tato zvěř, jakmile se napila krve, usne a možno ji přivázati na řetěz, ale bez krve ona nespí, nýbrž zápasí mezi sebou. (protokol 3)

Svoboda mohla by býti neškodnou ve společenském řádě, beze škody pro blahobyt národů, kdyby se držela principů víry v Boha a lidského bratrství, s výjimkou lidské rovnosti, která odporuje samým zákonům přírody i její podřízenosti. Takovou vírou, národ byl by veden rukou svého duchovního pastýře, podrobuje se božskému rozdělení na zemi. Z toho důvodu musíme podkopati víru, vymýtiti z ducha Gojů i principy o Bohu a duši a nahraditi tyto idee matematickými výpočty a materiálními tužbami. (protokol 4)

Liberální slova skutečného Masonského hesla – „volnost, rovnost, bratrství“ – v době našeho ovládnutí světa nahradíme ideou: právo volnosti, povinnost rovnosti, ideál bratrství, řekneme: a chytíme kozla za rohy… (protokol 9)

…konstituce, jak dobře víte, není nic jiného, než škola rozbrojů, rozkladu, stranické agitace, pří, nesouhlasu a stranické tendence; jedním slovem škola všeho, co ničí význam státu… (protokol 10)

Goji jsou stádo ovcí a my jsme pro ně vlci. Vy víte, co se stává s ovcemi, když se dostanou do ovčince vlci? … Zamhouří na všechno oči, slíbíme-li jim vrátiti veškerou svobodu, až budou nepřátelé míru poraženi i všechny strany ukroceny… Má nějaký smysl, mluviti o tom, jak dlouho budou musiti čekati na toto vrácení?... (protokol 11)

Pikantní jsou i tyto věty:

Co je nám do toho, že zřídnou řady snažících se k vládní moci, že vzniknou nesnáze pro nenacházení prezidentů, nesnáze to, které úplně stát desorganizují… (protokol 10)

Lid pociťuje obzvláštní úcty a lásky ke géniům politické moci a o všech věcech rázně provedených říká: „Sprostě, ale obratně provedeno! Kejkl, ale pěkně hraný. Nestoudné, ale velkolepé!“ (protokol 10)

K zbankrocení gojského průmyslu pustíme na pomoc spekulaci námi mezi Goji rozšířenou – potřebu v přepychu – všehltajícím přepychu. (protokol 6)

Postavíme kněžstvo i náboženství do tak úzkých hranic, že jejich vliv bude protichůdný jejich bývalému hnutí náboženskému. (protokol 17)

Nač potřebuje lid andělskou duši v těle panovníka? Lid chce v nich vidět projevení síly a moci. (protokol 23)

Celý protokol č. 16 se zabývá vzděláváním a stojí za přečtení. Stačí sem dát názvy jeho částí: zneškodnění univerzit, výměna klasiky, výchova a povolání, reklama mocí vládce ve školách, zrušení soukromého vyučování, nezávislost mysli, názorné vyučování…

Můžu tak jen znovu opakovat větu ze závěru svého loňskosrpnového článku: Z toho soudím, že Mudrcové ze Sionu dávno ovládli svět! Ale naštěstí nás pár zůstalo nezpracovaných… I když není vynález internetu a soběpisníků také dílem nějakého zpropadeného zednáře?

Jak na templáře?

„Nelze říci, že by se, co se hnusnosti týče, následující příběh nějak vymykal z dějin křesťanské Evropy.“ Tak zní první věta článku o řádu templářů a jeho zániku z pera docenta Jana P. Kučery z Fakulty sociálních věd UK. Je to „ohavný příběh“, jenž končí za „nejskandálnějšího panovníka Francie před Napoleonem“. Nevím, čím se měří hnusota, ohavnost a skandálnost, ale tuším, že docent Kučera má doma na stěně hnusoměr. Taky mám doma jeden, a ten mi ukazuje, že k vrcholům stylistického hnusu patří věta na konci odstavečku o zavedení ideálu středověkého rytířství: „Nebyl to proces přímočarý, ani rychlý, ale stalo se, byť to stávání nebylo ani přímočaré, ani krátkodobé.“ Hádám, že svoji docenturu pan Kučera obhajoval v jiném jazyce než v češtině. Nebo spíš měl na článek o období, o němž moc neví, málo času, (jen si nejsem jistý, zda je to – pro historika, ne pro novináře – omluva). Pravda, o tom procesu „stávání“ napsal Malcolm Barber půl tisíce stránek, takže to zřejmě opravdu nebylo přímočaré a krátkodobé. Jenže on málokdo toho ví tolik co Barber, řekl bych spíš, že co se týče templářů, každý nadanější gymnazista, který si přečte heslo na anglické wikipedii, stává se tímto historikem (i když to stávání není autorizované). V málokterém článku napsaném k 700. výročí rozhodnutí o konci templářů, se dozvíte něco víc.

To rozhodnutí provedl král Filip IV. Sličný. „Prý byl velmi zbožný a lze tomu zajisté věřit, už jsme viděli, že víra nijak nebránila zločinům, spíš naopak,“ píše Kučera, jenž tak dává rovnítko mezi navenek projevovanou zbožnost a osobní víru. Jan P. Kučera dává na odiv ono křestní či biřmovní „P“ jako Pavel, kterým se hlásí ke katolické tradici – je tedy zbožný, věřící či jinak zvláštní? Rozhodně mi přijde jeho článek zvláštní tím, že aniž by se pokusil o vhled do středověké mentality, měří její důsledky logaritmickým pravítkem, kde jednoduchým posuvem vychází, že co bylo, bylo „hnusné“, co bude, bude humánní, protože od křesťanské minulosti osvobozené. Nedávno dávali seriál Prokletí králové (hrál v něm Depardieu). Neviděl jsem ho, po dvaceti minutách prvního dílu jsem odešel, protože autorem byl prý historik, ale těch dvacet minut nemělo s historií nic společného… A bohužel ani s uměleckým vyprávěním o historii… Stejně jako článek Jana P. Kučery... Zlatý Alexander Dumas.