První čmýra

ejunce k 10. výročí

Jako když řeka vpluje do moře
ozdobena jemnou pěnou,
stává se dívka v plaché pokoře
ženou.

Melancholie jedné noci

Přede dvěma lety jsem tu přeložil jednu báseň od Barnabáše Googea. Protože dneska má kulatých 470 let od narození, pustil jsem se do jedné delší básničky. Vzal jsem si ji na večer k prunéřovskému koupališti, kde je vody zatím po pás, ale zato je jako kafe. S logrem.

Bylo tam i docela dost hmyzu, což ovšem, jak uvidíte, bylo pro překládání prospěšné. Tady tedy předkládám výsledek.

(originál zde)

Nastal jeden z těch dlouhých večerů,
kdy člověk, ať sebevíc se zaposlouchá,
slyší jen ticho. Tu noc jej ale přerušila
docela malá hloupá moucha.
Létala neúnavně z místa na místo,
nejradši ze všeho však okolo mých uší,
tu a tam si kradmo křídla protáhla
a všude jásala svou malou muší duší.
Když sedla si mi na rameno,
myslel jsem, že jí došly síly,
to ale chystala se jenom
na další plápolavou míli.
Jak jsem tu mouchu pozoroval
a podrobil ji analýze
Ó, šťastný tvore, hned jsem zvolal,
ó, šťastný bídný hmyze,
kdo z nás dvou navrch má?
Snad já, který vlastním rozum? Nikoli
– ty, která bez rozumu poletuješ
a kterou nikdy život nebolí!
Já žiji, a ty rovněž žiješ,
já ale žiji stále s bolestí,
jsem její otrok, a když uteču jí,
dožene mě a pak se mstí.
Ty žiješ zcela bezbolestně
a neznáš lásky trampoty;
považoval bych tedy za čest,
kdyby Bůh byl od té dobroty
a posadil tě s perem za můj stůl
a mě zas na to místo, kde ty sedíš dosud;
já bych si užíval svoje muší štěstí
a ty bys psala básně na svůj bídný osud.

Povedená maturita

Dnes, před šedesáti lety, děda maturoval. Vždycky rád vypráví o tom, jak chytnul z češtiny Haška, a jak povídal o Švejkovi a vypadalo to nadějně. Jenže maturitní komise chtěla vědět víc a vzhledem k tomu, že se psal rok 1950, chtěla vědět něco podstatného z Haškova života, zejména toho po přeběhnutí k bolševikům.

„No vzpomeňte si, studente, čím je ještě Jaroslav Hašek známý.“

Dědovi dým z myšlenek deratizoval všechny mozkové kanály, jak úporně se snažil zachytit signál, co po něm vlastně ten češtinář žádá za informaci. A pak to z něj konečně vyklouzlo, celkem hladce, dalo by se říci jako po másle:

„Jaroslav Hašek byl známý… opilec.“

Jaká známka z toho nakonec byla, si už nepamatuju, třeba to děda prozradí sám v komentářích. Ale vlastně měl štěstí, že si nevzpomněl ještě na to, že si Hašek přivedl z Ruska do Čech, kde byl už jednou šťastně ženatý, novou paní. To už by myslím soudruzi těžko rozdýchali.

Z rodinného archivu jsem vybral jednu fotku, která vznikla zřejmě někdy hluboko za Franze Josefa. Je na ní dědův tatínek. Není tedy na praprababiččině klíně pořádně ani vidět, ale je tam. Od Jaroslava Haška ho asi moc let nedělilo. A prapradědeček mi zase připomíná Karla Havlíčka Borovského.

Kultura jako koníček... nebo konečník?

Den poté, co jsem si posteskl, že končí Hudební zkušebna v Žatci, mi Vančís poslal článek o Festivalu politické písně v Sokolově. Zdálo se, že tahle geniálně recesistická myšlenka minulý rok zapustila kořeny. Plastici, Ducháček & Garage, Švihadlo, Ester Kočičková, Čankišou, to byly kapely, které mu zajišťovaly dobrý politický profil. Respekt, Mladá fronta, Radio Beat, to zní jako dobrá mediální podpora. Já jsem o letošním ročníku četl v Lidovkách. Minulý víkend do Sokolova přijely kapely Mňága a Žďorp, Jiří Schmitzer, Therne Čhave, Už jsme doma, Do řady!, The Jolly Jocker & P.B.U., Michaels Uncle, James Cole, PSH ad. Žádný sračky.  250,-Kč v předprodeji za dva dny.

Ten článek Jiřího Peňase, co mi poslal Vančís, je opravdu tvrdý jako česrtvě spadlý vlašský ořech.

Vyvrcholením festivalu měly být ty dva dny open-air koncertu v areálu Bohemie, což je velmi pěkně rekultivovaný důl skoro uprostřed města. Všechno bylo myslím výborně připravené, udělalo se krásně, kapely přijely (myslím, že pro mládež docela zajímavé, nebudu je tu vypisovat, prostě rockové kapely z Prahy a okolí) a... a nikdo nepřišel. V pátek takových třicet diváků. Tak zvláštní koncert jsem ještě nezažil. Ustrnulý jsem pozoroval tváře mých kamarádů, organizátorů, kteří to nesli jaksi hrdě a statečně, i když bylo jasné, že se právě koná nejdražší mejdan jejich života. 

V sobotu ráno jsem odjížděl a doufal, že sobota bude lepší. Napsal jsme hlavě festivalu, Mírovi Balatkovi mail, že doufám, že v sobotu dorazily davy. V pondělí mi odpověděl:
bohužel nedorazily.. V sobotu bylo tak 120 platících..:) jestli neni kurva lepší bejt pasivní a na všechno srát. Počítáme finanční ztráty a vypadá to hodně blbě.. nehledě k tomu, kolik času a energie do toho vrazili všichni, co to se mnou organizovali. Pokud by tě napadlo, jak nám nějak pomoct, pokud ti myšlenka ankety a festivalu přijde smysluplná, budu moc rád. Nevím, jak a hlavně jestli vůbec do toho příští rok půjdeme, místo organizování se budeme muset věnovat tomu, jak tu sekeru společně s Míšou Reichlovou, která v tom jede se mnou, zaplatíme.. no ještě je brzo, je to moc čerstvý. Uvidíme. Snažím se přijít na to, co bylo blbě a co z toho jsem mohl ovlivnit. No nic, jdu pracovat..:) Míra 

Tohle je opravu smutný obrázek. 15 hajzlů na 30 lidí!

Měl bych to asi komentovat, když jsem od fochu, ale on ten můj foch je hodně jinde, a nejsem pták Loskuták. Já do toho, co dělám, nedávám vlastní peníze a jsem rád, že podpora kultury je v Kadani veliká, i když to někdy vypadá, že si toho moc lidí neváží. Není to tak špatné, jsem člověk, který, kdyby nevěřil, že to k něčemu vede a že to umí něčím naplnit duši, tak jde od toho. A taky proto mají moji (potažmo tedy městskou, protože tady pro chvíli mluvím z pozice veřejného činitele) podporu všichni ti, co si v Kadani umínili něco kulturního pořádat (ne za účelem ždímání peněz) a jdou za svým cílem a dokážou pro něj získat ostatní lidi, diváky, posluchače, ať je to country zábava, rockový koncert nebo společenský večer.

Někdy to nevyjde, jako letos pořadatelům Festivalu politické písně. Ale i tak mají všichni tihle lidi můj veliký obdiv. Jednu perličku jsem si schoval nakonec.

„Sokolovský festival neodpovídá naší hlavní prioritě, kterou je periodicita, trvalost a zaběhlost pořádané akce,“ uvedla karlovarská krajská radní pro kulturu Eva Valjentová (KSČM) poté, co krajská rada odmítla 2. ročník podpořit. Minulý rok na něj vyhradila 30 tisíc korun.

Kdo neskáče do řeky, není Čech

obyvatelům povodí Berounky, Sázavy, Jizery, Odry a dalších českých řek se omlouvám... kdybyste se nudili, dejte si test

Kdyby Bůh věštil z dlaně naší vlasti,
pak Vltava by byla čarou života,
kde přehrady tvoří všechny jeho části;
v Labi zas osud země hlučně klokotá
a přestože plyne spádem do ciziny,
odtud zas divoká Ohře vodu nese
a to je čára srdce, jež navždy zůstane,
ať hlava Moravy třeba až k Vídni hne se,
své dlani věrné, své vlasti oddané.

Časopis Ruch 2010

Bojím se smrti... Bude mi zanedlouho 20 let

Dnes jsem dočetl posledních pár stránek deníku Zorky Janů. Stojí mi za to ještě se k němu vrátit.

Po Františkovi Kožíkovi se Zorka zamilovala do Karla Högra. Přichází ovšem o iluze a stále ještě devatenáctiletá prožívá plenění války uvnitř sebe víc než té, která se proháněla Protektorátem.

Dnes vím určitě, že Zdenka,
Františkova žena, byla delší dobu Karlovou milenkou
Nic k tomu nedodávám.
Je toho příliš moc.

Zorka žárlí, tuší, že má na co. A pak se potká s jistou dívkou…

Norra – krásná, elegantní, hloupá a povrchní. A přece jsem se jí dnes nějak bála. Bylo v ní něco zlověstného.
Nečekala jsem dlouho.
Počala hovořit o Karlovi.
Že spolu chodí, že ji miluje a - - - mnoho jiných věcí. Já nevím. Co člověk ví, když srdce přestane tlouci a podivná bolest vyplní hruď? Když slova nevycházejí a udeřit člověk nesmí?
Nevím nic. Ani nemohu říct, že bych ji nenáviděla.
Nezaslouží si toho.
Nenávist je totiž něco dost velikého, má-li být důsledná.
A Karel? V mých vzpomínkách zůstane jen jeho stín, člověk nenávratně zmizel. Byl vůbec kdy?
Miluji jej. Nekonečně.
Přiznávám si to, i když mě potupil.
Budu sledovat jeho život a práci s bolestí na rtech. Ta mi asi jediná po něm zůstane. Vtiskl mi ji.
Budu po něm toužit v náruči všech milenců, budu se marně ptát do neznáma, proč si mě nevzal.

O pár měsíců později si vzpomene na Františka (rok po seznámení):

Vzpomínám. Strašně.
Zvláště tyto dny.
Františku, má lásko!
Ty zatím sedíš u své ženy, která kojí děťátko.
Tvoje děťátko.
Tak to s náma dopadlo!
S náma a naší „věčnou“ láskou!
To „věčnou“ jsi říkal ty, vzpomínáš!
Nevyčítám, jen závidím a vzpomínám.
...
Snad smrt?
Divadlo! Ano. Jedině!

Pak se poddá naléhání muže, který jí je ale i něčím odporný. Postupně její cit přerůstá v podobu lásky, chce s ním mít dokonce dítě.

Volal a naše hovory nabývají nebezpečný nádech zamilovanosti.
Jo, sejdou-li se dva pokrytci –.

Co ji ještě mohlo zklamat?

V divadle hraji teď často, jsou to pro mě hodiny utrpení… Hraji v prostředí, které je mi cizí a já jemu.
Herci okolo mě – pár lidiček sdružujících se k hraní divadla za účelem pobavení se. Málo je výjimek.

Po válce se všechno znásobilo, rodina byla na indexu, Václav Vydra ji nepustil do divadla se slovy, že sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří.

Před tím, než skočila z okna, vykoupala se, aby byla čistá.

Zkušebna končí

Svobodný prostor Hudební zkušebna v Žatci končí. Troufám si říct, že to byla více než jen náhražka Banánu, byl to klub s ksichtem. A ten ksicht mu dával Petr Czan zvaný Czany, který letos převzal Borešovu cenu za přínos žatecké kultuře. Jenže rockový klub dneska bez nějaké finanční injekce nemá šanci na přežití. Petr zval opravdu skvělé kapely, spoustu mi jich doporučil, spousta kapel jela na víkendové štaci Žatec Kadaň nebo Kadaň Žatec. S tím rozdílem, že u nás přišly dvě desítky rockových pohrobků, v Žatci stovka a víc.

Žatecký klub byl opravdový rokáč jako byl náš Střelák před rekonstrukcí. Na kolaudaci sere pes, když ji rokáč nemá, je to o to svobodnější prostor. V Žatci neměla Zkušebna žádné sousedy, kterým by vadil hluk, klub byl krásně utopen v jednom dvoře nedaleko centra. Naposledy se mi Petr chlubil, že mu do Zkušebny chodí kluci a holky s downovým syndromem a roztáčí to v kotli. Záviděl jsem mu to všechno a často se nechal inspirovat. Jenže vím, co stojí kapely a sponzorovat diváky z vlastní kapsy je sice úctyhodné, ale ne dlouhodobě únosné. A tak spadla klec.

Petr je akční člověk, určitě se nepoděje daleko, ale hlavně určitě se tam, kam se poděje něco poděje. A určitě budeme dál spolupracovat a posílat si dobré kontakty a občas se zajedeme podívat jeden na druhého. Kam to bude, Czany?

Byl jsem na jednom z prvních větších koncertů ve Zkušebně, když hrál Tleskač. Tenkrát jsme se s Petrem skrz můj článek na soběpisníku seznámili. A teď po roce a půl jsem byl také na jednom z posledních koncertů a opět hrál Tleskač.

Zažil jsem pár překvapení. Dvě příjemná, jedno ne až zas tak. Ta dvě milá byly obě předkapely. 3D lidée hráli skvěle a zpívali španělsky, francouzsky a anglicky, trochu připomínali -123 min., ale byli sví. Kdybych nemusel stát frontu na pivo, v níž se neustále předbíhalo takovým tím stylem „vezmi mi taky jedno“, tak bych si je užil víc. Na druhou kapelu Chaotic (tři první snímky) jsem si pořídil tři půllitry, a tak jsem nemusel courat a opravdu si je vychutnal. Stali se mým hřebem večera, hráli opravdu fantasticky. V kotli to roztáčeli tři chovanci od Kamaráda Lorma a my jsme měli chuť se přidat.

Já, Věruška, Pája a Míra jsme se přece jen do kotle jít odhodlali. Na Tleskače. Seznámili jsme se tam s Martinem Weissem. A pak začal koncert. Jenže mezi bednami je zvuk na prd a tentokrát to nebylo zvukařsky ono, i když jsme si pak přelezli dál dozadu. Jenže mě sebrala jiná věc.

Tleskač má novou zpěvačku. Olinka, kterou jsem platonicky miloval (jako Konrádův vězeň Dinah), odešla. Karolína za to nemůže, zpívala dobře a možná se časem i osmělí k nějaké té akci, ale Olinka měla krom hlasu ještě něco navíc a Tleskač o to teď přišel. Olinko, vrať se! Nicméně, když se nevrátíš, držím Karolíně palce.

Stopa vede do Liptákova

za Ladislavem Smojakem