15. září 2012

Neveselá historka z kláštera


Dnes jsem konferoval oslavy 100. výročí narození Josefa Lieslera a při té příležitosti jsme i odkryli pamětní desku na domě, ve kterém mistr Liesler prožil své dětství a část jinošství a odkud tedy vyrážel za dobrodružstvím s kamarády i bez nich. Často píše o tzv. Klosterwaldu, což byl ten malý, ale pro dítě rozsáhlý stromy pokrytý svah mezi klášterní zdí a řekou Ohří, kde si dělali to, čemu jsme my v dětství říkali bunkry. Mám na dětství téměř identickou vzpomínku, jen my jsme si ty bunkry stavěli mezi klášterem a vyhlídkou na Svatém kopci pod skalami. Jeden zážitek Pepíčka Lieslera byl ovšem velmi nedětský, nepříjemný a dnes na vernisáži ani při odhalování desky nepublikovatelný. Přesto stojí za to, aby i ti, co ještě neměli tu příležitost přečíst si Lieslerovy memoáry, tuto epizodu z dějin kláštera seznali.
Zda to byly tytéž prázdninové dny v Kadani, ři dříve, to už bych asi musel pracně počítat, a navíc kdoví s jakým úspěchem. Bylo zase líbezné teplo, snový prázdninový čas na samém počátku, když jsem si u františkánského kostela – kláštera kreslil křížek u pootevřených vrat do kláštera a jeho veliké zahrady. Přes rameno mi koukal chlap v polomysliveckém a s triedrem na prsou. Znal jsem ho od vidění jako podivnou přitloustlou kadaňskou figuru. Ten triedr nesudnal z prsou snad ani když šel spát. Dal se se mnou do řeči a vyptával se na všecko možné. Hlavně na rodiče, do které chodím školy a třídy. Kresbu jsem kvůli němu nedodělal, protože mě pozval do kostela, že mě naučí hrát na varhany. No kdo by nechtěl? Zvlášť naiva Josífek Lieslerů. Napřed mi sám preludoval krátce pár taktů, pak že ať to zkusím já, ale nějak mi to pochopitelně nešlo, hlavně asi proto, že nikdo nešlapal měchy. Milej učitel německé obecní školy byl v klášteře varhaníkem a měl tam také světlou mnišskou celu s překrásným pohledem na kadaňskou Stolovou horu. Jen prý se podívej, jak krásný je odtud pohled, a ještě lepší s triedrem. Stál za mnou, triedr mi přehodil přes hlavu, ale tak, že mu řemínek zůstal na jeho krku. Funěl mi za krk a klokotal chválu na krajinu kolem Ohře. Vtom, zatímco já zaostřoval čočky, on se na obrtlíku jako čamrda postavil přede mne, v mžiku vytáhl mého čuráčka a zálibně mlaskal: Schön, pfrimartig (jako šídlo), ja ja! Já zkoprnělý na něj koukám, a on už trylkuje svou fistulkou dál, že se budeme mít rádi a že si budeme spolu dopisovat tajnou abecedou. Zatímco já si zapínal poklopec, on vytáhl zřejmě dávno připravenou tajnou abecedu z tlusté šrajtofle, kde asi těch abeced měl do zásoby víc. Zpitomělý z toho dosud nepoznaného zážitku jsem uprchl, že už musím domů. Matička byla zatím sama doma a chystala k večeři trhanec, který já rád. Asi se jí nelíbilo, že sedím u kamen a čumím nezvykle tiše do blbákova. Povídá: Co ti je? Já jako hodný maminčin mazánek všecko vyklopil. Matka na mne chvíli koukala a pak řekla: Kde máš tu tajnou abecedu?! Já ji vytáhl z kapsy kalhot – ona ji popadle, zmuchlala a hodila do ohně. A pak si ulevovala: To prase hnusný, a to je ještě učitel! Koukej se mu na hony vyhnout. Že bych v tom věku měl ve svých pumpkách, šitých od otce, tak líbezně našponovanou prdelku, že i drážďanský profesor vyhodil jen tak pro nezajištěnou rozkoš pětimarku?! Heuréka, Satane, zase tě plácl můj andělíček strážníček svou běloskvoucí perutí přes učouzenou tlamičku.

14. září 2012

Hovory s dědou

Jsem po dědovi masarykovec. Mám v paměti, že jsem s ním a s babičkou byl (snad jejich autem) v dětství i v Lánech (poprvé a naposled), ale možná se mi to jen zdálo. V Mariánských Lázních jsem pak přečetl Ideály humanitní a Českou otázku a ve sklepě u babičky jsem přelouskal knihu, o níž jsem už nikdy neslyšel – přepis  polemiky s jakýmsi katolickým knězem. Děda byl křtěný v husitském ritu, babička v katolickém, já jsem tehdy stál někde uprostřed, a možná pořád stojím. V poslední době často přemýšlím o tom, proč jsem ještě neutekl z církve, jejíž představitelé občas projevují nenávist vůči jinověrcům (nebo prostě jiným lidem), a taky proč jsem ještě neutekl z politického života, když ti, kteří výkonně zastupují stranu, jejímž jsem členem, neplní její program a dokonce se chovají přímo nemravně (ať už slovy nebo činy). Věřím, že bych u dědy nalezl pochopení a že bychom si otevřeli Hovory s TGM a našli třeba Čapkův dovětek na závěr.

Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.

Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.
Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G. Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.

Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních... Láska nás činí praktickými... Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”

13. září 2012

Jebavý kantor

Na našem letošním výletě do Třebíče jsme se zastavili také v Nové Říši. Protože to byla zastávka neplánovaná, věděli jsme mlhavě jen o tamějším výstavním klášteře, který nás zdravil z turistických značek. Prošli jsme se kolem a pak si ještě dali s Julinkou v kočárku kolečko po náměstí. Od začátku vzbuzovala na jeho druhé straně jedna budova můj zájem. Ouřad, říkal jsem si, tam snad ani nepůjdeme.
Když jsme přišli na dohled, Věruška si všimla jisté desky s reliéfem na fasádě. Protože jsem vděčný čtenář pamětních desek, přešel jsem silnici a oněměl úžasem. Tak tohle je ta škola, kde se třináct let trápil Otokar Březina!
Dnes jsem na ulici zaslechl čtveřici žáků obecné školy, jak si povídají o učitelích a tento známý citát ze 120 let starého dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové posílám Jiříkovi Nebeskému:

Učitelství je těžký, robotný úřad vysilující duši, ochromující fantasii, pijící sílu z organismu. Děti, přicházející do školy, jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fysicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.
Nicméně výhled z oken školy měl Otokar o něco lepší než Jiřík na pětce.

12. září 2012

Douška Vrchlického

Dnešní výběr je z Vrchlického sbírky Sny o štěstí.

Tichá láska

Nikdy slovem nevyzradím,
co spí v srdci přehluboko,
dost na tom, že v chvíli štěstí
mluví tvář a mluví oko.

S divým jekem prázdné škeble
vlna hází na pobřeží,
ale v srdci jako v moři
pravé perly na dně leží.



Vittoria Colonna
XIV.


Smím svou tě zvát? Já nevím, a přec denně,
že má jsi, myslím – řeknem si to jednou,
snad až ty růže tvojich tváří zblednou,
či moje smrti než podlehnou změně.


XVI.

(O tři léta později)

Mít někoho rád, tajemství je žití.
Já mám tě rád, však nemohu přec za to,
že za všecko, co s památkou tvou spjato,
je těžko dýchat a je těžko žíti.

Po minulosti se dnes neptám více,
má každý svou, bez viny žádná není.
Však jedno trvá: Pravé pochopení
a mužný pohled v zmírající líce…

XVII.

Dnes celý den jsem Danta čet´ a v kraje
té knihy, v kterou celá věčnost spjata,
jsem na desku jak byzantského zlata
si kreslil při čtení, co nitrem vlaje.

Sta démonů tu, trpících sta duší,
vše otrocky se podávalo užce,
té pokorné a skromné ducha služce,
jež více poví, nežli duch sám tuší.

A přišel večer, dlouhé stíny vleklé,
tma přepadla mne a já v hloubi cítil,
ty pravé ďábly jsem přec nezachytil,
kterými duše trpí v svých muk pekle.

Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí,
v nichž v posled sami sebe poznáváme…
Ó jaké štěstí! Tužka má se láme
a já zřím klidně v tmu jako ve tvář Smrti…

11. září 2012

Osamělá žena

Když včera Jiří Černý uváděl píseň A Woman Left Lonely od Janis Joplin, uvědomil jsem si, že jsem doma nechal svou ženu a svou nemocnou dceru. Stejně samotné jsem je nechal po většinu víkendu. Uvědomuji si poslední dobou, že díky své práci nechávám ženu s dcerou osamocené poměrně častěji, než bych si sám přál. Už slyším rádce, že není nic jednoduššího než to změnit. Není to tak jednoduché, odpovím, ale budu se snažit. Zvlášť když jsem pak slyšel slova oné výše jmenované písně. Inspirovala mě k noční básni, která není nijak lahodná, ale přesto ji věnuji své ženě s díky za trpělivost, jakou se mnou má, aby věděla, že si toho nesmírně vážím.
Žena,
která se cítí málo chtěná,
je jako pevnost obležená
a nikým nebráněná.

Žena,
která se cítí přehlížená,
je jako jehla v kupce sena
už předem nalezená.

Žena,
která se cítí opuštěná,
je jako dluhem krytá měna,
kterou čeká směna.

Žena,
která se cítí odstrčená,
je jako víra podlomená,
sražená na kolena.

Žena,
která se cítí neslyšená,
je jako srna poraněná
při honu na jelena.

Žena,
která se cítí poražená,
je jako popraskaná pěna
pečlivě odstraněná.

Žena,
která se cítí usoužená,
je jako Máří Magdaléna
k hříchu odsouzená.

9. září 2012

Vrchlický žije!

Vrchlický zemřel právě před sto lety. Včera jsem o něm mluvil při svatbě:

8. září půltisíciletí přede mnou se narodil italský renesanční básník Lodovico Ariosto, který se proslavil svým dlouhým eposem Zuřivý Roland. V něm vypráví o lásce tohoto pobočníka Karla Velikého ke krásné Angelice. Láska je to ovšem neopětovaná, neboť Angelika miluje jiného - sličného Maura Medora. Proto zhrzený Roland zuří a neuvěřitelných téměř 5.000 slok po osmi pravidelně rýmovaných verších vypráví o jeho osudech. Říkal jsem si, že jen jediný český básník by byl schopen těch téměř 40.000 řádků nejdelší italské básně přeložit do češtiny, básník, od jehož smrti zítra uplyne 100 let. A opravdu jsem překlad Jaroslava Vrchlického objevil zaprášený v knihovním skladu. 

Přestože vztah Angeliky a Medora je jen okrajovým tématem básně, inspirovala tato láska desítky renesančních, barokních a romantických malířů a básníků od 16. do 19. století. Našel jsem si právě ty verše, v nichž se Angelika a Medoro vezmou v prosté venkovské chýši a poté spolu tráví líbánky v přírodě, a 36. sloku 19. zpěvu pro vás na závěr své řeči přečtu nejdříve ve Vrchlického překladu a pak ve svém přebásnění.

A kde jaký strom kynul podle řeky,
luh pokrývaje květy v stínu vlahém,
kde jaký balvan poněkud jen měkký,
hned psáno, ryto veň v rozchvění blahém,
i stěny chaty jejich lásky vděky
na sterých místech nesly mnohým tahem,
s M pojilo se A ve spolku luzném
a z dálky plálo v propletení různém.

Po svatbě nešli ti dva rovnou domů,
šli ještě na procházku, láskou zmámení,
a cestou stavěli se u každého stromu
zvěčnit svůj slavný den do kůry na kmeni,
i všechny balvany a stěny jejich domu
teď pyšně nesou totéž znamení.
Milenci pyšně roztroubili do světa,
že už jsou svoji: Vít a Markéta.
Článek o Vrchlickém v Týdnu uvádí: I když si za života užil přemíru uznání, Vrchlického dílo se už nečte a nevycházejí ani reedice sbírek. A jinde: V Česku je dnes asi 110 ulic pojmenováných po Vrchlickém, básník má svoje sady, náměstí, nábřeží a v rodných Lounech i divadlo. Na poetovo dílo ale padá pouze prach v knihovních skladech. Pokusím se v následujících dnech najít básně, které dle mého názoru mají co říci i dnes.