Dnes jsem konferoval oslavy 100. výročí narození Josefa Lieslera a při té příležitosti jsme i odkryli pamětní desku na domě, ve kterém mistr Liesler prožil své dětství a část jinošství a odkud tedy vyrážel za dobrodružstvím s kamarády i bez nich. Často píše o tzv. Klosterwaldu, což byl ten malý, ale pro dítě rozsáhlý stromy pokrytý svah mezi klášterní zdí a řekou Ohří, kde si dělali to, čemu jsme my v dětství říkali bunkry. Mám na dětství téměř identickou vzpomínku, jen my jsme si ty bunkry stavěli mezi klášterem a vyhlídkou na Svatém kopci pod skalami. Jeden zážitek Pepíčka Lieslera byl ovšem velmi nedětský, nepříjemný a dnes na vernisáži ani při odhalování desky nepublikovatelný. Přesto stojí za to, aby i ti, co ještě neměli tu příležitost přečíst si Lieslerovy memoáry, tuto epizodu z dějin kláštera seznali.
Zda to byly tytéž prázdninové dny v Kadani, ři dříve, to už bych asi musel pracně počítat, a navíc kdoví s jakým úspěchem. Bylo zase líbezné teplo, snový prázdninový čas na samém počátku, když jsem si u františkánského kostela – kláštera kreslil křížek u pootevřených vrat do kláštera a jeho veliké zahrady. Přes rameno mi koukal chlap v polomysliveckém a s triedrem na prsou. Znal jsem ho od vidění jako podivnou přitloustlou kadaňskou figuru. Ten triedr nesudnal z prsou snad ani když šel spát. Dal se se mnou do řeči a vyptával se na všecko možné. Hlavně na rodiče, do které chodím školy a třídy. Kresbu jsem kvůli němu nedodělal, protože mě pozval do kostela, že mě naučí hrát na varhany. No kdo by nechtěl? Zvlášť naiva Josífek Lieslerů. Napřed mi sám preludoval krátce pár taktů, pak že ať to zkusím já, ale nějak mi to pochopitelně nešlo, hlavně asi proto, že nikdo nešlapal měchy. Milej učitel německé obecní školy byl v klášteře varhaníkem a měl tam také světlou mnišskou celu s překrásným pohledem na kadaňskou Stolovou horu. Jen prý se podívej, jak krásný je odtud pohled, a ještě lepší s triedrem. Stál za mnou, triedr mi přehodil přes hlavu, ale tak, že mu řemínek zůstal na jeho krku. Funěl mi za krk a klokotal chválu na krajinu kolem Ohře. Vtom, zatímco já zaostřoval čočky, on se na obrtlíku jako čamrda postavil přede mne, v mžiku vytáhl mého čuráčka a zálibně mlaskal: Schön, pfrimartig (jako šídlo), ja ja! Já zkoprnělý na něj koukám, a on už trylkuje svou fistulkou dál, že se budeme mít rádi a že si budeme spolu dopisovat tajnou abecedou. Zatímco já si zapínal poklopec, on vytáhl zřejmě dávno připravenou tajnou abecedu z tlusté šrajtofle, kde asi těch abeced měl do zásoby víc. Zpitomělý z toho dosud nepoznaného zážitku jsem uprchl, že už musím domů. Matička byla zatím sama doma a chystala k večeři trhanec, který já rád. Asi se jí nelíbilo, že sedím u kamen a čumím nezvykle tiše do blbákova. Povídá: Co ti je? Já jako hodný maminčin mazánek všecko vyklopil. Matka na mne chvíli koukala a pak řekla: Kde máš tu tajnou abecedu?! Já ji vytáhl z kapsy kalhot – ona ji popadle, zmuchlala a hodila do ohně. A pak si ulevovala: To prase hnusný, a to je ještě učitel! Koukej se mu na hony vyhnout. Že bych v tom věku měl ve svých pumpkách, šitých od otce, tak líbezně našponovanou prdelku, že i drážďanský profesor vyhodil jen tak pro nezajištěnou rozkoš pětimarku?! Heuréka, Satane, zase tě plácl můj andělíček strážníček svou běloskvoucí perutí přes učouzenou tlamičku.
