Hérostratos a Diogénes

Šestého dne měsíce zvaného Řeky Hekatombaion, tedy česky Stovolí, se narodil Alexandr Veliký. Podle přibližných výpočtů by to mělo vycházet na dnešek či zítřek. V ten samý den, kdy se narodil Alexandr, vzplál Artemidám chrám v Efesu. Žhář se jmenoval Hérostratos a svůj čin provedl proto, aby se stal slavným. Jean-Paul Sartre má ve své Zdi povídku s názvem Hérostratos, která vypráví o muži, jenž se chce zapsat do historie a tak zastřelí na ulici šest náhodných lidí – šesti náboji z válce svého revolveru. Aby se „proslavil“ dnešní střelec z Denveru musel u sebe mít poloautomatickou pušku, brokovnici, dvě pistole a pro jistotu ještě plný auťák zbraní. Svoji vražednou akci si naplánoval na dobu, kdy z plátna kin stříleli gangsteři směrem do diváků, takže to zpočátku vypadalo jako součást speciálních efektů. Pomodleme se za oběti a nečtěme, nevyslovujme, ignorujme jméno jejich vraha!

Původně jsem ale chtěl psát o tom, že zítra hrajeme Vrchlického hru Diogenes v sudu, kde je Alexandr jednou z hlavních postav. Dnes jsme měli první a poslední zkoušku, tak jsem na to docela zvědav, ale taky se moc těším, protože po dlouhé době budu hrát. Hraju Parmeniona, o kterém jsem studentům vždy vyprávěl tu anekdotu z Plutarcha, kdy po bitvě u Issu Parmenion řekl Alexandrovi: „Kdybych byl Alexandr, tak bych nabídku míru přijal“. Alexandr odpověděl: „Kdybych byl Parmenion, tak bych ji taky přijal. Ale já jsem Alexandr.“

Homo erectus střelnicensis

Julinka dnes k naší hrůze
objevila kouzlo chůze.

Celou naší dovolenou
lezla v klidu po kolenou
div si neodřela čéšky.
Odedneška chodí pěšky.

„Táto, zůstaň ve střehu,
zítra se dám do běhu.“

Jeden z posledních tréninků (tábor Soseň, 17. července 2012)

 A co na to maminka?

Skrze mříže

V Soběslavi jsem tetě vyprávěl, proč jedeme do Třebíče – a krom rodiště Vladimíra Tomana jsem zmínil i rodiště Jana Zahradníčka. Opravdu jsme Mastník navštívili a rodný domek našli. Musela nás k němu dovést paní s plátěnou taškou, které se nosívaly v 80. letech. Vzala to zkratkou, kterou určitě malý (od dvou let invalidní) Jan chodil domů. Poděkoval jsem básníkovi za ty krásné noci se Znamením moci v roce 1989 a pozdější s La Salettou.

Když jsme se vrátili do Soběslavi, teta tam mezitím přivezla z Budějic Zahradníčkovu sbírku Čtyři léta, kterou dostala 23. listopadu 1969 na věnečku od svého tanečníka i s originální záložkou (tehdy se ještě dávaly knihy veršů!), a darovala mi ji.

Jsou to básně psané během čtyř posledních let v kriminálu a mají stejnou sílu jako výše zmíněné poémy.

Psal jsem tu o tom, jak jsem se při sledování dokumentu o Zahradníčkově životě rozbrečel nad smrtí jeho dvou dcer, které zemřely na otravu muchomůrkou zelenou. Zahradníčka pustili z vězení, ale do nemocnice přijel pozdě. Na Seifertovu přímluvu u prezidenta Zápotockého mu byl trest snížen a bylo mu přislíbeno, že mu bude zbytek trestu odpuštěn. Ale po 14 dnech, které mu byly zřejmě dány na truchlení, byl znovu povolán na Mírov, aby si odpykal ještě čtyři roky. Čtyři léta! Epitaf za ony dcerky mě znovu rozbrečel.

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.

Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jako dar bez zásluhy,
 dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travnatého.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

Možná bysme měli víc číst básničky, zhodnotila to teta.

Jak ti dupou králíci?

Soused už je veliký,
a tak chová králíky.

Já jsem ještě malý pivo,
tak koukám jen přes pletivo.

Jednou ale, až zestárnu,
budu mít svou králíkárnu

a v ní krásné králíky
a dva slony z Afriky.

„Zdar sousede! Jak jde život?
Můžeš koukat přes pletivo!“

„Jak dělá králíček“ (Soběslav, 9. července 2012)

Na stopě

Minulý týden jsme dvě noci strávili ve mlýně nad řekou Jihlavou nedaleko Třebíče, kde studoval Vladimír Toman na místním gymnáziu.Pátrání po jeho bližší identitě mohlo začít.

Cílem našeho výletu bylo nejdříve jeho rodiště a pak bydliště v době jeho jinošství. Vladimír Toman se narodil v Dolních Vilímovicích, dnes Dolních Vilémovicích. Zastavili jsme na návsi u obchůdku smíšeným zbožím. Nabídka tohoto zboží mi připomněla 80. léta. Tady se zastavil čas. My jsme se však hlavně potřebovali zeptat, zda paní prodavačka nezná nějakého Tomana či Tomanovou. Prý ne. Další, koho jsme už na procházce potkali, byla chalupářka z Prahy. Starší starousedlici jsme potkali až za kapličkou a o žádných Tomanech nikdy neslyšela. 

Obešli jsme ves ze severu a nepotkali už ani živáčka. Vláďa vesnici zmiňuje jako své rodiště v jednom z dopisů, tak musíme najít někoho ještě staršího. Ale nic, všichni zalezlí doma. Až po návratu k vozu jsem zahlédl v koloniálu několik starších pánů, jednoho dokonce obstojně. Ten mi sdělil, že za posledních sedmdesát let se sem jen jeden Toman přistěhoval před pár lety ze Znojma. A tak jsme mohli jet dál. Před tím jsme ale ještě s úctou postáli nad památníkem padlých z obou válek, vzpomněli zejména rodinu dolnovilímovského rodáka Jana Kubiše, za jehož chrabrý čin byla potrestaná celá rodina, včetně jeho otce Františka, který se zde zřejmě narodil ve stejném roce jako náš Vláďa.

V další zastávce jsme měli zjistit, proč jsme v Dolních Vilímovicích žádného Tomana nenašli a proč se tam náš hrdina narodil.

Pro budoucnost na indexu

Ve výměně názorů mezi Juliem a jeho jmenovcem Bedřichem Fučíkem na stránkách Nové svobody v březnu 1939 se oba protikladně orientovaní spisovatelé shodnou, že žádný z nich nemá právo kohokoli vyškrtnout z české literatury. Když Rudolf Medek ve stejném časopise velmi příkře hodnotí proletářské spisovatele první republiky, Fučík mu v reakci píše, že ani Rudolf Medek nemůže nikoho vyhodit z české literatury – kromě sebe pro budoucnost.

Je to asi tak, že opravdu se mnozí spisovatelé sami vyškrtli z povědomí, protože ze svědomí národa, a z nich zejména ti národovečtí a katoličtí, kteří zneužili antikomunistického a antisemitského režimu druhé republiky a Protektorátu, a pak ti komunističtí, jimž se zase umetla cesta ke slávě zejména v 50. letech. Nevyškrtli se z literatury úplně, ale tak nějak pro budoucnost.

Stejně tak se z ní vyškrtl i Julius Fučík tím, že sice nevěřil, že by mohla velryba spolknout Jonáše, pročež vystoupil z katolické církve, ale zato uvěřil v Lenina, Stalina a Gottwalda, a i v Petschkárně byl připraven popřít existenci sovětských věznic a mučíren. V 50. letech sice již nežil, ale stal se kultem tehdejší české literatury. Dnes je na jejím okraji a vyhledá si ho jen pár mě podobných bláznů (přiznejme si ale, že to s Medkem, Demlem, Durychem či Bedřichem Fučíkem v tomto ohledu není o moc lepší). 

A přece musím uznat, že je Fučík inspirativní, přinejmenším v tom, jak je provokativní. Čtu si teď jeho literární zápisníky, které si psal od svých 16 do 19 let a nepřestávám žasnout nad kvantitou literatury, kterou přečetl, i nad kvalitou jeho adolescentních úsudků. Jeden případ za všechny – Fučík s chutí rozcupoval překlady básní Fridricha Schillera pořízené Janem Kamenářem, profesorem na klasickém gymnáziu v Prostějově v době kdy tamtéž na reálce učil náš Vladimír Toman. Úplně se jeho překladům vysmívá a dokonce se stydí je uvést ve své úvaze o Schillerově slabém revolučním duchu a dává přednost originálu. Jako důkaz a důvod k pádnému výsměchu uvádí i překlad titulu jedné básně: Das verschleierte Bild zu Sais překládá Kamenář jako Zahalená socha v Saïdě. Jenže ono se v básni a vůbec v oné legendě opravdu vždy mluví o soše bohyně Isidy a německy Standbild znamená rovněž socha, takže Kamenář překládá formálně správně a je to, alespoň dle mého názoru, jeho překladatelské právo. Pravda je, že to je překlad ne tak umělecký, jakého by možná byl schopen opravdový básník (Fučík píše, že bohužel Vrchlického překlad nemá po ruce), ale stejně: Fučíkovi bylo tehdy 17 let a takto vypadalo jeho vysvědčení: