19. října 2007

Míjející, nikoli minulá...

Začetl jsem se v noci do Modré, nikoli zelené planety a ač je spíchnutá horkou jehlou (ono to v tom tempu prezidentování ani jinak nejde; a v knize je to přiznané), v mnoha ohledech kniha donutí k zamyšlení. Hlavní filosofická báze této brožury je, že „neexistuje žádný předem daný optimální stav světa, který máme povinnost chránit“, protože „celé dějiny naší planety… jsou předmětem permanentního procesu změn“. Klaus cituje z článku Karla Kříže:

„Kdo je zodpovědný za zmizení ledovců ze Šumavy a Krkonoš? Lid popelnicových polí?“

Protože tohle období jsem nedávno probíral v prvních ročnících, tak bych asi měl namítnout, že za konec würmského glaciálu pravděpodobně může hromadný odchyt mamutů na Věstonicku… Lid popelnicových polí je zodpovědný spíše za vyhubení 80% suchozemských plžů na našem území.

Dnes jsem na podobný problém narazil při probírání stavu objektů mého budoucího povolání, kde se často budu potýkat s památkáři. Tito jistě erudovaní pánové si myslí, že historie se zastavila v určitém bodě (pokaždé trochu jiném), který je potřeba chránit a nedopustit změnu, aby lidé věděli, jak to v onom bodě v historii vypadalo. Není to ale špatné pojetí historie? Barokní zahradu v Českém Krumlově prý „hyzdí“ moderní otáčivé hlediště. Ale nehyzdí náhodou barokní zahrada renesanční zámek. A není barevný renesanční zámek náhodou příliš „komerční“ kulisou gotického kostela sv. Víta v podhradí? Josef Mocker očistil Karlštejn od baroka tak, že zmršil i původní gotiku, ale koukat se na to dá, tak památkáři mlčí. Na chobotnici na Letné se koukat nedá, ovšem jsou to Future Systems a jestli se to většině těch, co o tom rozhodují, bude líbit, tak s tím nikdo nic nenadělá (ani památkáři), a budeme se na to koukat všichni. Mnohá rozhodnutí nejdou vzít zpátky, to se vidí i na té naší maloměstské scéně. Pořád platí, dvakrát měř, jednou řež. Ale platí i to, že i dvakrát změřené nemusí být pravdivé, přestože je to zanesené do tisíce tabulek, píše se o tom i v učebnicích a maturanti to už léta opakují.

18. října 2007

Josef Kokeš

Na vernisáži obrazů Josefa Kokeše jsem dnes měl tu čest postavit se čelem k návštěvníkům spolu s Lukášem, jenž celou výstavu uspořádal, a s panem Krausem, jenž je nositelem Kokešova odkazu. Byl jsem pozván, abych přečetl báseň, neboť nic jiného ani pořádně neumím. Protože ve výstavní síni jsou především krajinomalby, sáhl jsem po pootavském slavíkovi Adolfu Heydukovi.


Cestou

Ej, cesta pěkná jako stůl
a stromy jako kytky,
bez v sadě zkvetlý zakryl v půl
zdí rozvalených zbytky,
a z bezu na cestu, mně vstříc,
zří velké dětské oči –
a krásy, vůně vždy je víc,
až hlava se mi točí.

Hned horké čelo odkrývám
a starost z plece třesu
a zase vše, co v srdci mám,
jak květné poupě nesu;
a nepuká-li poupě hned,
přec zvolna obal ruší –
mělť často jsem, než východ zbled,
už vůně plnou duši.

Tak cestou šťasten, blažen vším,
vždy vesele si kráčím,
hned s dcerkou srnčí hovořím,
hned se synáčkem ptačím;
a na loži-li nepospím,
přec aspoň v lesa mechu,
a když se v zoři probudím,
prost žalů jsem i vzdechů.





Beruška nebo svině?

Řeknu hned zkraje, že zřejmě ani jedno, že spíš jehňátko čili beránek. A teď tedy o co jde.
Probíral jsem se nedávno básněmi Roberta Burnse v překladu Josefa Václava Sládka, kde vždy pod českým názvem byl drobným písmem zmíněný i název v originále. Sládek byl spoután formou, jelikož se držel skotského nápěvu. Zarazilo mě ale, když jsem pod názvem Má beruška četl „My Hoggie. Vždyť hog je prase či kanec! Že by se ve skotském dialektu takhle posunul význam? Pak jsem zjistil, že hoggie může znamenat kromě prasete i beránka, ale rozhodl jsem se, že se pokusím udělat nový překlad, který věnuji Cecilce z klášterní zahrady. Nedržel jsem se už tolik formy, není to tedy písňový překlad jako u Sládka, ale překlad volně básnický (užil jsem střídavý rým místo původního přerývaného rýmu), nicméně obsahově jsem se snažil nebýt nevěrný. Zde uvádím pro srovnání originál, Sládkův překlad a pak ten můj, před nímž ovšem musíte vypadnout z rytmu…

My Hoggie

What will I do gin my Hoggie die?
My joy, my pride, my Hoggie!
My only beast, I had nae mae,
And vow but I was vogie!
The lee-lang night we watch'd the fauld,
Me and my faithfu' doggie;
We heard nocht but the roaring linn,
Amang the braes sae scroggie.

But the houlet cry'd frau the castle wa',
The blitter frae the boggie;
The tod reply'd upon the hill,
I trembled for my Hoggie.
When day did daw, and cocks did craw,
The morning it was foggie;
An unco tyke, lap o'er the dyke,
And maist has kill'd my Hoggie!


Má beruška

Co počnu si, ach, přijdu-li
o berušku, svou beru,
své potěšení jediné,
já byl naň pyšným věru.

My celou noc ji hlídali,
já a můj psík, mou beru,
a slyšeli jen hučet slap
tam v stráních na severu.

Sejc kvílel ve zdi hradové,
a žáby na jezeru,
tmou lišák skolil na vrchu,
já chvěl se o svou beru!

Když svítal den a probuzen
se kohout ozval v šeru,
zlý hafan skočil přes hradbu
a pokousal mou beru.


Má svině

Cecilce

Co počnu si, až chcípne mi má svině,
má radost jediná, jediná má pýcha,
nemám už jiného tvora na pastvině,
jehož bych tak rád vídal, tak rád slýchal!
Celou noc střežili jsme její svinský žlab,
já a můj věrný bernardýn,
a slyšeli jsme jen, jak zurčí vodopád
ze stráně temným úskalím.

Houkala sova v hustém boru,
sluka se ozývala v rašelině,
ryšavý lišák se mihnul na obzoru
a já se třásl o osud své svině.
Když ráno kohouti hlásili rozednění,
na trávě lpělo čerstvé jíní;
tu strašný vlkodlak přeskočil ohrazení
a téměř zardousil mou drahou svini.

17. října 2007

Josef II.

17. října 1781, tedy před 218 lety, si zapsal František Martin Pelcl do svých Pamětí zápis, který by se dnes mohl přepisovat do žákovských sešitů dějepisu téměř beze změny a vystihl by nejpodstatnější z reforem Josefa II.:

...bylo oznámeno, že od toho dne má býti v Čechách náboženská svoboda, že luteráni i kalvinisté se mohou v Čechách usazovati zrovna tak jako katolíci, že mohou míti statky a domy, zastávati úřady a míti kněze. Avšak modlitebny jejich že mají vypadati jako jiné domy a býti bez věže a bez zvonů. Gubernium se však u dvora otázalo, mají-li v Čechách požívati náboženské svobody též tak řečení husité. Přišla odpověď, aby každý byl ponechán při náboženství, jakého jest, jen když se chová klidně, a lidé nepokojní, ať katolíci či nekatolíci, že mají být trestáni…
Nevolnictví zrušil císař dvorním dekretem, robotu však musí poddaní vykonávati, ale mohou dávati syny na řemeslo nebo na studie a požívají skoro týchž svobod jako měšťané…
Vypravuje se, že bude zrušeno mnoho mužských i ženských klášterů, vyjímaje ty, kde jsou mniši a jeptišky, kteří vyučují mládež nebo slouží nemocným…

A aby zápis nebyl suchý, mohlo by se ještě ze závěru Pamětí připsat třeba toto:

Celý svět se směje poslední válečné výpravě (proti Turkům, pozn. J-Lo)… Důstojníci svalují všecku vinu na císaře a jeho nedostatek odvahy, protože zakazoval útočiti na nepřítele a při útocích tureckých se chvěl, plakal a utíkal. Vytáhl do pole se 150.000 muži, z nichž zemřelo, jak mnozí ubezpečují, bídně v nemocnicích na 60.000 mužů. U celé armády neustanovil ani jediného lékaře, jenom ranhojiče a holičské tovaryše. Mnoho výtečných důstojníků muselo zemříti, poněvadž neměli lékaře a byli usmrceni nevzdělanými ranhojiči. Že císař neustanovil lékařů, stalo se na radu italského ranhojiče Brambilly. Ten jest nepřítelem lékařů a chce je vyhubiti. Jaký nesmysl! Jest tělesným ranhojičem císařovým, kterého několikrát léčil z příjice, ale nedokonale, neboť všichni, kdož císaře viděli, ujišťují, že tělo Jeho Veličenstva jest prožráno francouzskou nemocí a úplně sešlé. Odtud také pramení jeho nepřátelství ke všem lidem, kteří jsou zdrávi. Nepřeje toho štěstí nikomu a nenávidí všech lidí. Nemůže strpěti, jestliže se někomu dobře daří. Nejzřejměji se mstí na zločincích: ty dává nejukrutnějším způsobem po léta tajně mučiti, až zahynou; ne aby je napravil, neboť jsou zatraceni navždycky, ale také ne, aby jiné odstrašil, neboť se to děje tajně v tmavých žalářích, kam není dovoleno vstoupiti. Dokonce nenávidí sirotky a loupí jim majetek zákony. Jakmile začal míti účast na vládě, jal se hubiti užitečná zvířata, jako jeleny, divoké svině a srnce, která byla obyvatelům potravou.
Potom se dal do mnichů. Jsou to přece lidé. Také chce vyhubiti šlechtu, a proto jí béře majetek. Zdá se však, že šlechta jej přežije a že bude nadále. Tohoto roku zahubil na 80.000 lidí. Zavedl je do nezdravých krajin a nedal jim lékaře, který by je byl chránil před nemocí. Sta zdravých lidí vydal na ránu nepříteli, který přišel v tisících a lehko je usmrcoval. Takový je nyní Josef II., od jehož vlády jsme doufali tolik dobrého a velikého! Tvrdí se, že pohlavní nemoci mu zkazily krev, srdce i mozek a učinili jej nepřítelem lidí. Vypravují, že často mluví sám se sebou, že se hádá a tluče do stolu a jeho oči že těkají pomateně kolem. Když nedávno přišel do blázince u sv. Marka,napsal kdosi na vrata:

Josef überall der Zweite,
hier aber der Erste.

Pak císař onemocněl a když se z toho trochu zotavil a generál Laudon dobyl Bělehrad, někdo si ve Vídni dal na dům tenhle (ironický?) nápis:

Der Kaiser ist gesund,
Koburg schlug den Türkenhund,
Laudon nahm Belgrad ein:
Wer, Teufel, soll nicht lustig sein.

Což bych volně přebásnil asi takto:

Císař už je zdráv a živ
Koburg Turkům křídla stříh,
Laudon dobyl Bělehrad:
Kdo by, k čertu, nebyl rád?

Když se pak císař znovu rozstonal, objevil se tenhle letáček:

Gott sei Dank,
Der Kaiser ist schon wieder krank.
Wird er nicht diesmal sterben,
So müssen wir verderben.

Tedy česky zhruba:

Boha nutno velebit,
císař už to zase chyt.
Jestli ho to nezlomí,
pak jistotně zhynem my.

Kadaň Václavská

Po Václavu II., Václavu, jenž později přijal biřmovní jméno Karel a vstoupil do dějin pod německým pořadovým číslem IV., a Václavu Havlovi Kadaň navštívil další pomazaný Václav, tentokrát Klaus.

Než doobědval, hrála na náměstí kapela...

... a scházeli se první zvědavci.

Uvítací výbor...

Kdopak nám to sedí na zadním sedadle? A kdo to tam tak čouhá z řady pitomě se usmívaje?

Před třepáním...

... a po třepání

Na tribuně...

... a při autogramiádě

Prezident všech

16. října 2007

Slovenský domov náš

Poslední hymnickou hádanku nikdo nevyřešil, byl to překlad estonský, cikánský a čínský. Dnes přináším první dvě sloky ze slovenské varianty naší hymny. Zajímá mě autor, evangelický farář vystudovaný ve Wittemberku (1822-1891).

Kde dom je môj? Kde vlasť moja?
Či znáš ten kraj utešený,
kde sa Hron, Váh, Nitra pení,
kde Kriváňa veleba
pne sa k modrinám neba?
Ach, to je ten rozkošný kraj –
[:zem slovenská – vlasť moja!:]

Kde dom je môj? Kde vlasť moja?
Či slyšíš tie milé spevy
plynúť z duše švárném devy,
toho chrámu milosti,
dobroty, lásky čnosti?
Táto vlasť anjelských sleviv –
[:je Slovensko – vlasť moja!:]

15. října 2007

Sv. Tereza


Více slz se prolije pro vyslyšené modlitby než pro ty nevyslyšené.

Nebojím se ďábla ani z poloviny tolik jako těch, kteří se ho bojí.

Bůh je také na cestě.

Teplický Kurdistán

Přihlásil jsem se někdy v září do zajímavé akce s názvem Rodina odvedle. Dneska mi volali, že bych měl 18. listopadu jet na oběd do Teplic do jedné kurdské přistěhovalecké rodiny. Asi si tedy ode mě občas přečtete něco z kurdské historie a současnosti.

Nejdříve se podíváme na mapu, kde Kurdy hledat. Našel je tam už Xenofon, jehož Anabáze mi leží na posteli, takže se sním hned večer vydám na výpravu do Persie a budu pátrat po tom národě v horách.


Asi právě proto, že žil v horách a hory bývají od starověku přirozenou hranicí států, ocitli se v moderní historii Kurdové jako menšinové obyvatelstvo v Turecku, Iráku, Sýrii a Iránu, tedy v oblastech, kde to za poslední století bylo s demokracií tak nějak porůznu. Jak jsem se tak díval na některá města na wikipedii a hledal si informace, dokonce jsem do článku o Sulejmanii připsal, že tam v roce 1968 vznikla univerzita, která byla v 80. letech přeložena do nedalekého Arbilu. Ještě včera jsem nevěděl, že ta města existují. A taky jsem celý odpoledne čekaje na hodinu dějepisu v 1.A poslouchal kurdskou rockovou scénu. Tady je malá ukázka.


Drahá ejunko

Čtu si korespondenci Jiřího Ortena s Věrou Fingerovou. Jejich vztah začal kuriozně, ale který nezačal? Jiřímu i Věře říkali jejich kamarádi, že je ten druhý miluje, a když se pak poprvé setkali, zjistili oba, aniž to jeden o druhém věděli, že se vidí poprvé. Pak se setkali u vína na tancovačce a Jiří se celkem brzy osmělil k otázce, zda je Věra do někoho zamilovaná. A ona že je. Začal tedy naléhat a nalévat a znovu naléhat, aby mu prozradila, do koho; s jejím odporem si byl stále jistější sám sebou. Jak jím asi muselo trhnout, když mu Věra po dlouhém přemlouvání prozradila jméno chlapce, do něhož byla platonicky zamilovaná: Ivan Osvald. Doprovodil ji tedy na tramvaj, tam se políbili a ona se okamžitě zamilovala do něj. Druhý den za ním přišla, ale zjistila, že se toulá někde po Petříně s jakousi dívkou, s níž si recitují básničky. Začal vztah, který přes všechny peripetie trval až do Ortenovy smrti. A že ty peripetie byly občas pořádně zvratové, o tom svědčí třeba tyto vzkazy: „Jirko, jsem Ti nevěrná a doufám, že mi to oplácíš. Věra“„V Kunštátě jsem Ti byl nevěrný, budu Ti o tom, zajímá-li Tě to, jednou vypravovat… Jirka“. „Bylo mi řečeno: Podvádí tě, a ne-li, měla by tě podvádět.“ Jiřímu bylo 19 let, Věře 18.

Byl jsem si zakouřit, je přestávka. V ústech mám mentolový bonbon, pálí to, spolužáci dovádí. Ach, sám se cítím! Ale to nic, je ráno, teprve ráno, a celý den, kdy tě neuvidím, nebudeš, a jsi! Věříš mi to, mé budižkničemu? Děvčata z naší třídy hopsají, hrajíce si na herečky, hoši po způsobu krocanů nadýmají hruď, nelze. Sedím stranou. Rozehrál se klavír někde v protějších oknech, rozehrál se klavír, Věruško, a je mi, jako bych stále stoupal a stále, stále klesal, jsa na tomtéž místě, pohyblivém a trvanlivém. Z tohoto místa nikdy neodejít a myslit nyní na Tebe, na Tebe mezi mnoha okny!
Přijď a přines sem trochu prostoty, prosím Tě o to! Budu muset křičet, abys přišla, a lidé budou pohoršeni!

Případ Mašťov

Další fotografie zde.

14. října 2007

Ecce Homo

Někde jsem se dočetl, že jde o poslední spisek Friedricha Nietzcheho před tím, než se zbláznil. Řekl bych spíš, že není zdaleka první po té, co se zbláznil. Pravda, když jsem v mládí četl Antikrista s vážnou tváří, stal se kořením přimíchaným do mé křestní vody, nabírané později naběračkou z Chestertonovy Ortodoxie.

Přistoupil jsem tedy nyní k jeho spisu Ecce Homo ne jako k pokusu o autobiografii, ale jako k pokusu o humoresku. Filosofie paličkou na maso. V kapitole Proč jsem tak chytrý? uvádí Nietzsche jako hlavní důvod, že se od dětství nikdy nezamyslel nad existencí Boha a tedy neztrácel čas, který mohl plně věnovat otázce důležitější, otázce výživy. A pak se dává do radikální obrany abstinence (voda versus křesťansky ubohé víno) a správného trávení. „Je třeba znát velikost svého žaludku.“

Kdo má žaludek dost velký i pro takové sousto jakým je s každou novou stránkou stále více vtipkující Nietzsche, nelze než knihu doporučit. Ovšem znám i pár lidí, kteří svůj žaludek neodhadli a z Nietzscheho humoresek udělali pravou filosofii. I pro ty tady mám následující „polévku před jídlem (zvanou ještě v benátských kuchařských knihách 16. století alla tedesca)“ před „vyvařenými masy, maštěnou a moučnou zeleninou“ a „moučníkem, který se zvrhl v těžítko“:

Zarathustra – dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo… Něco takového dojde jen k nejvyvolenějším; zde být posluchačem, je výsada, jíž není rovno; nikomu není dáno na vůli, aby měl uši pro Zarathustru… porozuměti šesti větám z něho, to jest: prožít je, povznáší na vyšší stupeň smrtelníků, nežli by mohl dosíci „moderní“ člověk…

Udělal jsem ze své vůle ke zdraví, k životu, svou filosofii…

Zdařilý člověk našim smyslům lahodí… jemu chutná jen, co mu prospívá; jeho záliba, jeho chuť přestávají, překročí-li se míra prospěšnosti… co ho nezabije, to ho posílí… vždycky je ve své společnosti, ať se stýká s knihami, lidmi nebo krajinami… umí zapomínat… má dosti síly, aby mu všechno prospěti musilo…

Bůh, který by přišel na zemi, nesměl by ani nic jiného činiti, nežli křivdu – božské by bylo teprve vzít na sebe nikoli trest, nýbrž vinu…

Buddha… jeho náboženství, které by bylo lépe nazvat hygienou, aby nebylo směšováno s tak ubohými věcmi, jako je křesťanství…

… moje humanita není v tom, abych spolucítil, jako člověk jest, nýbrž v tom, abych vydržel, že ho spolucítím… moje humanita je neustálé sebepřemáhání…

Nemám snad ve zvyku, abych četl mnoho a mnohé: z čítárny mám zrovna nemoc. Nemám také ve zvyku mnoho a mnohé milovat…

Pascal (jehož miluji) – nejpoučenější oběť křesťanství…

Stendhal mi vzal nejlepší atheistický vtip, jejž bych právě já mohl udělat: „boha omlouvá jediné to, že neexistuje“…

Neznám četby, která by srdce více drásala, nežli Shakespeare: co asi člověk vyslyšel, aby tolik potřeboval být šaškem…

Jsem antiosel par excellence a tím světodějný netvor…

A teď něco pro Hitlera:

… moji předkové byli polští šlechtici…

… mám ruský fatalismus, onen fatalismus beze vzpoury, s nímž se ruský voják, zlomený tvrdostí válečného tažení, na konec položí do sněhu…

… udělá z genia něco prostředního, něco „německého“…

… věřím jen ve francouzské vzdělání, a považuji za nedorozumění všechno, co se jinak v Evropě nazývá „vzděláním“, nemluvě o vzdělání německém…

Kam až dosáhne Německo, kazí kulturu…

Němci jsou neschopni i jen pojmu velikosti…

Napřed dvě století psychologické a artistické kázně, páni Germáni!... Ale to se nedohoní!

Nikdy nepřipustím, že by Němec mohl vědět, co je hudba…

Německy myslit, německy cítit… všechno dokážu, ale tohle je nad mé síly…