Už je to rok:-)

mljt

Olivie Twist, 23. února 2007

Další fotky z divadla naleznete

zde

Premiéra se povedla

Foto ČerF

Včera byl velký den divadla Navenek junior! Je to podruhé, co jsem viděl Orfeum nacpaný k prasknutí, kdy si diváci neměli kam sednout a tak nakonec museli posedávat na lecčems původně pro sezení neurčeném. Poprvé jsem něco podobného zažil při absolutní premiéře divadla Navenek, tehdy jsme hráli Krásku a zvíře. Nyní to byla Olivie Twist. A zážitek to byl snad pro obě polokoule divadelního světa stejně intenzivní. Nechci se moc rozepisovat o prožitku, ten má každej svůj, ale já jako režisér jsem byl vzadu u oponářskejch čudlíků tak naměkko, že se mi místy až houpaly slzy mezi koutkama. Děkuju všem herečkám a hercům, byl to koncert, kterej vyučil nás mnohý starší a rádoby zkušenější. Děkuju divákům za atmosféru, která kdyby se nakrájela, vybylo by ještě na několik let do zásoby. Děkuju Fandovi, kterej tu káru roztlačil a ještě přispěl i svým hudebním talentem. Děkuju Mírovi Mužíkovi, kterej složil většinu muziky, co si jí dost lidí brouká na ulici (a těším se na soundtrack). Děkuju Džerymu a Pavlovi, že obstaraly zvukotechniku, protože já sám ji na zkoušce nebyl schopnej ani zapojit. Děkuju všem, co na hru jakkoli přispěli, od sponzorů a partnerů po herce a spolutvůrce, kteří to z jakýchkoli důvodů během té dlouhé doby příprav nedotáhli do konce. A Juniorům přeju zaslouženou slávu a stálý nadšení!

...

Junioři v novinách a rozhlase

Ve čtvrtek o nás psali v Chomutovskym deníku a v pátek o nás hlásili na Agaře, tak na to, že to byla propagace vedená samospádem, docela se povedla.

...

Citlivé osoby ať nevstupují

V Pátku Lidových novin je celý článek věnován sebevraždám – celkem příjemná četba na ranní cestu z Prahy do Kadaně. „První myšlenka na sebevraždu je jako díra v boku lodi. Můžete vylézt na stěžeň, a stejně budete mít nakonec nohy ve vodě,“ napsal jeden sebevrah na rozloučenou. Článek taky připomněl sebevraždu Petra Lébla, který se ve svých čtyřiatřiceti letech poté, co poštou rozeslal na dvě stě vzkazů na rozloučenou, oběsil v provazišti divadla Na zábradlí, kde byl režisérem. Myslím, že ta skvělá bulvární zpráva o tom, že pod visatcem herci sehráli celé jedno představení, než ho další den objevil technik, je jeho velkým režijním kusem, pro který scénář napsala tetička Deprese.

Když jsem sháněl provaz do Olivie Twist, narazil jsem na problém, kde jsou takové provazy k dostání. Potřeboval jsem dva, a tak stoje uprostřed města, povzdechl jsem si, že kdybych se chtěl oběsit, nevěděl bych ani, jak si pořídit provaz. A to jsem si až posléze uvědomil, že ve hře, kterou začínáme zkoušet na další sezónu, hraju detektiva Slima, který se jde ze zoufalství oběsit na hřbitov. Nakonec jsem provazy sehnal – jeden jsem dostal od studenta a druhej jsem si půjčil od jednoho koňáka. A včera jsem si (slze v zákulisí nad jednou dojemnou scénou) najednou vzpomněl na ten článek – „když provaz tak provaziště“ – a podíval jsem se nahoru do zaprášených útrob Orfea. Tam by mě nikdo jen tak nenašel… jsem ale nakonec rád, že ten můj scénář ještě pořád píše Život a Deprese se jen marně pokouší něco šeptat z budky pro nápovědu. Nikdy jsem nepotřeboval nápovědu, mám rád improvizaci…

mljt

Vlažná a studená

Kdo nezná Martina Velíška, je to ten na začátku tohohle bizarního klipu vpravo... A mihne se tam i Míra Wanek, s kterým mám tu pěknou fotečku v předchozím článku...

mljt

Už jsme doma U Kaštanu

mljt

Olivie už zítra!!!

foto ČerF

Velíškova babička

Mám rád Martina Velíška, akademického civilistního parealistu bez předloktí, kterej namaluje lepší obrazy než leckterej jinej malíř třeba s pěti předloktíma, a hlavně člena a dvorního malíře mojí nejoblíbenější kapely. Poprvé jsem byl na jeho výstavě v roce 1996, mám to ještě v živý paměti. Jmenovala se Lyžaři. Pak jsem podlehl jeho Babičce. Znovu jsem si ji připomněl minulý rok na výstavě různých vydání téhle knížky v Žatci – jak rád na to vzpomínám. Hodí se asi, abych tady shrnul výsledek ankety, kterou jsem sem před drahným časem vložil. Zúčastnilo se jí devadesát čtenářů, kterým tímto děkuji za projevení důvěry.

Tedy přesně 50% odpovídajících Babičku někdy četlo (z toho 58% v dětském věku, třetina jako povinnou literaturu, a jen 9% v dospělosti). Ze zbylých 50% jich necelá třetina viděla film. To by mohlo naše bohemisty celkem zajímat.

Zbývá teď vymyslet novou anketní otázku. Má někdo nápad?

mljt

Beruščí prémie

... zachycená jiným aparátem.

<3

Z Holoubka

Náš češtinář přinesl na jednu z prvních hodin na gymnáziu čerstvě vydanou sbírku básní od Jaroslava Holoubka Včelí král. Běžel jsem si ji hned ze školy koupit. Dnes jsem ji od té doby otevřel poprvé a našel tam pár celkem pěkných básní.

Bolest času

Co bylo už se nevrátí
teď je teď
je divné že hlouběji než srdce
je bolestný šrám
o němž nebude už nic vědět
budoucí ptačí výška
a rybářské ticho
a dětský pláč
O bolesti času
podobně jako o času bolesti
si myslíme
že je tím nejspolehlivějším kriteriem
Ale čas nic nezhojí
Tam dole pod pamětí
to bolí ještě víc


Co v téhle chvíli?

Zapomenout? Jaká síla je k tomu zapotřebí?
Vzpomínky krvácejí zevnitř
svědomí kope lstivou penaltu
A z tribun lísají se k nebi
lidskou tmou
kýchající slova

Slova slova
mezi zrozením a smrtí
ve jménu věčnosti
sladké jak dušičkový podvečer

Zkusit znova? A potisící přijít
s větou Mám tě rád?
A poticící zvednout kapotu
jak roucho, pod nímž tepe koník tachometru?
A potisící přepsat jeden verš
a potisící zůstat sám a nebát se
a potisící postavit se pověrám a genetice
a zastydět se za své slabosti
a znovu hrdě zvednout hlavu
až k šibenici?

Když nejde o život jde o všechno
Znovu si s námi lidský rozměr
pohrává

mljt

Beruškiáda

Čtu teď zase trochu slovensky a dnes mě dostala předmluva k Faustiádě od Jonáše Záborského, jenž v ní mimo jiné píše, že jeho dílo bude pro Slováky věčnou chloubou a zároveň věčnou potupou. „Chlúbou, že tak výtečného mali spisovateľa; potupou, že ho nevedeli oceniť.“ Stálo by to celé za zveřejnění, ale pro nedostatek místa aspoň konec, abych věděl, co mě čeká.

Hovorí sa, že keď bolesť dosahuje najvyšší stupeň, rev a stony prechádzajú v smiech. Či to z ohľadu trýznenia tela pravda, neviem: z ohľadu duše pri mne sa to potvrdilo. Keď srdečné vzdychy moje stretli sa s úškľabkami, nadišla ma v najprudšom bôli duchovnom chuť k smiechu a žartom… Lebo vtipkujíc sám so sebou, nemám čas myslieť na stratený život a zmarené obete…

Že vytiahnuté osy aj na verejnosť púšťam, to je istý znak, že treba hotoviť pre mňa miesto v blázinci.

mljt

Obrana popelčina

Čtu si teď jeden apokryfní rozhovor mezi Sokratem a Hippokratem o matematice. Sokrates v něm svému dychtivému příteli říká:
Ten oříšek, o kterém hovoříš, si budeš muset rozlousknout sám. Jediné, co pro tebe mohu udělat, je poradit ti, jak si při louskání nepřiskřípnout prsty.
Já jsem ten svůj oříšek už rozlouskl, prsty jsem si přiskřípl, ale jsem rád, že jsem si nenechal radit od sokratů, jichž se kolem vyrojilo jako včel. To bych si totiž ty prsty nepřiskřípl, ale zlámal.

<3

Goldbachova hypotéza

Na Kirwitzerových dnech by měla zaznít i přednáška o Leonhardu Eulerovi, který se narodil před 300 lety, a o jeho teorii prvočísel. Jedna věc mě včera opravdu zaujala. Německý právník, pruský velvyslanec v Rusku a matematický samouk Christian Goldbach (1690 – 1764), napsal 7. června 1742 v dopise Leonhardu Eulerovi hypotézu, že každé přirozené číslo n > 5 je součtem nejvýše tří prvočísel. Euler mu obratem odpověděl, že toto tvrzení je ekvivalentní s tím, že každé sudé n > 2 je součtem dvou prvočísel. Této Eulerově formulaci se dnes říká Goldbachova hypotéza. (Jejím důsledkem je tzv. ternární Goldbachův problém: Každé liché číslo n > 7 je součtem tří prvočísel.)

Uvedená Goldbachova hypotéza nebyla dodnes, přes nesmírné úsilí mnoha generací matematiků, ani dokázána ani vyvrácena. Mimořádně obtížnými metodami bylo dokázáno jen několik dílčích výsledků.

mljt

Shivering

Ivanko, zítra by bylo Kurtovi čtyřicet, už jsi o tři roky starší než on, když jsi pro něj brečela. Zatlačilas slzy do koutků, ale studenej vítr ti je z nich určitě občas zase vyžene. Tady fouká i v zavřený místnosti.

<3

Jak o to přišel Jaroslav Hašek

(vím, že zas děláš „pst!“, když to čteš, ale nezlob se miláčku!) Když můj dědeček po druhé válce maturoval, měl mluvit o Jaroslavu Haškovi, a tak z něj bezděky vypadlo, že to byl velký opilec a milovník. Jeho příběh mi vždycky připomene pradědečka Lenky H., který si z Ruska přinesl na zádech svoji ženu. Přesně tak si představuju, že si Hašek z Ruska přivedl svoji druhou ženu Šuru. Té první, Jarmilce, jednou psal o svém prvním sexuálním zážitku s jednou slovenskou cikánkou na půdě u jejich rodičů. Tomu dopisu je bez jednoho roku sto let:

„Nebyla prostitutka, která pro hospodářský prospěch vzdá se výborného lidského práva, právo na volnost poddati se nebo odmítnout. To je prostituce, neboť tu není vinna smyslnost, nýbrž hospodářská nevolnost. Ona ale je smyslné náklonnosti, bez prospěchu hospodářského spala se mnou, jako druhý den s četníkem, svým ženichem, kterého stejně snad nemilovala, jako nemilovala mě a kohokoliv, kdo sloužil jen jí k ukojení. Že jsem se tenkrát usmíval, můj miláčku. Jistě ne, ani jsem se nechlubil. Nebyl jsem žádný vítěz, byl jsem tolik nezkušený, bylo mně osmnáct let pryč, nebo devatenáct, nikdy jsem tak neměl ženu u sebe, která mně všecko nabízela, o čem jsem již věděl, ale neznal ze zkušenosti. Znal jsem již vnitřky vykřičených domů, ale nikdy nedošlo k tomu, abych šel nahoru na pokojíček s tvorem, který nemá mravní síly ubránit se jakékoliv pohlavní pobídce. Ne z důvodu farizejského moralismu, nýbrž jen ze strachu před oprávněnou nákazou. A tak ponejprv v Uhrách na Slovensku na své cestě, plné nadšení nad tím ujařmeným národem, nad krásou těch pěkných krajin, nahlédl jsem v tajemství dosud mně ukryté, ve výkon pohlavní, kterému jsem se ubránit nemohl. Nejmenuji to přímo donucení. Ty si nedovedeš představit mou situaci. Prosím Tě, nezlob se proto na mne. Já se ti s tím svěřil ne snad z vychloubání, ale proto, abys věděla, že nejsem nevinný tvor. Nebylo to nic zlého, myslím, jí jsem neublížil, poněvadž jsem byl opatrný. Ona nevěděla, kdo jsem, co jsem, já ji nemiloval, ona mne také ne, byl to prostě fyziologický výkon. Není mně to nemilé, žes na to vzpomněla. Aspoň jsem ti to vysvětlil, drahoušku, jak se patří. Věř mně, že jsem si od té doby, co jsme o tom posledně spolu mluvili, nikdy na to nevzpomněl a že na to ani vzpomínat nebudu. A věř mně, že co s tebou chodím, nikdy jsem s žádnou ženou nespal ani vteřinu, poněvadž dnes pro mne nikdo jiný nežije než jen Ty, můj miláčku, a že jen ty mne máš ráda a miluješ a ostatní ženy že pro mne neznamenají ani jednu šupinku z Tvé kůže. Prosím Tě, napiš mně, že mně odpouštíš ty doby, kdy jsem s Tebou nechodil, a že kdybys Ty, můj miláčku, byla na mém místě v těch Kopanicích, že bys si nemohla pomoct a že bys třeba také šla na mém místě s tou cikánkou v době, kdy jsem žádnou ženu nemiloval, kdy jsem myslel, že láska je jen coitus.
Dnes vidím, že když se dva mají rádi jako my, když se tak milují, chodí spolu, povídají si, svěřují, líbají se, teskní po sobě, objímají, hledají čtyřlístky, tulí se k sobě, dávají si hlavičky jeden druhému na rameno, do klína, tisknou se, s neurčitou představou, jak to bude hezké, až budou spolu spát, kdy je jim rozkoší cítit teplo druhého a při tom všem se nestydí za své vášnivé vzdechy a rozumí jeden druhému jako my, řeknou si všechno, nad čím by se zastavovali přísní moralisté, kdy má jeden o druhého strach a kdy bez sebe nemohou žít, tu dnes vidím, že je to pravá láska, ne platonická, a ne zas smyslná, směs z obou pojmů, něco, čemu, miláčku, rozumíme tak dobře oba, když sedíme vedle sebe a objímáme se a ty děláš: „pst!“

mljt

Navenek junior v plné polní

foto: Pavel Šindelář