Martin na bílém koni

V Lucce mají kostel svatého Martina. Byla to první památka (pominu-li městské hradby, které připomínají ty terezínské), kterou jsme na říjnovém zájezdu navštívili. Chtěl jsem o ní psát na sv. Martina, ale byl jsem v Brně a po sněhu nebylo ani památky. Martin dorazil až dneska. Asi se zdržel se žebrákem.

Ta legenda praví, že Martin potkal promrzlého žebráka a neváhal rozetnout svůj plášť vedví a půlku mu darovat. Příští den se mu zjevil Kristus v polovině jeho pláště. Když se člověk podívá na sochu svatého Martina na průčelí lucké katedrály (stejná je i uvnitř při východu), přijde mu Martin trochu nespravedlivej, protože žebrákovi ze svýho kabátce odsekává takovej celkem nevýznamenj cancour. Jen jestli se mu druhej den nezjevil Kristus tak, jak vypadal na kříži - to by odpovídalo, protože z toho cancouru by měl tak maximálně bederní roušku. Rozhodně nebyl navlečenej, jak ho zobrazuje Volto Santo neboli Pravá tvář, plastika uvnitř kostela, kterou měl údajně vysochat Nikodém, který snímal Krista z kříže.

Vypovídá to něco i o lidský povaze. Rád dávám žebrákům, ale vždycky jen z kapsičky na kondomy, totiž na kapesní hodinky v texaskách, v níž já nosím drobný. Pro papírovku bych asi nesáhl, i když mám zrovna peněz, že nevím, co s nima. Zkusím si příště vzpomenout na tuhle sochu a pomodlit se ke sv. Martinovi. Třeba ze mě kápne i kilčo.

Afrika

Z prehistorie svého kantorského působení si dobře pamatuju rod Leakeyů a jejich objevy v Olduvajské rokli. Proto když jsem viděl na pultě knihu Války v divočině od Richarda Leakeye s podtitulem Můj boj za záchranu přírodního bohatství Afriky, váhal jsem asi jen pět vteřin.

O Africe nic nevím, protože to, co vím, se nepočítá. Možná první, co si započtu, bude tenhle odstaveček z předmluvy:

Zachování biodiverzity je možná globálním imperativem, ale pro většinu světové populace je důležitější mít jedno teplé jídlo denně a pít čistou vodu. Mými osobními prioritami zůstavají ochrana slonů a udržení přírodních ekosystémů. Nejsem si ovšem jistý, zdali by tomu tak bylo, kdybych byl nemocný a hladový a žil v beznaději. Těším se z čerstvého vzduchu, slunečního světla a svitu hvězd za jasných nocí. Dělám to ale s plným vědomím, že v případě potřeby se mi dostane přístřeší. Občas musíme najít způsob, jak se postarat o vlastní druh, pokud chceme ochraňovat jiné.

Zubatý otisk pásku jejích šortek

Následujícím tvrzením šokuji čtenářskou obec (a tu svou zvláště) víc, než kdybych prohlásil, že jsem nečetl Máj či Babičku. Je to pravda, stydím se za to, ale se svými třiatřiceti stříkačkami v žilách jsem ještě nečetl Lolitu. Vlastně jsem ji ani nikdy netřímal v ruce (teď myslím samozřejmě Nabokovovu knihu). Už slyším své bývalé nezletilé lásky, jak se chichotají. Ano, bylo to kvůli vám, bál jsem se, že v té knížce bude recept, jak vás dostat. A tak jsem radši v koutku gauče četl Babičku a Gulliverovy cesty za zhůvěřilými tvory. A na ten recept jsem musel přijít sám.

Dnešní větrná noc mě nenechala spát, a protože jsem si z Plzně knihu Vladimíra Vladimíroviče přivezl a Věruška nebyla doma, pustil jsem se hltavě do jejích stránek. Je to strhující styl, připomněl mi v mnohém Millera (ach, ta francouzština) a Kazana (ach, ta posedlost). Všechno je to moc zajímavé a já bych se vsadil, že už mě vidíte s pěnou u huby; ale ne, kdepak, to jenom cvrnkám do mističky blešky šťastných myšlenek. To už je citát z románu, v němž jsem pokračoval hned ráno po probuzení, dokud jsem se nedočkal onoho osudového setkání.

„To byla moje Lo,“ řekla, „a tohle jsou moje lilie.“
„Ano,“ řekl jsem, „ano. Jsou překrásné, překrásné, překrásné.“

Adaptace okupace neboli adaptace na okupaci

Dneska jsme měli první sezení nad Absolútnym zákazom. Dopadlo to dobře, bude se hrát slovensky a i mé režisérské záměry se setkaly s celkem kladnou odezvou. Tahle hra je pro mě velkou výzvou. Od roku 1988, kdy jsem ve sklepení domu mého dědečka a babičky přečetl snad každou čárku z celého ročníku Reportéra 1968, mi v žilách koluje ampulka s živou (jen věkem oslabenou) vakcínou vzpomínek na tenhle rok. Snad vakcínou proti nesvobodě, kterou ale pořád řeším a proti které mám jistou averzi až fobii. Absolútny zákaz je o této nesvobodě a o zvykání na ni. Václav Havel to v posledním rozhovoru řekl trefně:

Měl jsem do té doby určitý spor o to, zda se můžeme adaptovat na okupaci, brát ji jako fakt a zaštiťovat to vzpomínkou na to, jak jsme se krásně chovali ten jeden týden. Neustále na to vzpomínáme, posléze se z toho stává mytologie a vede to k nostalgii, že jsme takoví strašně hodní a bezvadní. A přitom ten zlý osud nás vždy nakonec oklame, převálcuje a podvede. A všechno špatně dopadne, čemuž se my musíme přizpůsobit. Tento způsob uvažování jsem pociťoval jako dost nebezpečný, protože to vlastně legitimizovalo adaptaci na nové poměry. Zdálo se mi, že je lepší stát si do konce pevně za svým a neuhnout, než uhnout, ale halit to do filozoficko-politologických zábalů, které to počínání zdůvodňují tím, že stejně se ty zlé dějiny někudy valí a my to nezměníme.

Z ptačí perspektivy

Léně Dočkalové

Když se na člověka dívá pták,
vidí malou pohyblivou tečku,
která zaslouží si nejvýš tak
trefit řídkým brokem ze zadečku.

Někdy se k sobě dvě tečky mají,
že splynou téměř ve skvrnu,
zemská kůra je pak marně tají,
ptáci jdou po nich jak po zrnu.

„Však co to?“ strnul pták za letu,
když další tečku uviděl.
„Za chvíli celou tuhle planetu
pokryjí terče lidských těl!“

Ducháček to zařídil

Andělíček (takový malý plzeňský ducháček) zafungoval. Věruška má Kouteckýho. Skoro toho Kouteckýho, na kterého se teď koukáme v Občanu Havlovi. Možná jeho bráchu. Oslavili jsme to výletem do Mariánské Týnice a návštěvou koncertu Švihadla, Tonyho Ducháčka a Skylinu. Orfeum mi sice tenhle víkend přidělalo víc starostí než potěšení, ale koncert byl skvělej. S Tonym jsem si pokecal nad pisoáry, ale jelikož už jsme oba měli v hlavě, už si nepamatuju o čem. Asi o tom, že jim na saxofon hraje primátor Bém a na basu náš Džery.

Jungmann, Elo a já

V Plzni jsem si koupil Vybrané spisy Josefa Jungmanna. O koupi rozhodl jeden jeho překlad. Věděl jsem o Atale, třetí vydání Miltonova Ztraceného ráje z roku 1873 mám doma na čestném místě v knihovničce. Tyhle překlady také tvoří jádro Výboru z překladů. Pak je tam ještě nějaký ten Schiller, psaní Eloizy Abelardovi, pár Angličanů a jeden překlad, u nějž není uveden autor. Jde totiž o Jungmannovu parafrázi na Benjamina Franklina, v němž je obsažen překlad básně italského jezuity Dominika Ludovici. A právě tenhle článek mě zaujal. Jmenuje se Hra v šachy a jeho úvodních pár řádků sem přepisuju, abyste věděli, v jakém stavu byla čeština v roce 1806, to jest v roce, kdy měla být ještě dost neohrabaná, protože nevyhrabaná z doby temna.

Jestliže hry vůbec hodny jsou pozornosti jak politika, tak učitele a zprávce mravnosti, poněvadž netoliko s povahou lidu v úzkém spojení stojí, alebrž i touž povahu a mravy jeho vedlé jiných prostředků vzdělávají a řídí: zasluhuje, tuším, té pozornosti dvojnásobně ta hra, která mimo to i sama v sobě nejušlechtilejší a nejdůmyslnější jest, i k vybroušení rozumu a zostření vtipu přenáramně prospívá. Ta přeušlechtilá, předůmysiná, poučující hra, nebo raději všech her královna jest hra šachovní.
Kdy a kde se ta hra začala a kdo byl ten nadobyčejného vtipu smrtedlník, kterýž stal se nálezcem jejím, o tom jsou rozmanitá mezi učenými zdání.

Musím se přiznat, že v posledním kole přeboru, z něhož se už nedá sestoupit, jsem v téhle přeušlechtilé hře pozbyl dosavadního důmyslu a štěstí a po ztrátě kvality za koně, jsem ztratil za koně i království. Vzdal jsem se po čtyřhodinové bitvě v Domově dětí a mládeže v Mostě a musím uznat, že soupeř byl lepší. Dlouho přemýšlel i nad tahy, které se mi zdály jednoznačné, ale bylo to tím, co mně chybí: že přemýšlel opravdu několik tahů dopředu nejen jedním směrem jako já, ale v celých variantách. Koukal jsem, jestli nemá nějaké body v Elo. A nemá… A už konečně vím, že ELO není zkratka, ale že Arpád Elo vymyslel, jak nejlíp bodovat šachisty, aby věděli, jak si stojí.

Před čtrnácti dny jsem začal hrát šachy online. Mám tedy už aspoň virtuální Elo. Začal jsem na 1400 a po prvních hrách jsem se propadl na 1389. Pak jsem to začal brát vážně, hraju denně jednu partii. Když jsme byli s Brďou v Maďarsku, hráli jsme tam s místními po hospodách kulečník. Kdo mě kdy viděl šťouchat tágem, ví, že to neumím, a Brďa je asi jen o píď lepší. Přesto jsme 90% her vyhráli a při zpětné analýze jsme zjistili, čím to bylo. Bylo to pocitem, že reprezentujeme naši republiku.

V šachách jsem tedy už prohrál s Brazilcem, Peruáncem, Taiwancem a pár dalšími, co své země neuvedli (asi proto!), remizoval jsem se Zimbabwanem, a vyhrál nad Španělem, Bangladéšanem, Mexičanem a pár bezzemky. Dnes ve svátek jsem reprezentoval Českou republiku proti Izraeli. Soupeř zahrál moji oblíbenou Philidorovu obranu a přestože měl vyšší Elo, po dvaceti tazích prohrál. Nyní mám virtuální Elo 1426, jsem tedy ve třídě C.

Z Mostu jsem si odvezl ještě jeden nápad. Když už máme Šachový klub Střelnice, nebylo by od věci pořídit na zahradu před Střelnici nějaké velkokapacitní šachy. Takovéhle mají v Mostě.