Repríza Případu Grendwal

Když jsem zadal v Googlu „případ grendwal kadaň“ našlo mi to na druhý stránce jako pátej odkaz mimo jiný i tohle:

e-region.cz
Dvouhodinová erotická show pro ženy. Kulturní zařízení Orfeum Kadaň Případ Grendwal Začátek: 18:00 Divadelní společnost NAVENEK pořádá divadelní představení ...
www.eregion.cz/dnes.asp - 21k - Archiv - Podobné stránky

Chtěl bych jen dodat, že je to dnes, ne od šesti, ale od sedmi a v hlavních rolích uvidíte mě, Džeryho, pana Peti, Píďana a Kubu V. (těch několik ženskejch s Janou Kalovou v čele a Janou Kubernátovou za pianem nám tu show trochu kazí).

Koukám, že tenhle příspěvek je takovou malou oslavičkou 50tisícého návštěvníka mého soběpisníku. Nuž, já bych si vzájemně gratuloval – sobě, že mi ještě nezaschlo pero a nevyschla inspirace, a vám, že jste si ještě nezkazili oči a nezkalili mozek.

Malý dárek

Občas mě napadne dát dárek úplně mrtvýmu člověku. Ne, nenosím na hřbitov bonboniéry, tak daleko to zase se mnou ještě nezašlo. Buď něco složím nebo něco založím, často to ale musím odložit kvůli různý povinnostem vůži těm, co jsou tak nějak aspoň trochu živí. Dnešní dárek jsem odkládat nechtěl, na to bylo to výročí příliš kulaté, a tak jsem ho během minulého týdne připravoval a dnes je už dva dny na světě. Dva dny proto, že jsem s ním měl ještě jeden plán, který nevyšel. A teď už nebudu déle napínat.

Všechno nejlepší k prvnímu století, doktore Františku Kriegle! Narodil jste se v Haliči, ale za svou zemi jste přijal Československo… Včera jsem si na tuto svoji první vlast vzpomněl, když Gene October z jedné punkové kapely zdravil několikrát po sobě Czechoslovakia. Kdybyste tam byl se mnou, asi byste zaplakal. Na Československo, za který jste bojoval, si dneska vzpomene jen pár podivně vypadajících cizinců. Nicméně taky jste vždycky nebojoval za správnou věc a asi jste pak taky cítil vinu, ale uznal jste to a to je odvážný. Váš život byl tak pestrý, různorodý a plný odvahy (nejen před čtyřiceti lety), že mi přišlo ostudné, že ještě nemáte heslo na anglické wikipedii… Tak už ho tam máte, dokonce je anglicky mluvícím korektorem zkontrolováno (zase pro ty cizince, co?)… A navrženo na titulní stranu, kde jsem vás chtěl vidět dneska (to byl prvotní nápad na narozeninové překvapení, který mě napadl, když jsem připravoval přednášku o roce 1968), ale procedura na wikipedii je jiná, než jsem se domníval, takže pokud vůbec, objevíte se tam až za pár dní…

II. kultura

Poslední otázka Lidových novin na Lábuse (v rozhovoru o Guerilla Records) byla, jak jde práce ve Vrchlického divadle v Lounech, kde je ředitelem. Odpověď (zde krácená) by mohla být heslem i pro Kulturní zařízení Kadaň (tedy samozřejmě dokud budu v jeho čele já, pak se to může kliďánko změnit), i když tady o pár kilometrů dál proti proudu řeky těch televizních brlohů máme očividně víc než v mém rodném městě.

…Laťka pro účinkování různých otřesných bavičů, všeumělů a hudebních i hereckých rychlokvašek ve mně zůstala nastavena nekompromisně vysoko. A myslím, že mi to nikdo ani nevyčítá. Lidé, které zajímají, jsou-li ještě vůbec v reálném životě tací, své televizní brlohy stejně nikdy neopouštějí. Kult tak zvaných celebrit, kam se v Česku snaží bez skrupulí většina umělců této kategorie zařadit, je mi doslova odporný. Soudný člověk přece nemůže reflektovat někoho, kdo se proslavil zejména tím, že nic neumí, nebo naopak tím, že je schopen opravdu všeho. Obzvláště když já sám potkávám spoustu nadaných a zajímavých lidí, kteří tvoří a existují zcela mimo mediální zájem…

Chelsea a Fergusson

Když včera Vláďa Volman ze skupiny Do řady! přivezl Gene Octobera a další členy prastaré punkrockové formace Chelsea do Orfea, zavonělo to tam kombinací černý kůží, ebenovýho dřeva a levnýho tabáku. Sám Gene a ještě víc basák ze skupiny Buzzcocks Tony „indiánská babička“ Barber vypadali jako nefalšovaný somráci a tím si mě získali.


Skupinu Pod stolem jsem slyšel zpoza stolu v kase, kde se čekalo na davy fanoušků, které ale déšť pouštěl pouze po malých skupinkách o jednom až dvou lidech. Nakonec se jich sešlo pět desítek. Do řady! vystoupili v uniformním oblečení, vypadalo to na ruský vězeňský hadry, což vzhledem k tomu, že nevypadají moc na pankáče, ale spíš na seriózní podnikový právníky, vyznělo dost zvláštně. Jedinej, kdo zůstal v tričku, byl bubeník, jehož krásný dredy po kolena, výsledek čtrnáctiletého růstu, jsou nejdelší vlasy, co jsem kdy viděl. Z každým jsme si rovni, ale s někým jsme si rovnější! jsem si zazpíval s kapelou, ale to bylo tak jediný, co jsem si vzpomněl...


Když přišel Gene do kasy, jestli nemám vidličku (je to zřejmě prorok, v kase jsou totiž jen dvě křesla, stůl, dvě zářivky, elektrická požární signalizace a na stole dvě vidličky), okomentoval návštěvnost slovy: „Pretty quiet here tonight. I´m sorry.“ Sorry na naší straně, oni si to zase o to víc užijou.


Dal jsem se pak do řeči s mladíkem s dívčí tváří, co prodával trička a cédéčka, hraje v nějaký mladý punkový kapele (Gene takový vždycky podporoval), tátu má Skota, mámu Irku, a tak se jmenuje Iain, což je starej skotskej pravopis mýho rodnýho jména, no a nesnáší Anglii, kde se narodil. Bylo hezký slyšet v Orfeu opravdu celobritskou angličtinu. Rozloučili jsme se těsně před vystoupením skupiny Chelsea. Byl to klasickej punk-rock, plnej energie, občas i melodickej, občas i pomalejší, a tak jsem si ho rád poslechl a nebýt závěrečného malého incidentu, odcházel bych úplně spokojenej (být ale mladší, možná bych se tý malý rvačky taky zúčastnil, protože když někdo bouchne holku, není to pankáč ale sráč).


V šatně jsem našel zřejmě Geneovou rukou napsanej seznam hranejch písniček, tak jsem si ho vzal na památku. A protože Chelsea ráno odlítali z Londýna, tak jsem našel ještě i na půl přetrženou přílohu The Independent z edice The Great Poets, což jsou takový brožurky o životě a poesii 16 velkých anglických básníků, něco, co by se v českejch novinách asi nechytalo. Sedmý díl byl o Robertu Burnsovi, s takovým dovětkem na konci o Robertu Fergussonovi, skotském básníku, jenž se dožil 24 let. Nebyl bych to já, kdybych si ještě v Orfeu nesedl a nezhltl ty tři stránky plné zajímavých informací. Třeba ta, že Samuel Johnson, veliký slovníkář, jehož dům v Londýně chci při každé mé návštěvě poctít vizitací, ale nikdy jsem se zatím netrefil do otevírací doby, byl vůči Skotům pěkně neomalenej. Tady je jedno heslo ze slovníku:

Oves – obilí, které se v Anglii obyčejně podává koním, ve Skotsku však živí lidi.

Fergussona to zvedlo ze židle. Napsal pamflet na autora slovníku. Robert Burns mu nechal udělat náhrobní kámen… Zaplatil za něj až po dvou letech a v průvodním dopisu jeho zhotoviteli píše, že může být rád, že vůbec zaplatil, protože od básníka se to moc čekat nedá. Dobrej recept pro dodavatele různých propriet pro naše divadlo. Na poslední roztržené stránce je veršovaná poslední vůle mladičkého básníka. Jako by věděl, že spadne na hlavu tak nešikovně, že se nejdřív zblázní a ve veřejném blázinci nakonec následkům pádu podlehne.

Cestou z Orfea mě pak napadly tyhle verše, inspirované začátkem Fergussonova testamentu:

Zatímco mnozí
žijí z prózy,
málokdo žije
z poesie.

Svátek poesie

Dnes jsou Baudelairovy narozeniny a krom toho, že jsem dostal mail od P. N., provozovatele těch nejlepších stránek na webu o této magistrále prokletých básníků, dostal jsem se také konečně k přečtení veršů Marcely Gunázerové, která měla v pondělí na literárním klubu čtení, v němž ovšem zazněly (mými poctěnými ústy) dva kratší prozaické kusy. Poesii jsem si odnesl domů a dnes jsem s ní tedy oslavil ony narozeniny. Úplně mě překvapilo, jak svěže na mě poetismus těch básní (ta ryze česká odnož surrealismu) dýchl. Rád bych se s vámi podělil, ale nemám svolení, tak sem zkusím hodit tenhle oskenovaný kousek jako obrázek a na přání autorky (která to tu asi občas zhlédne) jej kdykoli stáhnu z oběhu. Marcela dělá i koláže a jsou moc pěkné, na ty se jí musím příště zeptat. Zatím jen tudy děkuji za ten sladký merlot veršů a ementálský sýr umění.

UJD v Kadani

Tao a medvídek Pú

Minulý rok jsem si na Kirwitzerovy dny připravoval přednášku o Buddhovi a o to nejzajímavější, co jsem poznal, jsem se se čtenáři soběpisníku podělil. Nejinak tomu bude letos, kdy bych si rád na září připravil něco o taoismu.

Získal jsem do knihovny první český překlad kanonické knihy taoismu O tau a ctnosti pořízený a hlavně obrovským doprovodným textem opatřený dr. Rudolfem Dvořákem v roce 1930. Je to místy nuda a proto ji mistr Lao-c´ určitě nepsal.

V roce 1982 byla v Americe vydaná kniha Tao medvídka Pú (v češtině vyšlo jako Pú a Tao), která byla jakýmsi průvodcem po taoismu pro začátečníky. Její autor Benjamin Hoff se tak zařadil mezi vykladače taoismu a jeho původních kořenů, které se pro svou fragmentárnost a místy nesrozumitelnost dají vykládat porůznu, tu moudřeji tu plytčeji, jak kdo chce. Rozhodně nekřičím, že medvídek Pú je špatným prorokem, ani si na to nehraje. Nedotkla by se mě asi ani knížka Evangelium podle medvídka Pú aneb Obrácení Prasátka (pokračování Hoffova bestselleru se jmenovalo Ctnost Prasátka). Mám ale radši přímé prameny, a tak budu listovat spíš v Dvořákově překladu, když už čínsky umím jen ke-čup, čau-čau a šuei-ču-žou.

Patero barev činí člověka oko slepým,
patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se (v chuti).
(Tao-tek-king, XII./1)

Dr. Dvořák v poznámce píše, že čínské barvy byly modrá, žlutá, žlutočervená (tedy asi oranžová), bílá a černá, čínská škála prý neznala kvarty a septimy, a tak měla jen pět tónů, a mezi patero chutěmi najdeme slanou, trpkou, kyselou, sladkou a kořeněnou.

U těch chutí bych se zastavil. Jednak proto, že mě zaujalo, že moderní věda dospěla také k počtu pěti chutí a k těm čtyřem, co známe přidala ještě chuť umami, což je sice z japonštiny, ale odpovídá to čínské chuti xiānwèi – chuť na aminokyseliny, glutamany a takový ty věci, pro který nám chutná maso, sýr nebo houby. A jednak proto, že jedna stará legenda krásně vystihuje východní myšlenkové systémy.



Sešli se tři mužíci, aby ochutnali ze džbánu octa každý po lžičce. A každý se nějak zatvářil. Jednomu se na obličeji objevil hořký úsměv, druhému kyselý a třetí se usmál sladce. Ten první byl Buddha, ten druhý Konfucius a ten sladký Lao-c´. Protože náš taoistický mudrc přes všechnu hořkost a kyselost různých životních osudů cítí, že ve své podstatě je život jedna velká komedie.

Měl bych jednu novodobou a originální legendu, samozřejmě kacířskou. Představme si, že život je flák masa. Přijdou tři mudrcové z Východu, jeden si ho zalije octem, druhý pelyňkovým odvarem a třetí si ho pocukruje. To malé děťátko v kolébce ale nechce dárek ani od jednoho… Bulí a bulí a slzy mu tečou na ten kousek masa, co mu zbyl u kolíbky. Když se dostatečně vybulí, ochutná, co si právě osolil a vyloudí na tváři blažený úsměv. Tomu se říká nevybíravá křesťanská apologetika, ale mě se to docela líbí.

Jestli tedy chápu Lao-c´iho správně, není ani tak důležité, jakou chuť zrovna mám, ale chutě nemíchat. A to se mi líbí ještě víc. Je jedno jestli jsi buddhistou, konfuciánem, taoistou, musulmanem, křesťanem nebo prostě nemáš chuť na nic (šidíš přece jen sám sebe), ale nesnaž se si z toho udělat nábožensko-filosofickou kaši.

Celý překlad knihy Tao te ťing najdete na těchto stránkách.

Barvy

Málokdy mě zaujme design nějaké stránky natolik, že bych ho sem dával, ale když se ještě spojí se zajímavým obsahem, tak si o to koleduje. Spolek přátel USA (jak roztomilá náhražka SČSP) vyhlásil už 15. ročník literární soutěže v jazyce amerických kolonizátorů. Vzhled stránky za to ale určitě stojí! Bylo by hezký, kdyby si tohle někdo přečetl a vyhrál, nabízím pomocnou recenzentskou ruku.

Rozchod!

„Česká literatura se již jednou vyrovnala čestně s groteskní nesmyslností války a nyní se vyrovnává s jejím hlubokým smyslem,“ stojí na obálce prvního vydání knihy Karla Konráda Rozchod! z roku 1934, která mi v pátek přišla poštou. Protože se v posledních týdnech s Věruškou noříme do zákopů první světové války skrze jednu korespondenci (jsou tam zase nové listy i s poznámkami, a začíná to být opravdu zajímavé!) začetl jsem se do stránek knihy mého spolurodáka s chutí hned v pátek večer. Četl jsem o jisté Poděbradově třídě a jejích zákoutích, o „nemocenském“ parku, o železniční zastávce, o obecné škole a o reálce, o domě s freskou Emila Holárka, která zobrazuje Jana Jesenia. Přečetl jsem pět stránek a jako vždycky jsem si vše živě představoval, než mi došlo, že si to nemusím představovat ve své bujné fantazii – Karel Konrád psal o zákoutích, budovách a pohledech, které jsou mi stejně důvěrně známé jako jemu.

„Jak nerad vzpomínám na tebe, patricijská ozdobo! Byla jsi proti oknům naší kreslírny. Kolik jen výkresů musili jsme vypracovati, jimž tys stála modelem! A profesor Lyer znal každý záhyb ornamentu, každý lístek jeho lodyhy, jsa sám obyvatelem toho domu. Jaký to byl milý podivín s třemi vlasy děda Vševěda! O přestávkách vyučování odskočil někdy do svého bytu, který byl přesně naproti, aby nás pozoroval dalekohledem - ukryt za záclonou - a zejména sledoval lavice, v nichž byla vykázána místa privatistkám. Miloval všechny žáky na způsob dobrotivého a přísného otce a nikdy nelenil prohlédnouti topírnu, jediné místo, kde bylo možno ve školní budově kouřiti cigarety plnými ústy. A tehdy prchali přistižení po sesouvajících se haldách uhlí, boříce se po pás. Již je dávno mrtev. Již nepohlavkuje septimány, vyšší skoro o dvě hlavy. Již nehudruje. A již lítostivě nepláče, když některý z žáků odchází z ústavu. Již nerozšiřuje vlání jeho chudého kabátu (myší barvy) zatuchlý pach kabinetních sbírek a vůni kreslicích prken. Ten ráz ovitý a krásný stařík se třemi vlasy děda Vševěda zemřel potupnou smrtí, jako oběť světové války: podvýživou. Nuže, spěte klidně, vzácný poctivče! Byl jste za života tak sám. Za chřestění kaučukových manžet bylo jediným zvukem ve vašem přísném mládeneckém pokoji, když jste v něm přecházel, v tom vězení plném kvaší, akvarelů, a náhle jste prudce složil ruce jako dokořán.“

Jak rád vzpomínám na tu patricijskou ozdobu, která byla proti oknům naší třídy. Tenkrát ji na tu fasádu znovu namalovali zřejmě podle dochovaných fotografií a my jsem se tak rádi dívali, jak se líhne. Nikdo nás tenkrát zřejmě dalekohledem nepozoroval, vždyť už do školy nechodily ani žádné privatistky. V topírně už se netopilo uhlím a za našich časů byla na škole dokonce kuřárna. Karel Konrád na těch prvních pěti stránkách celou dobu mluví o Poděbradově ulici a o budově reálky, tedy reálného gymnázia, kde jsem o 75 let později strávil čtyři roky svého studia. To už se sice za Poděbradovou ulicí „netáhly všude lány obilí, bez určitého obzoru“, stálo a stojí tam nové sídliště, ale park tam je pořád a lokálka tam hlomozí stejně jako před stoletím, jen už nemíří do německým měst – Postolprty, Žatec a Kadaň už jsou dnes obydlena námi polenovitými Čechy. A proti gymplu je pořád ten dům s podobiznou Jana Jesenia - od 90. let asi zase značně zašlou. Je mi líto, že nám to tenkrát češtinářka neprozradila, ale jsem rád (a možná radši), že jsem na knihu sám narazil po letech a mohl si tak zavzpomínat. Její začátek bych rád zprostředkoval novodobým lounským studentům. Zde je!

Kdyby po mně ještě někdy Karel Mareš chtěl nějaký přípsěvek do almanachu (ten minulý o tahácích je zde), odrazím se od tohohle článku.