Zotročení milenci v Kadani

Dnes je výročí úmrtí Benjamina Constanta, francouzského spisovatele, přítele Madame de Staël a předchůdce psychologického románu. Jeho Adolf je počítán mezi stěžejní díla francouzské literatury a my v Kadani můžeme být hrdí na to, že v něm naše město figuruje jako jedno z mála konkrétních umístění, navíc opravdu zapojené do děje (na rozdíl od města Göttingenu, místa studií hlavního hrdiny). Jeho hrob v Pére Lachaise jsme s Věruškou samozřejmě poctili návštěvou.

V katalánské (sic!)* encyklopedii jsem našel zajímavou pasáž, která by se dala přeložit asi takto: „Adolf a Eleonora se přemístili do města »Caden« v Čechách, odkud pokračovali dále do Polska. Existuje hypotéza, že toponym »Caden«, který neexistoval na žádných mapách, použil Constant proto, aby evokoval přes latinský výraz »cadena« (řetěz) zotročení hlavních postav.“ *Constant je asi opravdu oblíbený i mimo hranice svého jazyka, protože kromě institutu v jeho rodném Lausanne nese jeho jméno třeba i institut v Riu de Janeiro.

V textu je přesně „Caden, petite ville de la Bohême“ a jako Caden je naše město citováno i v jiných francouzských pramenech, zejména asi stokrát ve Voltairově válečném zápisníku. Protože je román do značné míry autobiografický, je otázkou, zda tu Constant někdy byl, nebo zda opravdu použil jméno našeho města jako jistou dějovou narážku (protože jinak by jistě pro univerzálnost svého díla mohl použít „C***“, jako v několika dalších místopisných a osobních údajích).

Každopádně se blíží letopočty, kdy bychom měli v Kadani podniknout nějakou větší připomínku. V roce 2016 uplyne 200 let od prvního vydání knihy v Londýně a v Paříži a v roce 2017 bude 250. výročí autorovy smrti. Teď jde o to vymyslet, jaký druh připomenutí či oslav by to mohl být. Máte nápad? Mě napadlo pořízení 1. vydání pro naše muzeum a knihovnu, ale to se v aukcích a antikvariátech pohybuje mezi 7 a 10 tisíci eur, takže to jsem již zavrhnul. Pak mě napadlo promítnout zde v kině pravděpodobně českou premiéru filmu Adolf z roku 2002 s Isabelle Adjani v hlavní roli (jen bude asi potřeba vytvořit titulky). Tato herečka oceněná v Cannes a dvakrát nominovaná na Oscara, si ve filmu ve svých 47 letech údajně zahrála svou jedinou erotickou scénu. Do Kadaně ji asi nedostaneme, ale někoho z herců by bylo možná dobré pozvat. Nebo založíme po Lausanne a Riu i český Institut Benjamina Constanta v Kadani? Nebo že bychom s Navenkem novelu zdramatizovali? Vida, nápadům se meze nekladou! Třeba vymyslíte něco smysluplnějšího.

Errata k místě Kirwitzerova skonu

Minulé Vánoce jsem tu s jásotem odhaloval jednu pravdu, kterou teď budu muset poníženě odvolat nebo přinejmenším zpochybnit. Zjistil jsem tehdy, že Václav Pantaleon Kirwitzer nezemřel v Macau, ale v Meacu, což jsem v pramenech našel jako japonské město Miyako v provincii Iwate, jen jsem si nějak zapomněl přečíst, že tohle město bylo založeno až v roce 1941.

Včera bylo sv. Františka Xaverského, a tak jsem si z knihovny vytáhl jeho korespondenci. A hle, usazen na toaletě čtu si v jeho dopisech z Japonska, že v Mijaku sídlí císař Japonska a nejvyšší pán v zemi: „O Mijaku se vypráví tolik věcí, že tomu uvěřím teprve tehdy, až to sám uvidím. Říkají, že město má 96 tisíc domů, a dva Portugalci, kteří město viděli, nám vyprávěli, že jeden z nich má být daleko větší než největší domy v Lisabonu…“ Když pak sv. Xaverius spatřil Mijako na vlastní oči, píše o „kdysi významném městě“, které rozvrátili války, ale přesto je tam stále přes sto tisíc domů. Řeč není o žádném menším městě, než je známé Kjóto

Jenže v tajných dějinách Jezuitů od Jiřího Novotného a Františka Poláka se píše: „Na vlastní žádost je pak roku 1617 vyslán se skupinou dvaceti šesti nových misionářů na čínskou misii pod vedením jezuitského kněze Nicolase Trigaulta. Jejich loď „San Carlos″ přistála v dubnu 1618 v západoindickém přístavu Goa, kde pak Václav Pantaleon Kirwitzer působil až do roku 1621. Od roku 1622 působil v čínském Maccau, kde užíval čínské jméno Čchi Wej-Cchaj. Zde také 22. května 1626 zemřel a byl pochován. Během svého působení v Číně navštívil i Tibet a japonské Kjótó a udržoval úzké kontakty s německým jezuitou Johannem Adamem Schallem von Bell, jenž se podílel na reformě čínského kalendáře a byl prezidentem císařského Astronomického úřadu v Pekingu.“ Čemu tedy věřit?

Stačí mi chvíle, abych se dopátral pádných informací. Bohuslav Balbín ve své knize Bohemia Docta uvádí, že Kirwitzer zemřel v čínském Macau v roce 1626. Tuto knihu v roce 1788 poprvé vydal František Martin Pelcl, který o osm let později vydal německy spis o českých jezuitech, kde ovšem uvádí, že Kirwitzer zemřel v Meacu. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o Pelclovu neúmyslnou chybu, ale mnohem spíš tento poctivý historik uvěřil, že Kirwitzer musel navštívit Japonsko, protože tam z Evropy mířil (dojel však právě jen do indické Goy) a v roce 1622 vydal knihu o mučednické smrti Jana Křtitele Machada, který zemřel v roce 1617 právě v Japonsku. Kirwitzer ale z Evropy odjel až roku 1618 a podmínky v Japonsku misionářům nepřály. Jezuitský řád v Japonsku nemohl působit, a tak působil v exilu právě v Macau. Názory na Kirwitzerovu smrt se liší nejen v místě, ale i v datu, někteří autoři uvádějí rovněž roky 1618, 1624 či dokonce 1642, ale většina se shoduje v roce 1626. A pro Macao je nejpádnějším důkazem zápis jednoho z jezuitů, který v roce 1659 na vlastní oči viděl Kirwitzerův hrob v kostele v Macau s datem úmrtí 22. května 1626.

Omlouvám se všem, kteří měli pravdu a panu Fochlerovi za matení. Sv. Františkovi Xaverskému děkuji, že mi udělil lekci.

První Mikuláš

Dnes Julinka poprvé spatřila anděla a hned v závěsu sv. Mikuláše, kterému svrchní obruba kostelních dveří srazila mitru. Bylo to celé roztomilé, otec Josef měl dnes adventně krásný fialový ornát a zahrál a zazpíval několik roztomilých dětských písniček. Jednu z nich jsme si s Julinkou zpívali a tancovali na ni celou cestu domů z kostela. Rozmlsán jsem ihned z knihovny vytáhl Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách Karla Plicky. Samozřejmě jsem sáhl po oddílu Zima a hltavě začal obracet stránky. Jenže zima zde začíná Vánoci, před nimiž je jen pár básní o prvním sněhu a sáňkování. Vyměnil jsem si tedy s kroucením hlavou Zimu za Podzim a zjistil, že podzim končí sv. Kateřinou a sv. Barborou, tedy 25. listopadu až 4. prosince (Řekla Káča Barce „Nechme toho tance“ – končily muziky; nebo Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná – mrzne-li na Kateřinu, na Barboru prší). Ty dvě světice jsou zmíněné i na začátku Zimy, ale po sv. Mikuláši nebo sv. Lucii nikde ani vidu ani slechu! Nevím, nepochopil jsem to: Jediné, co mi našeptával můj ironický mozek, je, že snad bolševik, za něhož to v roce 1956 vyšlo, chtěl sv. Mikuláše vymazat z národní paměti, protože na Ježíška si ještě netroufnul (i takové nápady tu samozřejmě byly). Když jsem si tedy sedl, že Julince napíšu nějakou básničku, kterou by mohla za rok za dva přednést Mikulášovi s andělem a čertem, aby nepřišla do pekla, napadla mě jen taková, která není ani pro Julinku ani pro jiné děti, a už vůbec by asi nikoho nevysekala z pekla.

Na svatého Mikuláše
i zločinec dobro páše:
zloděj ten den nepokrade
lenoch ráno zvedne zadek,
pytlák nechá svého pychu,
žrout dá pokoj svému břichu,
cizoložník zlíbá ženu,
šlapka zapře svoji cenu,
výtržník se šine s klidem,
vrah je hodný ke všem lidem.

Mikuláš však není hloupý,
na hříšníky pošle kroupy:
„Dnes dobře a jindy zle?
Čerte, vem je do pytle!“
Vy však, děti, jistě víte,
jak z té louže vybruslíte!
Jak předejít šlamastice?
Inu, jako v politice.
Že nevíte? Že neznáte?
Prostě se z ní vykecáte!