Přípravný výbor o. s. Wogastisburg (s.r.o.)

Přemýšlím o tom už několik let a když tak vidím ty různé osobnosti, jak na sebe berou břímě zodpovědnosti a nechávají se přesvědčit ke kandidatuře na prezidenta, řekl jsem si, že také musím získat odvahu a přistoupit od přemýšlení k činu. Kadaň je krásné město a mohlo, smělo a mělo by být cílem mnoha turistů. Nicméně s tím množstvím to není tak slavné, ne tak dávní občané Kadaně za průmyslové revoluce nás zřejmě svým konzervativním smýšlením odklonili od hlavních dopravních tahů a na architektonické skvosty ve městě se nedaří natáhnout opravdový ruch – běžný turista je totiž víceméně náročný tvor, potřebuje pocit výlučnosti a dostupnosti zároveň. Rád bych mu dal další důvod, proč sem zavítat.

Poprvé jsem o tom začal přemýšlet během sbírání svých průvodcovských zkušeností v Anglii. Návštěva Tintagel Castle, hradu, který se považuje za možný Camelot krále Artuše, mi vnukla nápad pokusit se o českou obdobu vytěžení významu místa spojeného s tradovanou lokalizací první velké bitvy českých dějin – bitvy u Wogastisburgu. Na Camelot si totiž činí nárok mnoho dalších míst v Anglii a ty menší z legendy turisticky žijí a tyjí. Zde je seznam z anglické wikipedie:

Obdobný seznam najdete u článku o bitvě u Wogastisburgu i na české wikipedii a všimněte si, že Úhošť u Kadaně v něm má poměrně nezanedbatelné místo:

Analogie s Camelotem je nabíledni.

V Palackého Dějinách najdeme na konci kapitoly Čechové prvověcí tyto věty o Sámově říši:

Mohutný zakladatel její zasluhoval větší a stálejší památky u potomstva, nežli se mu dostala. Již za věku Kosmova ztratilo se bylo jméno jeho v pověstech národu našeho; historie pak Česká teprv od roku 1775 jemu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Ani dnes se Sámovi a jeho slavnému vítězství nad králem Franské říše nedostává zdaleka tolik pozornosti, jakou by si zasloužil. Místo hrdinských Slovanů byla a je v posledních desetiletích v kurzu spíše kultura keltská. Podobně i o založení Kadaně se vypráví humanistická smyšlenka o keltských osadách na protilehlých březích řeky Ohře, ale první bitva našich slovanských dějin se zmiňuje když, tak spíše na okraj.

Co tedy chci udělat? Rád bych založil občanské sdružení Wogastisburg (pracovní název), které by se snažilo odkaz knížete Sáma oživit a jako jednu z priorit by mělo turistické vytěžení hypotetického (třebaže možná více romatnického základu) umístění bitvy do oblasti pod horou Úhošť u Kadaně (a podobně by se dalo uvažovat i o vytěžení hypotetického umístění bitvy u Canburgu do Hradce u Kadaně, kde bojoval dokonce syn Karla Velikého Karel Mladší). Nebude to ale sdružení zaprášených historiků, ale lidí ochotných se v případě potřeby převléci do staroslovanského oděvu a vyrazit do pole, otevřít si stánek s replikami slovanských a franckých zbraní, mincí krále Dagoberta apod., prosadit památník pod Úhoští (příp. i na dalších místech), snažit se vymyslet turistickou stezku, zřídit muzejní expozici a tím vším ve výsledku přitáhnout pozornost veřejnosti jak místní tak zejména přespolní. Sdružení by dokonce nemuselo být omezeno jen na Kadaň a okolí, ale mohlo by inspirovat i jiná společenství, která klidně mohou propagovat umístění bitvy do jiné hypotetické lokality a potom bychom se mohli vzájemně doplňovat, pomáhat si a občas si férově zabojovat (z těch blízkých se nabízí třeba Rubín u Podbořan).

Co říci závěrem? Asi tolik, že kandidaturu na prezidenta sdružení, v kterém jsem k dnešnímu dni zatím sám, přijímám, nicméně budu rád, když se najde vhodnější kandidát. A nejradši budu, když bude s kým se scházet a vymýšlet a plánovat a připravovat a dotahovat.

Když pije Jan Pivec červené víno

Včera se zase sešly ony souvislosti, kterým se říká nahodilosti, ale přitom jsou to Boží kousky, které se můžou objevit jen v takovém cirkuse, jakým je náš pozemský život. Usoudili jsme s Věruškou, že jsme si dlouho neudělali příjemný večírek při víně a sýru s nějakým pěkným programem.

Volba padla na moldavský sauvignon a poslech prvních dvou dílů Steinbeckovy novely Pláň Tortilla v podání Jana Pivce, kterou začali dávat v rádiu na pokračování babičce k narozeninám (do 4. srpna můžete stihnout čtení od prvního dílu na streamu na Vltavě). Víno nás poměrně příjemně opilo a Pivcův výkon nás dostal do prosluněné Kalifornie, pár desítek mil od San Francisca, kde se v městečku Monterey celý příběh odehrává. Danny, Pilón, Pablo a Jésus María, čtyři dosavadní hlavní postavy, jsou krásní flákači, kteří nemají ani vindru, ale mají radost ze života, zvláště když se jim podaří vysomrovat nebo ještě lépe ukrást pár dolarů na červené víno. Pivcova krásná mluva, s níž zpodobnil kalifornské paisanos opilé červeným vínem, dala zážitku 100% navíc oproti vlastní četbě. A když jsme se při ní sami tím červeným vínem opili, zážitek se navýšil na 300%. Nelze než doporučit dále.

Nicméně doporučení bez ukázky, to se v seriózních reklamách nenosí, a tak tady jedna je. Danny zdědil po dědovi dva domy a v jednom nechává bydlet přítele Pilóna za nájemné 15 dolarů měsíčně – ty ale Pilón nikdy v životě neviděl pohromadě, ale ani Danny na tom není, co se financí týče, lépe, a tak jako dávní přátelé z ulice na placení tak nějak zapomínají (i když Pilóna trápí svědomí tak, že nakonec pronajme místo ve svém domě kamarádovi Pablovi Sánchezovi, který je také bez centu, za celých 15 dolarů, aby posunul dluhovou štafetu dál a necítil se vinen. Jednou Pilón přivede Pabla k Dannymu a dozvědí se, že se Danny zamiloval do sousedky a chce jí koupit jako dárek bonboniéru za dva dolary. Jenže – nemá dva dolary.

„Chin Kee suší sépie,“ přispěchal s radou Pilón. „Třeba bys mu je moh půl dne krájet.“

Dannyho řeč nabyla na důrazu. „Nehodí se, aby majitel dvou domů krájel sépie. Malá splátka na činži by možná postačila.“

Pilón vstal jat hněvem. „Činže, činže, nic jinýho od tebe člověk neslyší,“ křičel. „Vyhodil bys nás na dlažbu, do stoky bys nás vyhnal a sám se budeš válet v duchnách. Pojď, Pablo,“ pokračoval zlostně Pilón, „jdem shánět peníz pro tuhle držgrešli, pro tohohle žida.“

Načež oba důstojným krokem odkráčeli.

„Kde ty prachy seženem?“ zeptal se Pablo Pilóna.

„Vím já,“ odvětil Pilón. „Třeba si už o ně neřekne.“ Ale Dannyho nehumánní požadavek hluboce rozrušil jejich duševní pohodu. „Až ho zas uvidíme, nazveme ho odporným vydřiduchem,“ prohlásil Pilón. „Léta letoucí jsme byli kámoši. Když strádal hladem, krmi jsme mu obstarali. Když strádal zimou, oděli jsme ho.“

„To bylo kdy?“ chtěl vědět Pablo.

„Totiž bejvali bysme to pro něj udělali. Kdyby bejval něco potřeboval a my to měli, byl by to měl i on. A teď pošlape naše přátelství kvůli cukrátkám, který chce dát nějaký starý tlustý bábě.“

A pokračuje to k neuvěřitelnému logickému závěru, o který už vás nebudu okrádat.

Když si ještě vezmu, že Pivec byl Jan a za ženu si našel v Národním divadle tamější účetní Věru, souhra náhod byla pro včerejší den vyčerpána a my jsme mohli jít na lože, o což vás zase docela rád okradu.

Dvě pohádky se šťastným koncem

To je tak, když zamilovaní králové řídí auta. Ani neví jak, skončí třeba v zadní nápravě brzdícího náklaďáku. Stejně jako ten, o kterém si budeme dnes vyprávět. Může být rád, že to skončilo „jen“ ztrátou oka a pohmožděnými zády, pořád skončil lépe, než jeho fiátek. Maminka aby mu pak sháněla ošetřovatelku. Sám si ji ale vybral, byl přeci král. Už déle si rozuměli. Potkali se v Paříži, kde studovala na konzervatoři. Nebyla ale Francouzka, pocházela ze stejné země jako její král a do Francie se dostala s otcem, který byl velvyslancem. Královna matka ji přemluvila, aby začala studovat poblíž švýcarského Lausanne, kde její syn ležel v nemocnici. Mladí si brzy porozuměli natolik, že se zasnoubili. 28. dubna 1950 se vzali.

V té druhé pohádce se zase zranila královna. Začal za ní docházet mladý muž, který jí před rokem hrál a zpíval na svatbě. Manželství bylo ale krátce po rozvodu, a tak si mohl dovolit se mladé dámě dokonce dvořit. Znali se od dětství, a tak si nemuseli dlouho povídat, aby poznali, že se k sobě hodí. 29. dubna 1950 se vzali.

Na obrázku nahoře je thajský král Pchúmipchon Adunjadét na svatební fotografii s královnou Sirikit, která je dnes nejdéle úřadující ženou monarchy na světě. Na obrázku dole je moje babička, královna dědova srdce. Dnes jsme jí byli s Věruškou popřát k narozeninám a krásně jsme si popovídali.