27. listopadu 2008

Čteno z mraků

Nějak nestíhám, už ani jíst, natož číst. Večer stihnu jen pár řádků. A aby na pár řádcích bylo něco moudra, to se jen tak nestává. U Josefa Čapka se to děje i na řádku jednom. Z Brna jsem si přivezl jeho Psáno do mraků a vybírám tři zápisy:

Potřebuji, velmi potřebuji aspoň měsíc naprostého odpočinku. A budu ho míti! – Ale proč vůbec musíme tolik pracovati – proč je náš život vůbec takový, že tak nutně občas potřebujeme odpočinku?

Životní praktika. Udělati si život co nejlacinější, sama sebe prodávati co nejdráže. – V podstatě zlodějský kšeft.

A dost. Život se nepíše: žije se.

26. listopadu 2008

Kruté sny

Španělský básník Francisco de Quevedo popsal krásně jednu filosofii, kterou chce dokázat, že jeden subjekt může milovati dva. V životě se mi to stalo. A stává se to většině lidí, i když je dobré rozpoznat, co je ta pravá láska. Ale ví to někdo? Já mu nepomůžu.

Dnes jsem si tu filosofii připomněl v souvislosti s mými posledními vztahy. A doznávám, bylo to tak. Ne-li hůř. Jsem rád, že už to tak není. I když do jisté míry, vždyť člověk miluje maminku, miluje sestřičky. Ale to jsou opravdu jiné druhy lásky. A jiné druhy citu cítím i ke svým dávným i nedávným láskám.

Sonet

I paměť různé vjemy uchovává,
radosti dneška i slast z minula,
žal, jemuž by se raděj vyhnula:
v ní scházejí se zlehčení a sláva.
Právě tak rozum může odjakživa
říct k novým věcem ano jako ne,
stejně je dána vůli svobodné
nesčetná volba, stále proměnlivá.
A láska? Nejen mohoucnost v své chvíli,
leč všemohoucnost, která věčně bolí
všechno, co žije a obývá zem?
Proč nemohl by život kohokoli
být rozpalován dvojím požárem,
který dvě různé hvězdy zapálily?

Na lovu lvů v jižní Africe

Vždycky jsem toužil přečíst si nějakou reportáž Winstona Churchilla z búrské války, ale anglicky jsem to nehledal a ani nevím, jestli česky něco takového vyšlo – bylo by to určitě zajímavý a myslím, že by to i dneska byl nakladatelsky úspěšnej počin.

Včera jsem byl v Praze na přednáškách o malejch muzeích a přesvědčil jsem se, že tyhle workshopy nejsou pro mě, protože jsou zejména na začátku plný frází, v nichž aby člověk měl schopnosti špičkového chemika v laboratoři, který z hroudy nějakého sajrajtu dokáže pod mikroskopem najít něco zajímavýho. A když pak už začnou třeba i docela přínosný přednášky, já se absolutně nesoustředím. Bylo mi jasný, že když ve čtvrt na tři vyrazím z Muzea hl.m. Prahy na Masaryčku a ve tři mi to jede, antikvariát už nestihnu. Zvlášť když mám v peněžence peníze tak na cestu zpátky a pár „euer“, co jsem vyfasoval na nedělní cestu do Aue. Koupil jsem si lístek a koukám, hned proti vlezu na nádraží je novej antikvariát, první sklepní v Praze. Zbylo mi 40 korun v drobnejch, tak aspoň na kukačku.

Churchillovy reportáže samozřejmě neměli, ale dal jsem polovičku svý vejslužky v tvrdé měně za Paměti prezidenta Pavla Krügera v českém vydání z roku 1903! To jsem tam prostě nemohl nechat! Mluvil jsem o búrskejch válkách už při maturitě, že tam vznikly koncentráky, a tak se z nich stal můj oblíbený úsek dějin, kterej v mnohym předpověděl dějiny celýho 20. století (prof. Kumpera by řekl paradigma). A Krüger byl tehdy búrskym prezidentem.

Ve vlaku do Žatce jsem se prokousal jen dětstvím a mládím a tam mě až klukovsky zaujala pasáž věnovaná loveckým dobrodružstvím. Tenhle úvod jasně napovídá, proč o sto let později bojuje Richard Leakey za záchranu ohrožených druhů v Africe.

Ovšem, že dnes již nemohu říci, kolik dravých zvířat jsem skolil. Bylo toho příliš mnoho, než abych si to všecko byl mohl pamatovati, zvláště co se týká lvů, buvolů, nosorožců, žiraf a jiné zvěře, a mimo to je tomu již skoro padesát let, co jsem nebyl již na žádném větším lovu. Také na všecky jednotlivosti se již nemohu pamatovati. Pokud ještě vím, zastřelil jsem sám 30 až 40 slonú a 5 hrochů. Lvů, jež střelil jsem docela sám, bylo pět. Šel-li jsem zvláště na lov, vzal jsem vždycky s sebou kromě dobrých koní také průvodce. Na větších výpravách loveckých vzal jsem s sebou obyčejně dva nebo tři vozy chudých lidí, abych jim střelenou zvěř přenechal.

Africká mozaika se doplňuje.

Na jednom lovu bílých nosorožců, kdy ve dvou lovcích na koni honili dvě nosaté krávy a jednoho býka, Krüger vždycky před výstřelem sesedl z koně. Při druhém takovém útoku mu ale selhala ručnice a nosorožec jej povalil na zem. Bylo jediné štěstí, že na další pokus už výstřel vyšel a zvíře upustilo od zadupávání útočníka a po pár metrech se svalilo mrtvé k zemi. Od švagra dostal tehdy hodně ran bejkovcem za to, že si počínal tak nebezpečně.

Z lovu na lvy bych ocitoval tenhle zajímavej zážitek po té, co Krüger skolil ve čtrnácti letech svého prvního lva:

Když padla rána, přihnali se také ostatní tři soudruzi lovečtí, a teď stáli jsme všichni kolem lva hovoříce o tom, co se stalo. Jakýsi Hugo klekl přede lvem, chtěje mu měřiti zuby, které byly nápadně veliké. Já, pozoruje zabité zvíře a na nic při tom zlého nepomýšleje, stoupl jsem lvu při tom na břicho, když v tom lev pojednou silně zařval, tak že Hugo na svoje měření zapomínaje, leknutím na záda se převalil. Ostatní však smíchy za břicho se popadali, neboť každému lovci je známo, že střelený lev nějakou chvíli po smrti, šlápne-li se mu na tělo, ještě jednou krátce zařve, jakoby ještě žil. Vzduch, který jest ještě v jeho těle a při nátlaku na břicho násilím se dere hrdlem, způsobí tento zvuk. Hugo to arci také věděl, ale v tom okamžiku na to nemyslil a styděl se teď za svoje leknutí. S hněvem vrhl se na mne, chtěje mi vyčiniti. Ale ostatní se smíchem mu v tom zabránili vysvětlujíce mu, že jen z nevědomosti to leknutí jsem mu způsobil.

Kéž by se lvi dneska už lovili jen foťákem, ale bohužel asi neexistují jen mírumilovní turisti, kterým mírumilovní lvi pózují v chráněných parcích. Až bude Afrika úplně na dně a evropská civilizace jí skočí vítězně na břicho, máme se ještě na co těšit.

24. listopadu 2008

Múza v červenym kafi

Zase se jednou jedu někam autorsky projevit. V pátek
28. listopadu, Café Rouge
za kostelem sv. Kateřiny v Chomutově, od 19h. To si skoro koleduje o nějakou tu veršovánku. Budu mít skoro první pásmo, tedy po moderujícím Šporgym, a tak si pak můžu celej večer docela dobře vychutnat. Kdo by náhodou neměl v pátek co dělat, celej program je tady, je tam i dost muziky.

Mám vždycky trápení, co vybrat za básničky, zvlášť když se ode mě asi nečeká delší než 15minutová předskokanská performance. Poradil mi ale Marian Palla, který druhé vydání krtka jako prase zkrátil na základě příhody z Ostravy:

V nonstopu na toaletě nebyl papír, což jsem zjistil, až bylo pozdě. Jediné, co jsem u sebe měl, bylo první vydání této knihy… A tak jsem ji začal číst a vytrhávat básně, které se mi zdály vhodné k úkonu. V podstatě jsem provedl tu nejpřirozenější korekturu, jaké jsem byl schopen.

Mám teď málo času, ale na záchod si ještě zajít stíhám. Už jsem si z něj odnesl veškerý papír, který by mě mohl při mém výběru překážet. Zbývá jen vytisknout si své celoživotní dílo a jít se vy….

23. listopadu 2008

Krtek jako prase


Jakýsi baron Bulwer-Lytton hlásal, že z vědeckých knih se mají číst ty nejnovější, z básnických ty nejstarší. Celkem se této zásady držím, i když se mi většinou líbí i staré vědecké věci. Sám proto ani nic nevydávám. Nikdo by to nečetl.

Včera jsem si ovšem koupil výběr z básní a povídek autora žijícího, o kterém jsem do té doby neslyšel. Je to Marian Palla a jsou to vlastně dvě knihy v jedné. Sbírka básní se jmenuje Kdyby byl krtek velkej jako prase a povídky (nebo spíš návody) se souborně nazývají Jak zalichotit tlusté ženě. Obě byly napsány v devadesátých letech a včera v noci u mě v posteli vystřídaly Lolitu, když mě ta malá divoška začínala zase svádět k neřestem. Návod Jak se potopit, sníst jogurt a vyplavat se musí dočíst až do konce, kdy lapáte po dechu, jako byste opravdu polykali na dně bazénu jednu lžičku jogurtu za druhou. A pak ty básničky! Od Lolity jsem se tedy odtrhnout dokázal, ale od krtka jako prase to nešlo. Naopak jsem k nové knize přilnul natolik, že mi do jejích rozevřených stránek padla hlava. Až dneska jsem zjistil, že autor je vlastně hlavně výtvarník, jehož díla visí i v Národní galerii a který jen tak z plezíru na konzervatoři vystudoval kontrabas, na nějž 15 let hrál v orchestru Janáčkovy opery v Brně. Svoji první knihu vydal v 43 letech. Neúspěch není od slova neuspěchat. Právě naopak! Jen tak na ochutnání:

Zbabělost

teda ti Indiáni uměli ale zastavit vlak!
vytrhli koleje
zabili cestující
a klidně si rozdělali oheň
kdežto já?
slaboch s bříškem
ani za tu ruční brzdu nezatáhnu


Traktor

kdybych měl traktor
a on by opravdu jezdil
tak ho budu stále opravovat
budu pod ním ležet
a s láskou sledovat ty převody
a když budu unavenej
tak si dám svačinu
ale rychle
abych mohl hned zase opravovat
a ten život neprosral


Odpoledne

je odpoledne
proč by taky nebylo
jen ať si klidně je
stejně nic jinýho neumí

A protože je teď všude fůra sněhu a můj předposlední článek byl o Africe, rozloučím se Pallovou básní s názvem Zima:

až bude všude sníh
protože Země se točí kolem Slunce
a černoši to nemají lehké
tak strčím prst do sněhu
a zamyslím se