1. dubna 2006

Káď na prknech

Premiéru Frašky o kádi máme za sebou. Myslím, že v rámci dlouhého a místy vleklého večera na téma historie se nám povedla. Byla to ale vlastně jen průprava na festival podobných scének v historickém hávu, které divadlo Navenek připravuje pro letošní Hasištejnské hradní hrátky. Káď nám zapůjčil kadaňský vinař pan Slavík (na obrázku), koště upletl náš pan Skotek, cíchy dodala Irena L. a pero s kalamářem a zapůjčení kádě zprostředkoval Lukáš G. Stůl jsme ukradli z jedné oslavy padesátých narozenin, ale včas jsme ho vrátili. Všem, které jsem výše jmenoval (včetně nic netušícího oslavence), bych rád poděkoval alespoň touto cestou. A samozřejmě děkuji hercům, odvedli dobrou práci!



31. března 2006

Karel May aktuální

Nedávno jsem vydražil Zpověď Karla Maye (dopsanou v r. 1910, autorizovaný český překlad z roku 1923), a tak mám teď zase příjemnou a zajímavou četbu před spaním. Vždycky mě trápila povinná školní četba a musím říct, že bych se v této souvislosti podepsal pod těchto pár moudrých slov:

Založme sta spolků pro vydávání spisů pro mládež, komisí, knihoven pro mládež, lid a žactvo, založme kolik chceme, a přece výsledek bude pravý opak našich cílů, dáme-li jim knihy, jichž potřebu diktuje naše pedantství a naše metodika, ale jichž nechce duše těch, kterým je dáváme. Studoval jsem tyto duše, poznával jsem je od mládí. Sám jsem byl jednou z nich a jsem jí dodnes.

Rembrandtova zvířátka


Při přípravách na zájezd do Holandska po stopách Rembrandta van Rijna jsem narazil na velice zajímavou rytinu s názvem Madona s děckem, kočkou a hadem. Odborníci se přou nad symbolickým významem, laici mají problémy kočku a hada vůbec najít. Mně to taky chvíli trvalo.

Většinou se má za to, že Rembrandt jako obyvatel kosmopolitního Amsterodamu znal mnoho exotických mytologických příběhů, a tak asi do biblického motivu překonání hada-ďábla vložil i legendu z egyptské Knihy mrtvých, kde kočka zabije zlého démona v podobě hada Apepi.

A co vy? Našli jste?
Kočka a Apepi na egyptském papyru
Řešení zde.

Z Mahenova zápisníku II

Blahoslavená krabice, blahoslavená bedna a jak všelijak ještě nadávají obyčejnému jevišti! Říkám to vždycky: mohou se na ní dělat nejroztomilejší věci, když se chce, a nemusím zrovna vzdychat po jevišti na poschodí, po scénách na vozíčku, ani po otáčivém jevišti!
Že prý se tím ušetří čas – dobrá, dobrá – ale cožpak je čas hlavní věcí v divadle? Mně herecký materiál a pausy pro jeho oddech znamenají leckdys daleko více. A pak: nač je mi všechen ušetřený čas, když musím na jednoho herce a jeho převléknutí čekat s hotovou scénou deset minut?
Ale přes to – jak by to bylo krásné, kdybychom mohli s takovým moderním jevištěm pořádně experimentovat!

Speciální teorie zrcadlové koule v praxi

Jedna reakce na můj článek stojí myslím za zveřejnění, neboť posouvá vědeckou diskusi na dané téma do úplně jiných dimenzí. Poprosil bych také jejího autora, jestli by mi nenapsal na mou e-mailovou adresu uvedenou v mém profilu. Letos totiž organizuji druhý ročník tzv. Kirwitzerova dne (jde o jakési vědecké kolokvium) a rád bych obohatil program. Myslím to vážně! Sám bych chtěl vystoupit s přednáškou o vztahu Járy Cimrmana k Marii Curie-Sklodowské (zde či zde).

Ale k věci: v článku o úmrtí Stanislava Lema jsem vznesl dotaz, co by člověk viděl v duté kouli pokryté zevnitř zrcadlovým povrchem, když by uprostřed té koule zapálil sirku. Zde je již slíbená reakce:


Vážený pane kolego, slyšel jsem o Vašem opravdu velmi zajímavém dotazu. Jsem rád, že snad mohu skromným svědectvím o pokusu v našem Výzkumném ústavu aplikovaných teorií prospět Vaší dychtivé touze po poznání. Vše jen stručně nastíním. Pokoušeli jsme se nalézt odpověď na mnohé z položených otázek, ale setkali jsme se při tom s několika teoreticko-praktickými problémy. Jedním z nich byla fluktulace výzkumníků a laborantů, kteří naše pracoviště vždy bezprostředně po pokusu opouštěli ze zdravotních důvodů (i já tento text pouze diktuji, jelikož už nevidím na klávesy). To jsme ale překonali náborem nových, svěžích sil z řad čerstvých absolventů univerzit díky podpůrným programům Ministerstva školství. Dalším problémem, ryze odborným a celkem odstranitelným, je malá odrazivost bakelitové kliky dveří v zrcadlové stěně (tedy uvnitř koule). Museli jsme ji tam ponechat, neboť venkovní obsluha nikdy nedokázala spolehlivě zjistit, kdy uvnitř pokus skončil. Bylo proto vhodné ponechat vnitřnímu laborantovi možnost, aby si mohl dveře zevnitř otevřít sám. Někteří podezřívavější kolegové totiž od nás odcházeli, považte!, i z důvodů ryze osobních. Závadu jsme před zákazem pokračování dalších pokusů, který na nás uvalila Unie, měli takřka vyřešenu objednávkou nových klik z národního (!) podniku Hliník Hlinsko. Jistě sám uznáte, že zastavit nadějně se vyvíjející pokusy těsně před koncem bylo velkou škodou... Na podobné bázi jsme řešili rovněž zcela průserovou odrazivost samotného badatele. Badatelé z italsko-švédského konsorcia Fiat Lux Corp. vyšli cestou vývoje speciálního interního rozněcovače, který údajně živého badatele zcela nahrazuje a řeší i to, jak v naprosté tmě nalézt střed koule. Svíčky k pokusům dodává známá turínská automobilka a parafínové výpary z nich odsává ještě známější švédský dodavatel domácí poloautomatické úklidové elektrotechniky. Ti unijní technokraté ale prý na průběh výzkumů tak tlačili, že jim pak v té kouli ruplo. To se u nás prostě stát nemůže. No tak posuďte sám, kdo byl lepší, zdali severojižní cizina anebo zlaté české ruce. Zlaté...? No, vidíte, že jsem na to nepřišel dříve... Mohli jsme ten problém s odrazivostí mít dávno vyřešený!!! Ale i tak Vám děkuji za milý a zajímavý podnět k práci a přeji mnoho úspěchů ve Vašich Tvůrčích aktivitách.

doc. RNDr. Vítězslav Brambůrek, Ph.D., přednosta VÚAT

Mimochodem - paní nebo slečno Pampeeliško, máme u nás ve VÚATu volné místo, neměla byste zájem o kariérní postup? Italové a Švédi nás nedávno oslovili s nabídkou na spolupráci.

29. března 2006

Omluva

Cítím potřebu se omluvit. Omluvit se člověku, kterého si nesmírně vážím a kterého jsem zatáhl do něčeho, čeho teď lituji. Žiji na zeměkouli a jsem rád, že se jí neříká zeměplacka, žiji v Čechách a jsem rád, že už nemusím říkat v Protektorátě, i když na slově protektorát nic špatného není. Žiji tady ale s lidmi, kterým je jedno, jak se co jmenuje, jen když s tím nejsou spojené problémy. Žijí v takovém svém soukromém protektorátě a já musím uznat, že je to jejich věc. Naštěstí už jim nikdo nemůže nic rozkázat, jako tomu bylo v Protektorátě s velkým „P“ nebo za bolševika s malým ale tlusťoučkým „b“. A tak tito lidé, mezi nimiž je i mých pár přátel, budou dál žít v ulicích Pionýrů, Švermů, Fučíků a třeba Stachanovců, jen aby měli klid. Teď jim ho ze srdce přeji, jen mě mrzí, že mě před časem napadlo do těch jejich zatuchlých socialistických hnízdeček vnášet svěží vánek. Kdo seje vánek, sklízí Vichr s velkým „V“. A ten strhne pořádnou melu. Chci se omluvit Rudovi Koblicovi, že jsem ho do téhle trapné hry o přejmenování ulice Pionýrů, kde většinu své kariéry učil mimo jiné i jak nehrbit záda, vůbec zatáhl. Mrzí mě to a už to nikdy neudělám. A místo petice se podepíšu pod přísloví našich otců: „Kdo se míchá do otrub, utrpí od svinských hub.“ Zdrávstvujtě pionýři a buďte v pokoji.

Vstříc novým zítřkům

Stanislav Lem †

Předevčírem zemřel Stanislav Lem. Přiznám se, že jsem si myslel, že již nežije. Pamatuji se, že mě tatínek přímo nutil přečíst si dvě knihy a dokud jsem je nepřečetl, odmítal se mnou mluvit jako rovný s rovným. Jedna z těch knih byla od Stanislava Lema a jmenovala se Astronauti. Bylo to krásné vydání z roku 1956, kdy bylo tátovi sedm let. Vždycky, když jsem potřeboval třeba s něčím poradit, musel jsem vyslechnout otázku: „A už jsi čet' Astrounauty?“ A tak jsem si je nakonec přečetl (četl jsem tehdy jinak výhradně verneovky). Je to jediná delší vědeckofantastická kniha, kterou jsem kdy přečetl, pak už jen několik povídek od Raye Bradburyho a krátké sci-fi příběhy v časopise Interpress, který měl netradiční formát a velmi dobrou úroveň. Od nějakých 15 let věku jsem už po sci-fi žánru nesáhl a došlo to dokonce tak daleko, že jsem u Vonneguta přeskakoval stránky. Ale na Astronauty nedám dopustit! Až v nekrologu v Lidovkách jsem se dověděl, že to byla autorova románová prvotina. Jde o výpravu za civilizací na Venuši a dodnes mám některé obrazy před sebou. Jeden z nich mě dokonce inspiroval k dodnes uspokojivě nezodpovězené otázce, kterou kladu všem fyzikům, a že jsem jich už potkal. Položím ji tedy i zde veřejně a očekávám, že i vy navrhnete odpověď. Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?
Ta druhá kniha byla Plutonie od Vladimíra Afanasjeviče Obručeva a ilustroval ji Zdeněk Burian. Tu jsem ale nepřečetl, asi abych mohl tatínka ještě něčím potěšit. Nemáte ji? Vrátím v pořádku!

27. března 2006

Těžké jaro 1953

Protože se mezi vámi vyskytují milovníci sněženek, kteří je neváhají vyhrabávat ze sněhu:-), jen aby uspíšili zimu, přináším pro vás mou oblíbenou báseň od Josefa Kainara (ze stalinské sbírky Český sen). Doporučuji hlasitý přednes, je to ve stylu Majakovského manifestů. Pro ahistorickou mládež jen vstupní informace: v roce 1953 nás v jednou týdnu opustili Josef Vissersivokovič Stalin a Klement Gottwald.

Těžké jaro 1953

Těžké je letošní jaro.
Země je tvrdá k slunci i k lidem,
pupeny z větévek do prázdna trčí,
v mračnech je sníh
a v ulicích flór.
V písničce strojů to lehounce naříká.
V dělnických srdcích
je vzdor.

Za první smrtí se vplížila druhá.
Zaskřípal vítr,
a nikdo z nás neslyšel
v dunění smutečních salv,
jak si podaly dveře.
V očích byl žal,
a nikdo z nás neviděl
v bělostném šlehnutí sněhu,
kdo vchází.

Těžké je letošní jaro
a mrazí.

Na pražském Hradě dubový stůl.
Ticho se nad stolem vznáší.
Na stole pero a dýmka,
a sněženky.
Sněženky z tvrdé,
jarní země naší.

Našly si cestu.
Sněhem vyrazily.
Nedbaly vichru, jenž krajinu kruší
a ovládá.
Našly si cestu, tvrdou jarní hrudou,
našli si cestu,
aby směly zářit
na stole Klementa Gottwalda.

Těžké je letošní jaro.
Těžké a tvrdé
jak rakev.
V slzách a vzdoru ji vysoko
budeme nésti.

Soudruzi,
Dva veliké žaly nás potkaly
na cestě k velkému štěstí.
Zármutek zůstal a cesta jde vpřed.

Slzy si utřeme
pěstí.

Who is he?

1.) Where did he start his career? (a video store)
2.) Where did he write the script for a 1994 milestone in film history? (Amsterodam)
I.) He stole a book by Elmore Leonard when he was 15.
II.) He dropped out of school at the age of 16.

110 let Gymnázia Václava Hlavatého

Gymnázium v Lounech bude slavit 110. narozeniny. Jeden člen přípravného výboru, můj nejoblíbenější profesor Karel Mareš, díky němuž jsem šel studovat dějepis, si na mě vzpomněl a požádal mě o příspěvek do připravovaného almanachu, jenž bude při této příležitosti vydán. V první chvíli jsem byl zaskočen, ale neskrýval jsem radost, že na mě můj nyní již kolega nezapomněl a dokonce jsem mu stál za vyhledání v seznamu a obtelefonování. A tak vás chci nyní seznámit s tím svým příspěvkem, který by se snad měl v červnu objevit v již zmiňovaném dokumentu.

Projev přednesený
v tělocvičně Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech
u příležitosti Mezinárodního dne učitelů 28. března 2006


Jestli dovolíte, vezmu si k ruce takový tahák. Ono to tak trochu souvisí s tématem mé řeči. Chci mluvit o tahácích. Jsem si vědom, že na akademické půdě je toto téma nadmíru ožehavé. Podle mého názoru je však škoda, že jsou taháky profesory tabuizovány nebo dokonce zatracovány. Nechci se stavět na stranu podvodu, ale možná by stálo za to s touto reálnou věcí konstruktivně pracovat. (Hlas z pléna: Fuj!)
Nejprve se ale zamysleme nad příčinami vzniku takových školních taháků. Já vidím nejméně dvě. Samozřejmě první příčinou je dostat se podvodem k lepším výsledkům v testech znalostí. Druhým důvodem, proč jsou (alespoň někteří) studenti ochotni podstoupit někdy doslova mravenčí práci na výrobě své pomůcky, je také efektivnější využití času přípravy na daný předmět. Oba důvody jsou nepoctivé a zároveň lidské. (Projevy nesouhlasu v sále)
Formy taháku jsou opravdu různé až prapodivné. Z vlastní zkušenosti znám sice pouze ústřižky papíru umístěné v rukávech, pod hodinkami, v různých sešitech či v lavici. Taháky psané na poslední chvíli většinou pokrývají dlaně, popř. prsty levé ruky u praváků, pravé u leváků. Nejkurióznější taháky v mém studentském životě byly vytvořeny spolužákem, jenž okupoval první lavici hned za katedrou, o níž mnohdy platí ono pořekadlo o svíci a tmě. Jednou si lístek s poznámkami nalepil na zadní stranu vázy na katedře a podruhé si tahák drze napsal na magnetickou tabuli přímo za židlí nic netušícího učitele. (Hlasy z pléna: Hanba!) Tím jej navíc poskytl i mnoha zasvěceným spolužákům. (Projevy rozhořčení v sále) Dnes, v době textových editorů si lze tahák opatřit ve velmi miniaturizovaném provedení (sám doporučuji písmo Arial s velikostí 5, pokud máte dobré oči). (Smích v sále) U takových taháků se dá vytvořit libovolný počet kopií, což se může zdát jako nesporná výhoda. V posledních letech je možné pozorovat jev, že někteří studenti tvoří taháky za úplatu i pro své spolužáky. (Oživení v sále) To je opravdu smutný trend současnosti a když před ním budeme zavírat oči, ujišťuji vás, že se dále sníží již tak notně pokleslá úroveň vzdělání naších studujících. (Projevy souhlasu v sále)
Když se vrátím k příčinám vzniku taháku, které jsem výše vyjmenoval, jakoby byly přínosné pouze pro studenty a vyučující by měly ze zásady mrzet. Vím, že učitelé spí i s vědomím přehlédnutých taháků v lavicích svých svěřenců poměrně nerušeně a asi je i správné, že ve třídách nad taháky drží vztyčený prst, ale mohli by usínat dokonce spokojeněji. (Oživení v sále) Tvůrce taháku se totiž velice dobře cvičí ve strukturálním myšlení, v oddělování podstatných věcí od podružností a v neposlední řadě také ve vizuální paměti. To vše by mělo učitele těšit. Znovu však zdůrazňuji tvůrce taháku, nikoli prostý uživatel, který si tahák sám nevytvořil. Takový se buď sveze, často ale sám sebe usvědčí nějakou nejapnou chybou při opisování, a tím učitele ještě více dopálí.
V desateru ani ve školním řádu sice nestojí „nebudeš psát taháky“, ale pedagogická výchova a prostý cit pro spravedlnost musí tento prohřešek odsoudit. Přesto taháky existují a v předmětech, kde učitel nestojí se slídivým pohledem na židli a nemá dva asistenty na prohledání všech skulin lavic a studentovy výbavy, se také hojně využívají. Samozřejmě taháky mají pouze nedokonalí studenti, kterých je ovšem přinejmenším tolik, kolik je na světě nedokonalých učitelů. Nechci ovšem popírat, že existují i poctiví studenti, kteří taháky nepoužívají, a já si těch opravdu poctivých vážím. (Projevy uznání v sále)
Vím o jedné škole, kde jeden z vyučujících taháky dokonce známkuje jako součást písemné práce. (Oživení v sále) Ano, za původní a dobře vypracovaný tahák získává student, pokud jej před testem odevzdá, hodnotnou známku. Studenti si na systém brzy zvykli a tak jsou vlastně zabity dvě ne-li tři mouchy jednou ranou. Student získá hned na začátku dobrou známku, čímž je motivován; student pracuje při vlastní práci bez taháku; učitel má více známek a jistou představu o přípravě svých studentů. (Bouřlivý potlesk) Tím člověkem, který se na tomto poli ujal role průkopníka je odchovanec Vašeho ústavu. (Dlouhotrvající potlesk) Ano, dámy a pánové, tento pionýr známkování taháků stojí před vámi. (Bouřlivý dlouhotrvající potlesk přecházející v ovace, všichni povstávají)

26. března 2006

Sněženky letos prvně spatřené

Morgan by koukal

Po výsledcích 2:1, 2:0, 0:2 a kontumačních 2:0 skončilo družstvo Gymnázia Kadaň & ZŠ Spořice (& ZŠ Strupčice), jehož jsem byl beznadějnou oporou, na druhém místě v první skupině (z jedenácti:) XXXV. ročníku regionálního volejbalového turnaje ke dni učitelů. Vítězem se stala ISŠ Údlice, jejichž jedna dívka si nás rozebrala svým nevybíravým a tedy nevybratelným servisem, na kterém udělala přes deset bodů na set.

Nálada v šatně před turnajem

Odhodlání

Po jediné prohře

Kouč po turnaji