První krůčky

Za měsíc mi bude rok,
a tak už obstojně stojím;
opravdový první krok
se nicméně udělat bojím.

Říkám si: „Nebuď husa!
To hloupé dvojnohé zvíře.
Vždyť i ta klisna klusá
důstojně po všech čtyřech.“

Do exaktního deníčku bych ovšem zapsal, že první dva nesmělé, ale jednoznačné krůčky podnikla Julinka už včera.

Óda na vyzáblé, ploché, ošklivé a hloupé ženy

Už když jsem viděl autora a titul, byl jsem přesvědčen, že se obsah vyrovná nejlepším básním z Květů zla. Charles Baudelaire: Důvěrný deník. Bál jsem se jen trochu překladu. Musím nicméně Jaroslavu Fořtovi vyseknout poklonu, i po těch 55 letech se to čte jako po másle.

Mladíče, jenž chceš býti velkým básníkem: varuj se mi paradoxu v lásce! Ať si mládenečkové omámení první dýmkou z plna hrdla vyzpěvují chválu ženy kyprých tvarů – Ty ponecháš tyto lži neofytům pseudoromantické školy! Kyprá žena je sice někdy rozmarným potěšením, ale hubená je studnice temných rozkoší.

Nikdy nereptejž na přírodu na velikolepou, a přisoudila-li Ti milku chudých ňader, nuže rci: „Mám já to medle milouše - bokatého!“ a odeber se do chrámu poděkovati bohům!

Ba i škaredosti se nauč v svůj prospěch využít! ... Dejme tomu, že Tvá milá rozmilá stůně. Její krása je ta tam pod ohyzdnými strupy neštovic – jak ta zeleň pod ledovým příkrovem zimy... Rozrušen jsa ještě úzkostmi a střídavým průběhem nemoci, díváš se smutně na neodstranitelná stigmata na těle zotavující se milé; vtom Ti zazní v uších morendo písně, již vyluzuje šílený smyčec Paganiniho - a líbezná ta píseň promlouvá k Tobě o Tobě, jako by vyzpívávala celou báseň Tvého srdce, báseň o ztracených nadějích. – Od té doby stopy po neštovicích stanou se součástí Tvého štěstí a při pohledu na ně vždy budeš slýchati tajemnou nyvou píseň Paganiniho. Jsi-li jedním z citlivých těch tvorů však, jimž jest krása příslibem štěstí, zůstanou pro Tebe stopy nemoci předmětem nejen tiché lásky, nýbrž i smyslné rozkoše. Milovati nehezké ženy nutká hlavně myšlenková asociace: neboť hrozí Ti věru nebezpečí, že - zradí-li Tě militka neštovicemi poznamenaná - budeš moci utěšiti se leda s ženou s dulíčky po neštovicích.
...
V den, kdy pozorují, že žena, již milovali, je hloupá, rudnou někteří muži. Jsou to ješitní oslové, kteří by měli žrát nejšpinavější bodláčí na světě nebo důkazy přízně „dámy dělající do literatury“. Hloupost bývá zhusta okrasou krásy; propůjčuje zrakům onu zasmušilou průzračnost černavých jezer a onen pokoj a klid tropických moří, jako olejem pokrytých. Hloupost vždycky uchovává krásu – oddaluje vrásky; je to božský kosmetický prostředek, jenž naše zbožňované chrání před uštknutím, které má myšlení pouze pro nás - vědátory jedny vědátorské...

Kultura a náboženství

Dnes mám trochu rýpavou náladu, a tak jsem si vzal k ruce Akord.

(Kultura) se neměří, holoubkové, počtem analfabetů, jako nestačí pro inteligenci člověka absolvování škol. V Čechách je například velmi málo analfabetů, ale hrozně mnoho hlupáků. Čtou a píší, ale co čtou a co píší? 

 /Leopold Peřich/

Co mají s uměním společného napudrované madony, s růžovými tvářičkami, bělounkými beránky, kterým nic neschází, než aby se jim přišroubovala k nohám kolečka? To má býti pravda, ten Kristus s tupým, bezvýrazným obličejem, se souchotiářskými tvářemi? A Ježíšek s vlásky z koudele?... To není Kristus a to není Madona, co nám takoví nádeníci v cinobru a ultramarínu vyrábějí.

/Silvestr Braito/

Sv. Julie, patronka přírodní rozmanitosti

Do minulého týdne jsem netušil, že Julie má víc svátků, dokonce jsem i pochyboval, že je nějaká světice s tímto římským caesarským jménem. A budete se asi divit jako já – není jedna. První prý pocházela i byla umučena ve 3. století v nám důvěrně známém Troyes a svátek slaví 21. července. Další pocházela z Meridy a uvádí se jako společnice umučené sv. Eulálie. Tahle Julie slaví svátek 10. prosince a byla přejata i do občanského kalendáře. Ještě o rok dříve byla rovněž ve Španělsku popravena skupina křesťanů kolem sv. Engracie, mezi nimiž měla být i jistá dívka jménem Julie. Ta by měla svátek 16. dubna. O více než sto let později byla na Korsice nejdříve skalpována, pak bičována a nakonec ukřižována sv. Julie z Kartága. To vše prý zejména pro své provokativní krédo, kterým odporovala tehdejšímu mocipánu, když po ní chtěl, aby obětovala jeho bohům, a které její první životopisec zapsal takto: Libertas mea Christi servitium est… přeloženo: Mou svobodou je služba Kristu… Tato Julie má svátek dnes, 22. května.

O vzkazech od babičky Lidušky, která umřela devět měsíců před Julinčiným narozením, už jsem tu psal. Mohlo mě napadnout, že pro nás objeví i zcela novou Julii, která bude mít svátek na babiččiny narozeniny (dnes by jí bylo 61, to maličké na fotografii je Věruška).

Ostatky svaté Julie Korsické byly převezeny nejprve na ostrov Gorgóna a v 8. století do lombardského města Brescia, kde odpočívají dodnes v klášterním komplexu a muzeu sv. Julie, které jsou na seznamu památek UNESCO. Vždycky, když jsem stopoval severní Itálií, Bresciu jsem míjel s pocitem, že o nic nepřicházím, když je Itálie plná jiných, tak slavných měst.

Do Čech kult (žádné) sv. Julie nedorazil. Jediné místo zasvěcené této světici jsem zatím objevil na zámku v Uherčicích nedaleko Vranova. A tak babičce děkujeme i za tipy na výlety.

Dnes je také Mezinárodní den biologické diverzity a v Kadani jsme jej oslavili svěcením studánek, i Julinka se v klášterních zahradách s úžasem dívala na rozmanitosti přírodních krás a naslouchala při tom Otci Josefovi, když mluvil o rozdílu mezi díváním se a pozorováním a mezi nasloucháním a posloucháním.

Maturitní zázrak

Jako když se Lindbergh dotkl země
po své přeletové akci,
podobný pocit zmocnil se mě
před pěti lety v Žatci.

Nechal jsem za sebou Atlantik svých citů
a našel pevnou zemi
s tou, která ten den složila maturitu
a dodnes věrnou je mi.

 

Mrňoukavá kolečka

Dnes byla v kostele Julinka tak hodná, že si za to zaslouží básničku. Slovo jsme spolu strávili pod kůrem, oběť pak nahoře na kůru, kde Julinka nemohla spustit oči z Irenky varhanice. Čtení z epištoly bylo dnes z Jana: „Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.“ Kázání bylo o modlitbě, zejména o té tiché. Po mši jsme byli ještě na farní snídani ve velmi milé společnosti. Pan farář snědl jen rychle stoje chléb se sýrem a mastil na mši do Mašťova. Stihnul ale připomenout tu krásnou shodu, že přijal kněžské svěcení 26. června v neděli, tedy ve stejný Boží den, v němž se Julinka o pár desítek let později narodila. Dostala požehnání, načež usnula jako špalek.

Už v sobotu jsem Julince zpíval písničky z Plickova Českého roku. Těm, kterým chyběl nápěv, jsem ho jednoduše dodal. Jedné říkance jsem dotvořil i text, a protože se točí kolem fary, zvěčním ho tu pro Julinku na památku dnešního dne. Na artbohemia.cz k ní dokonce draží Ladovu ilustraci.

Když jsem jel okolo fary,
kolečka mně mrňoukaly.
Pan farář se z okna kouká:
„Co ti to tam tak mrňouká?“
„Kolečkům mým něco schází,
chtěly by víc kolomazi.“
„Kolomaz tu nemám.“ „Škoda.“
„Co takhle svěcená voda?“
Pan farář žerty si tropí,
kolečka kropenkou kropí,
potom je promaže křižmem:
„Pokračuj v pohybu svižném!“

Noty neumím, ale našel jsem nějaké demo softwaru na notový zápis a takhle nějak by to mohlo vypadat.