(bude to tu viset až do neděle, neb se odebírám za hranice, tak lze číst na etapy)
Když se řekne jméno Smetana, nejen Češi, ale i většina slyšícího lidstva má jasno. Sladký Bedřich si udělal takové jméno, že zastíní všechny ostatní Smetany, ať už lékaře nebo výtvarníky uvedené v rozcestníku na české wikipedii, o kterých jsem ani neslyšel.
Pamatuju si, bylo to někdy ve druháku na gymnáziu, četl jsem v Mariánských Lázních Masarykovu Českou otázku a v ní jsem poprvé viděl jméno Augustin Smetana. Pak jsem jej pod vlivem této četby v hodinách ZSV směle uváděl jako jednoho z prvních českých filosofů, aniž bych kdy od něj četl nebo jen spatřil jakékoli dílo. Zapomněl jsem na něj a když jsem v jednom interentovém antikvariátě objednával mj. i náhodně objevenou jeho spis, první, co jsem byl našel, pokládal jsem jej pro jeho jméno za ryzího Čecha.
Když mi kýžená zásilka knih přišla, předběhl tohoto „českého filosofa“ sice boxer Joe Louis, ale na knihu Paměti kněze z církve vyobcovaného, tedy na Vlastní životopis Dra. Augustina Smetany, jsem se těšil neméně. A opravdu, odtrhnout se od filosofových bojů proti pokrytectví 19. století bylo stejně složité jako od zápasů v ringu.
Četl jsem tu knihu až do konce, jako bych četl paměti starce na mládí (jako jsem četl třeba ne obsahem nepodobné paměti Bernarda Bolzana). Až z doslovu jsem se dozvěděl, že to vzpomínal šestatřicetiletý muž na jinošství a na události, které se staly krátce před tím, než je zapsal. Šestatřicetiletý muž, tedy muž v mém věku, který ještě nevěděl, i když možná tušil, že zanedlouho zemře na souchotiny.
Co mě překvapilo jako první, byla zmínka na titulním listě mého vydání knihy z r. 1900, že z německého originálu přeložila Leonora Pohorská, která v předmluvě argumentuje, že Smetana nemůže být považován za představitele německé vědy, ale za hlasatele české myšlenky. Avšak všechna díla napsal německy. Je to ještě ta doba, kdy se o příslušnosti k národu v dnešním slova smyslu alespoň v Čechách nedá mluvit. Nejhezčí označení bych viděl ve slovech pražský filosof, protože z Prahy skoro nikdy nevytáhl paty (až v posledním roce života a umřít se přece vrátil domů).
Stává se mi to často, že mě nejvíce duchovně inspiruje četba knih proti církvi, v níž jsem registrován a s níž mě již možná nepojí praxe, ale jejíhož ducha nejen ctím, ale i vyznávám, ač nestavím na odiv. Označení vlažný nebo papírový katolík nezní moc přívětivě, ale mám ho raději, než ohnivý evangelík, zádumčivý buddhista i humanistický ateista. Kdybych žil v době Smetanově, myslím, že bych to pořadí přesně obrátil a řekl: „Raději budu humanisticky smýšlející bezbožník než meditující buddhista. Zapálený evangelík je mi protivný, ale vyloženě se mi hnusí vlažní katolíci.“ Říkám to proto, že jsem přesvědčený, že bych si se Smetanou rozuměl. A v 99 bodech jeho kritiky katolické církve ze sta mu dávám za pravdu.
Chci z díla mnoho citovat, ale nechci odradit čtenáře rozsahem mých výpisků – i když vlastně ti, co mají twitter, soběpisník ani neotevřou; ti, co mají facebook, skončili četbu článku u druhého odstavečku; ti, co mají vlastní blog, možná ze soucitu – se sebou samými – skončí touto větou; ti, co čtou noviny, teď kroutí hlavou; a ti, co čtou ještě i knížky, si radši přečtou nějakou knihu. Pro ostatní (dva tři) to tedy aspoň rozdělím do pár článků, což zase slibuje, že se na to po čase vykašlu jako na mnoho slibovaných výpisků z jiných knih. Nejsem asi seriálový typ.
Začnu něčím tak aktuálním, že by to mohly otisknout kterékoli dnešní noviny:
Poklésky nižšího kléru in puncto sexuali (po stránce pohlavní) bývají přehlíženy vyšším klérem z pochopitelných příčin; toliko veřejný skandál se tresce. Toho žádá také přísloví: si non caste, saltem caute (ne-li čistě, aspoň opatrně), věta, která ostatně se ani podmínečně nebere.
Tento trefný poznatek napsal Smetana poté, co dovyprávěl příběh chebského přepjatě zbožného a denně v liturgii aktivního kněze, který se věnoval zejména dorůstající mládeži, vydával pro ně spisy a půjčoval jim knihy ze své knihovny. Ovšem všecka jeho tak rozsáhlá a na odiv stavěná zbožnost byla toliko prostředkem k ukojení jeho chtíčů a sloužila za přikrývku jeho zlým kouskům.
S dorostlými školními děvčaty provádíval obyčejně tento manévr: Položil na stůl větší peníz, obyčejně tolar a prosil děvčete lichotně, na peníz poukazuje o laskavé dovolení, jež netřeba mi blíže označovati, jež však čtenář uhodne sám. Svolilo-li dítě žádosti jeho velebnosti, dostalo tolar,a chlípný kněz pochutnal si na sladkém ovoci svojí zbožnosti (nejbližší mše sv. za vykoupení hříšné duše z očistce tolar ten mu opět nahradila – jak nabyto, tak pozbyto). Zdráhalo-li se však děvče tvrdošijně vyplniti jeho prosby, pak – co myslíš čtenáři? – pak vzpřímil se v celé své katechetické majestátnosti, raduje se na oko vroucně, překypoval chvalozpěvy na ctnost a stálost bývalé své žákyně, jež, rozumí se, mohla jen pozvolna se vzpamatovati nad touto náhlou změnou jednání svého bývalého katechety. Pevně přesvědčena, že tento zbožný muž konal toliko svou povinnost zkoušeje její vytrvalost, opouštěla dívka jezovitu, který ve skutečnosti si počínal chytře jako had.
O Smetanově mínění o celibátu zase příště. Teď to zakončím pěkným výrokem Francise Bacona, který Smetana cituje na str. 34:
Filosofie byvši ochutnána, od Boha odvrací, důkladně byvši studována, přivádí nazpět k Bohu.
