Sakrabonská epopeje

Do sporu o Slovanskou epopej se vložil i prezident Václav Klaus? Proč až nyní? Zřejme si přečetl můj článek na Neviditelném psu. Byl jsem zasmušilý, že mi k článku nikdo nepřidal komentář, ale tohle mi tak nějak k pocitu uznání stačí.

Doma mám jinou epopej - Sakrabonskou, kterou v r. 1923 napsal Karel Stroff a hned věnování je originální:

Svojí malé MAŘENCE

věnuji tuto písničku, aby jednou, až zrale počne uvažovat, pochopila, proč táta nikdy nic neměl.

a hned v prologu je to dovysvětleno:

... znám práce svojí koláče,

a vím, že básník satyrický

se při básnění směje vždycky,

však nad výdělkem zapláče...

Karel Stroff byl satirik a karikaturista, skvělá kombinace pro humoristické komiksy. Třeba tenhle štědrovečerní. 

Adam a Eva (Chateaubriand VI.)

Nedávno jsem někde četl zajímavý postřeh. Všichni lidoopi mají 24 párů chromozómů a člověk 23. Smělejší vykladači tedy mohou napsat, že biblická kniha Genesis popisuje vlastně genezi darwinovskou, protože tím, že Hospodin vytrhl Adamovi žebro, změnil počet jeho žeber (přeneseně chromozómů) na 23. Tak daleko bych asi nešel, ale zajímavé to je.

„Ó Bože, kdybys mi dal ženu podle mých tužeb, kdybys mi jako našemu praotci přivedl za ruku nějakou Evu, vyňatou ze mne samého… Nebeská kráso, padl bych před tebou na kolena a klaněl bych se ti!“ zapsal si Chateaubriand při svém pětiměsíčním pobytu v Americe. Vypadá to trochu samolibě, ale odpovídá to teorii, že si vybíráme partnery ze stejného genetického ranku (podle jednoho průzkumu vybrali respondenti ze stovky možností svou vlastní podobu počítačově upravenou do opačného pohlaví). Z hlediska genetického vývoje je ale zase výhodné kombinovat geny odlišné, aby mohly vznikat různé výhodné a méně výhodné mutace. Tak nevím, pravda je asi někde mezi, pamatuju si něco podobného z Dawkinse, ale má ho půjčeného Vančís, tak to bude muset naspat do komentáře.

Duchové minulosti kolem nás

Jak tak pročítám anály Královské společnosti nauk, jestli nenarazím na nějakou zmínku o Kadani, objevil jsem dvě místa u Heřmanova Městce nedaleko Chrudimi a Pardubic, která stojí za zmínku. Jsou od sebe vzdálená nějkých 3,5km a zemanské rody z nich pocházející se tak spolu mnohokrát v dobrém i ve zlém střetávaly. Jde o Svinčany a Mrdice. 

Jedna pověst z Uhřic vypráví, že Jaroslav Racek z Mrdic byl za svou zbabělost odsouzen k tomu, že se jeho duše ještě pět set let poté, co na svátek sv. Kunigundy zemřel, má potulovat v místech, kde nezasáhl proti Turkovi vysmívajícímu se Panence Marii. Taky se vám zdá, že duch Jaroslava Racka žije i ve vašem okolí? Jestli vás to uklidní, má se tak dít jen do roku 2045. 

Vzpomínáš?

O cestě nebo taky Z cesty by se zřejmě dal přeložit název sbírky španělského básníka Antonia Machada Del camino. Vybral jsem si z ní jako inspiraci báseň milostnou, jejíž českou, osobně zabarvenou a rýmovanou variaci bych rád věnoval Věrušce, aby si vždycky vzpomněla.

Má lásko, pamatuješ, řekni,
ten rybník, jemuž jako vřed
vyrostl přesně uprostřed
hladiny bílý leknín?

Pamatuješ si přece
v tom bažinatém nánosu
ta dlouhá stébla rákosu
jak mříže nějaké klece!?

A vzpomínáš si ještě,
jak závaží hodin vždycky zaseklo se,
když milovali jsme se v ranní rose
a pod kapkami deště?

Můj žal a stesk

Přestože včera po pořadatelské, meteorologické, umělecké a kdovíjaké ještě stránce vyšlo vše obstojně, mé vnitřní pocity nejlépe vyjádří osmiverší inspirované variací Vladimíra Vysockého na cikánské téma Грусть моя, тоска моя. Dnes je to 30 let od jeho smrti.

Šel jsem, kráčel, pěkně pata špička,
po výdechu ještě hlubší nádech…
Náhle však zhasla duše má jak svíčka
a smutek stál mi zpupně v zádech.

Abych mu unikl, měnil jsem adresy,
on si však počkal chytře na náměstí.
Co teď? Kdy, kam a jak mám před ním utéci,
když jsem ho pustil do bran svého štěstí?

Rockfest

Pro mě bylo letošní Vysmáté léto spojené s divadlem, jelikož jsem měl divadelní scénu na starosti. Navenek si tam zahrál se dvěma profesionálními pouličními divadly, s Mimotaurem Dominika Tesaře a Divadlem V pytli Petra Stolaře. Obě předvedla úžasné a z divadelnického pohledu záviděníhodné hry a výkony. Z toho, co jsem viděl, na mě zapůsobily nejvíce Mimotaurovy Hrozné příběhy, kde nápaditě stříkala krev, sekaly se hlavy, mlelo se maso, zpívalo se, veršovalo a člověk se nestačil dívat a divit.

Mezi hlavičky popravených panenek by se bezvadně hodila jedna, kterou minulý přinesla Demina jako aport na Janině zahrádce z křoví místo klacku a Andulce to s ní takhle sluší.

Petr Sklenář V pytli dokáže skvěle a vtipně improvizovat a do svých hrátek vtáhne klidně polovinu obecenstva. Výsledkem dvou ze tří scének byla dokonce umělecká díla.

Z muziky jsem si užil jen Visací zámek se spartakiádní rozcvičkou Mika Pixiese a originálním traktorem Zetorem.