Zakrnělé zobáky

Václav Burian si ve svém fejetonu na konci Tvaru, jehož název Jak nám zobák zakrněl to již naznačuje, stěžuje, že spolu nemluvíme. V městské hospodě, píše, jsou dnes nejvýstřednější lidé, kteří rozmlouvají, nehýkají a nekontrolují pořád dokola mobilní telefony. Vztáhl jsem to i na sebe. A strávil jsem dnešek po hospodách a jiných pamětihodnostech s Richardem v družném hovoru, v němž nechyběly ani staré dobré vtipy. I soběpisník teď šidím, abych víc žil a míň psal. A starý dobrý tlačítkový mobil jsem si pročistil, smazal šest tisíc esemeskek a teď doufám, že vydrží další dva roky. Nicméně internet a sociální sítě snad používám bez nebezpečí, o němž dnes mluvil pan prezident před Hlávkovou vilou, zatímco odboráři plivali po vzpomínkách na cokoli, co se jim nehodí do krámu. Zítra třeba prostřednictvím těchto výdobytků moderní techniky přinesu dokončení článku o gregoriánském kalendáři v Kadani. Ale to až zítra, Julinka usnula, jdu si povídat se ženou. A taky sem ještě dám pár Julinčiných portrétů z dnešní návštěvy kláštera.

Děvčátko, kdo je Satan?

Aleardo Aleardi (originál zde)

Satan je sen. I on je stvořitel,
stvořitel hříchu a temnot svědomí.
Satan je Kain, bratr a nepřítel,
Satan jsou Oni, a přitom jsme to My.

Satan je sen. On je tím Atilou,
jenž přes lebky mrtvol kráčí
a po němž najdeš jen tvář strachem svraštilou 
a oči. Oči, které pláčí.

Satan je sen; jak Macbeth zákeřný,
kterému na trůn dopomohla zrada.
Satan je daleko a přitom za dveřmi,
stačí jen povolit a hned se dovnitř vkrádá.

Až jednou zjistíte, že to jde bez válek
a že vám bez zloby na světě bude líp,
přes hřmící moře to zakřičte do dálek,
stačí jen dvě slova: „Satan chcíp'!“

 

Od Alearda Aleardiho jsem již jednu věc přebásnil na svatbu. Tahle báseň se na veselku moc nehodí, ale krom toho, že má být skromným připomenutím 200. výročí básníkova narození, je vlastně i částečnou odpovědí na moje hledání. Ve svém duchovním životě totiž stále myslím na podstatu božství, na vlastnosti Boha (a chvíli jsem měl nutkání přeložit radši báseň Děvčátko, kdo je Bůh, ale ta mi přišla moc přímočará). Satana vytěsňuji a když se pak on sám připomene, jako třeba při prohlídce kaple degli Scrovegni v Padově den před naší svatbou, je mi z jeho zla zle. Ze zla zle, to nezní zle. Řádek, který se mi líbí nejvíc, totiž, že Satan jsou Oni, a přitom jsme to My, není sice z dílny Aleardovy, protože vznikl jako skvělý rým na slovo svědomí, ale tvůrce originálu by mi jistě odpustil, že jsem vynechal jeho útěk před božími blesky, dal jsem to tam místo věty v třetí sloce, kde je zase v originále, že Satan je v nás, čemuž jsem se vyhnul podobenstvím o dveřích a vkrádání. Tak snad jsem dobře zamknul.

Křtiny

Julince Irence, o půlnoci mezi sv. Lvem a sv. Martinem

Na začátku života
spermie se mihotá
věrna svoji úloze
v maminčině děloze.

Když pronikne do vajíčka,
zadělá tam na človíčka,
který zraje jako plod
a těší se na porod.

Stejně duše mihotá se
v touze po lásce a spáse
a v podobě andělíčka
touží vletět do tělíčka.

Slyš, kdo nejsi bez uší:
křest, toť porod pro duši.

 

Foto: Pavel Hnízdil a Pavel Šindelář