29. října 2010

Spiklenci slasti

Krom toho, že se s angínou v zátylku na poslední chvíli snažím splnit svůj slib daný letos 2. února, rozečetl jsem Slova Jeana-Paula Sartra. Je to autobiografie, ale protože jsem v polovině a stále se nacházíme v autorově dětství, tuším, že kolem věku šesti let, asi z něj ani nevybředneme. Myslím my dva, já a Sartre, spiklenci slasti.

Švankmajerovy Spiklence slasti jsme si včera promítli s Věruškou na youtube. Žasnul jsem, že jsou tam celí – že jde o anglickou verzi, vůbec nevadí, protože se ve filmu za celých jeho 85 minut nepromluví. Jsem rád, že máme svého českého Buñuela. Byl jsem v 90. letech v Krumlově na výstavě těch šílených pomůcek, kterými si jednotlivé posavy filmu pomáhají k orgasmu. Film jsem ale viděl až včera. Věruška se v prvních minutách styděla, že za všemi těmi symboly vidí sex, až jí posléze došlo, že je to normální, že je to celovečerní oslava libida. Večer nám ale nezbyly síly na Pollocka, tak stříkání barev na plátno dáme zase někdy jindy. Pavlík nicméně odhalil Pollockovu inspiraci v trnkových keřích. Gratuluji.

Ale zpět k Sartrovi. Budu sem psát moudra z knihy postupně, tedy se na mnohá z nich nedostane, protože je semele horečka moderního věku, na níž nezabírá ani zázvor ani paralen. Ale vždycky se dá otočit zpět a k mnohým výpiskům z četby se také, budu-li živ a zdráv, jednou rád vrátím.

Na prvních čtyřech stranách, které předcházejí autorovo narození, jsou v rychlosti vystiženi jeho předci s bravurností, kterou jsem zatím poznal jen v Pamětech prof. Vondráčka. Zde je pár ukázek:

Ještě v sedmdesáti letech vzpomínala na pórkový salát v nádražním bufetu: „Snědl všechno bílé a mně nechal jen to zelené.“

... bratři si v nářečí vykládali fekální historky; čas od času se pastor obracel k Louise a z křesťanské lásky jí je překládal.


... protože (její manžel) lhal a byl důveřivý, pochybovala vůbec o všem: „Lidé tvrdí, že svět se točí, ale co o tom vědí?“


„Člověk musí umět vzbuzovat touhu,“ říkala. Lidé po ní hodně toužili, pak stále méně a méně, a protože ji nikdy nevídali, nakonec na ni zapomněli.

Omylem jí udělal čtyři děti: dceru, která zemřela v raném věku, dva syny a další dceru.

Byla nadaná; rodina pokládala za distinguované nechat její nadání zplanět...

Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.


... po čtyřicet let na svou ženu nepromluvil; u stolu se dorozumíval posunky a žena mu nakonec říkala „můj strávník“.

Nic není lepšího než dělat děti; jaká nespravedlnost je mít!

28. října 2010

Půlnoční host

Tu noc ve Francii, kdy jsem se v jednu hodinu po půlnoci dozvěděl, že umřel táta, jsem četl román Cizinec hledá byt od Egona Hostovského. Kdo nemá s Hostovským zkušenost doporučuju šestidílné rozhlasové zpracování jeho Půlnočního pacienta. Do 31. října můžete ještě stihnout na Streamu 1. část, od 1. listopadu tam bude týden viset druhá a tak dále. Jan Hartl je v hlavní roli bezkonkurenční a na psychologa v životní krizi se skvěle hodí. Stejně tak se na svou roli hodí František Němec. Ti dva byli perfektní volba. Režisérce Markétě Jahodové se pomocí dobové hudby podařilo navodit atmosféru Ameriky 50. let tak, že jste od začátku tam. Děj strhující. Malinkou skvrnou je jen výkon Petry Špalkové v roli Heleny, nijak zvlášť ale svojí vedlejší rolí neruší.

V úterý jsem jel zase do Soběslavi, tak jsem byl tátu dušičkově pozdravit. Věruška mu doma vyrobila krásný věnec, a tak má na hrobě čerstvé kadaňské šípky a spadané listy z parku, kam jsme spolu chodili.











Trnky jsme ti tam, tati, nedali, protože jich letos moc neroste a všechny jsem je dal kvasit ve víno. Dnes je to čtvrtý den a přestala se tvořit pěna, tak nevím, jestli je to správně. Ale trnky jsou hezky nahoře, tak snad nám nezoctovatí. Jestli se povede, přivezu ti ochutnat.

27. října 2010

Paříž /7/ Hommage à Ronis

Snad to bude hommage a ne outrage. Inspirován dílem Willyho Ronise, snažil jsem se po Paříži fotit i trochu méně turisticky. Budu to sem dávat po sedmi fotkách, aby toho nebylo najednou pokokot. Líbí se mi ta prostřední, kde on kopíruje tu zebru a ona červeného panáčka.


26. října 2010

Krásný ztráty aneb Saty

Bylo mi osmnáct, jemu bylo šestadvacet. Rok jsme spolu spali. Já jsem před pár týdny nastoupil na dějepis s angličtinou, Saty byl už tehdy věčný student biologie a chemie. Potkali jsme se na mezipatře, kam chodili kouřit kuřáci z pokojů, kde spolubydlící nekouřili. Já bydlel s ozubeným kolem (student strojárny), Saty se švihadlem (student tělocviku). Saty mi vyprávěl, že jeho spolubydlící i spí v poloze lyžaře, ten můj spal zase jako hokejista. Když jsme se vrátili na své pokoje, nabídli jsme našim spolubydlícím, že se mohou nastěhovat k sobě. Vyšlo to.

Saty hrál divadlo. Zrovna hráli Hlavu XXII a hned po premiéře jim vypadla role. Saty mě dotáhl na zkoušku, dostal jsem text a na další repríze jsem hrál Majora Majora. Moje první role! Byl jsem myslím červený i na chodidlech. Ale zalíbilo se mi to. Druhý rok už jsem bydlel se Sagim, který hrál samotného Yossariana. V divadle jsem zůstal.

Když jsem měl jednou krizi, vzal mě Saty stopem do jižních Čech. Byl listopad, zima jako v psírně a my jsme nevěděli, kde budeme spát. Saty to vždycky zařídil, že se spalo u někoho cizího doma. Stačilo se v rokáči poptat po trávě nebo po houbičkách, dát se do řeči a jen tak mimochodem se zeptat na nocleh. V Jindřichově Hradci jsme obehráli štamgasty v jedné hospodě v sedmě. Saty podváděl a nakonec jsme museli utéct. Ale z několika desetikorun, co jsme měli, bylo několik stokorun.

Saty byl dobrodruh. Když dostudoval, cestoval po světě. Jen tak se stanem stopoval až do Indie. Občas se svezl autobusem. V Turecku v zimě nakoupil stříbro, tady ho prodal a žil z toho celý léto. Vozil humanitární pomoc na Balkán. Pak začal dělat pro rozhlas. Nejdřív pro český a nakonec i pro čínský. V Číně strávil rok. Proto jsem ho taky pozval na první ročník Kirwitzerových dnů. Pak strávil čtyři roky jako zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku.

Včera dávali Krásný ztráty a Saty tam byl s Eugenem Kordou. Pro mě to bylo spíš takové televizní znovunalezení.

25. října 2010

Den sv. Kryšpína a Kryšpiniána

Jindřicha V. už si na divadle nezahraju (na rozdíl od IV., který mi pořád ještě hrozí). Nicméně třeba ho někdy budu mít tu čest režírovat.

Dnes, v den výročí bitvy u Azincourtu (za pět let to bude stejně jako u našeho Husa výročí 600.), si dovolím připomenout řeč, kterou jsem naposledy připomínal po našem libickém soustředění před třemi lety. Tentokrát sem dávám srovnávací video, které je na youtubku teprve čtrnáct dní a zatím ho vidělo jen 72 lidí. Je tam verze od Laurence Oliviera, které chybí hudba, je divadelnější a možná víc odtažitě královská, ale má hodně co do sebe. Další s Davidem Gilesem je taková televizní a naprosto bez napětí, které by asi mělo ovládat chvíle před bitvou proti pětinásobné přesile. Třetí verze je naprosto strašná, asi tak jako bych to hrál já. Ale pak to Kenneth Branaugh vytáhne o pár pater výš a už jsem zase v tom.
Vždycky si vybavím i následující bitevní scénu, v jejíž první části šustí velšské šípy a v druhé je šíleným zlomem výkřik (ve 2:20) ze zálohy, kde kluci hlídají koně... Vždycky se mi vyhrnou slzy z očí, jsem na tohle měkota a i když vím, kdy co přijde, jdu do toho zas a zas.

24. října 2010

Kirwiday 2010

Včerejší Kirwitzerův den se vyvedl. Byl to šestý ročník a první, kdy jsem nebyl organizačně napnutý a vše vyšlo tak, jak jsem si to představoval. Moc mi pomohla Věruška, bez ní by ten pocit byl jiný jak před tak po akci.

Začalo to příjezdem dr. Boldana a rodiny Hadravů, kteří přijeli i se svými dvěma syny. Vzali jsme je nejdřív do kláštera na poníky a na prohlídku, pak na oběd na Střelnici a na krátkou prohlídku do města, při níž poznali i Otce Josefa, který nám prozradil různé „vychytávky“ o kostele a vůbec, jako vždy, proslunil den. Ve dvě se začal promítat film J.-Y. Cousteaua Svět ticha z roku 1956. Hodinu a půl úžasných záběrů, po Nanuku další dokument, po jehož zhlédnutí jsem měl pocit jako po přečtení knížky! Navíc to, že se dostavili lidi v dostatečném počtu, abych jako pořadatel měl radost, ve mně vzbudilo ideu, že bych podobně koncipoval i další ročníky: nějaký unikátní film na začátek a pak čtyři přednášky.

Ty letošní začaly přednáškou ing. Lukše o vynálezu akvalungu. Ani jsem nevěděl, co to akvalung je, a tím pádem už vůbec, že jeho vynálezcem byl právě Jacques-Yves Cousteau. Teď už jsem v obraze. A ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, že Cousteau první prototyp tohoto dýchacího přístroje s otevřeným oběhem vzduchu odzkoušel v řece Marně v lednu 1943. Ono taky v tom filmu se potápěči potápěli do 80m jen v plavkách.

Druhá přednáška byla o významu matematiky pro evropské vzdělání. Přijel s ní prof. Vopěnka. Vlastně to ale byla filosofická přednáška o světě idejí, na němž stojí nejen matematika, ale i celé evropské myšlení. Zajímavý příklad z eukleidovského pojetí matematiky zněl: z bodu A do bodu B dojde chodec za 30 minut, cyklista jede třikrát pomaleji, za jak dlouho tam dojede? No, co byste odpověděli?
Třetí přednáška byla o orloji a Mikulášovi z Kadaně, ale já ji neslyšel, protože jsme s Věruškou vezli pana profesora na večeři a zařizovali ještě další organizační věci. Nicméně slyšel jsem aspoň závěr o astrolábu a pak jsme s Věruškou dostali vzácný dárek.
Poslední přednáška byla opravdovou třešinkou na dortu. Dr. Boldan z Národní knihovny přednášel z papíru, ale mělo to smysl, protože šlo o přednášku s cimrmanovským nábojem, kde každá věta zapadala do textu a záleželo na každé spojce a částici. Mělo to vtip. Ale hlavně, bylo to o zajímavé věci. O knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, která byla svého času na hradě Hasištejně a dnes je (překvapivě ze tří čtvrtin zachovaná) převážně na zámku v Nelahozevsi. Dr. Boldan všechny svazky držel v ruce a provedl rekonstrukci této jedné z největších soukromých sbírek v humanistické Evropě (kterou nám v knižní podobě daroval do muzejní knihovny). A že je to na 50m knih (tedy ta originální sbírka, ten Boldanův soupis je v jednom tlustém svazku). Místnost pro knihovnu na Hasištejně musela být tedy poměrně velká, ale já mám svou teorii, kterou zveřejním, až si trochu zabádám (nebo aspoň pročtu tu 900stránkovou brožurku).

Hadravovi odjeli vlakem, prof. Vopěnka a dr. Boldan s Martinem autem, Lukšovi přespali a druhý den si prohlédli město. Kadaň se zase po roce stala křižovatkou hvězdných drah a já už se těším na organizaci dalšího ročníku. O čem bude?

Určitě připomeneme století od dobytí Jižního pólu (připadající na den mých narozenin), spor mezi Newtonem a Leibnitzem (na fyziky dost nevybíravý), možná vzpomeneme Lomonosova, Marii Curie, Gagarina, přechod Venuše přes sluneční kotouč, a zřejmě zazní něco o korálech (protože před 300 lety bylo odhaleno, že jde o živočichy a ne rostliny), o kvasarech (50 let od objevení prvního) nebo o rozluštění genomu člověka (publikované před deseti lety).

Paříž /6/ Pozvánka na Willyho Ronise

Hned během první hodiny v Paříži jsme byli v metru pozváni na výstavu, na kterou jsme do Paříže přijeli. A tak jsme se tam vydali hned první den.