Krom toho, že se s angínou v zátylku na poslední chvíli snažím splnit svůj slib daný letos 2. února, rozečetl jsem Slova Jeana-Paula Sartra. Je to autobiografie, ale protože jsem v polovině a stále se nacházíme v autorově dětství, tuším, že kolem věku šesti let, asi z něj ani nevybředneme. Myslím my dva, já a Sartre, spiklenci slasti.
Švankmajerovy Spiklence slasti jsme si včera promítli s Věruškou na youtube. Žasnul jsem, že jsou tam celí – že jde o anglickou verzi, vůbec nevadí, protože se ve filmu za celých jeho 85 minut nepromluví. Jsem rád, že máme svého českého Buñuela. Byl jsem v 90. letech v Krumlově na výstavě těch šílených pomůcek, kterými si jednotlivé posavy filmu pomáhají k orgasmu. Film jsem ale viděl až včera. Věruška se v prvních minutách styděla, že za všemi těmi symboly vidí sex, až jí posléze došlo, že je to normální, že je to celovečerní oslava libida. Večer nám ale nezbyly síly na Pollocka, tak stříkání barev na plátno dáme zase někdy jindy. Pavlík nicméně odhalil Pollockovu inspiraci v trnkových keřích. Gratuluji.
Ale zpět k Sartrovi. Budu sem psát moudra z knihy postupně, tedy se na mnohá z nich nedostane, protože je semele horečka moderního věku, na níž nezabírá ani zázvor ani paralen. Ale vždycky se dá otočit zpět a k mnohým výpiskům z četby se také, budu-li živ a zdráv, jednou rád vrátím.
Na prvních čtyřech stranách, které předcházejí autorovo narození, jsou v rychlosti vystiženi jeho předci s bravurností, kterou jsem zatím poznal jen v Pamětech prof. Vondráčka. Zde je pár ukázek:
Ještě v sedmdesáti letech vzpomínala na pórkový salát v nádražním bufetu: „Snědl všechno bílé a mně nechal jen to zelené.“
... bratři si v nářečí vykládali fekální historky; čas od času se pastor obracel k Louise a z křesťanské lásky jí je překládal.
... protože (její manžel) lhal a byl důveřivý, pochybovala vůbec o všem: „Lidé tvrdí, že svět se točí, ale co o tom vědí?“
„Člověk musí umět vzbuzovat touhu,“ říkala. Lidé po ní hodně toužili, pak stále méně a méně, a protože ji nikdy nevídali, nakonec na ni zapomněli.
Omylem jí udělal čtyři děti: dceru, která zemřela v raném věku, dva syny a další dceru.
Byla nadaná; rodina pokládala za distinguované nechat její nadání zplanět...
Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.
... po čtyřicet let na svou ženu nepromluvil; u stolu se dorozumíval posunky a žena mu nakonec říkala „můj strávník“.
Nic není lepšího než dělat děti; jaká nespravedlnost je mít!
Švankmajerovy Spiklence slasti jsme si včera promítli s Věruškou na youtube. Žasnul jsem, že jsou tam celí – že jde o anglickou verzi, vůbec nevadí, protože se ve filmu za celých jeho 85 minut nepromluví. Jsem rád, že máme svého českého Buñuela. Byl jsem v 90. letech v Krumlově na výstavě těch šílených pomůcek, kterými si jednotlivé posavy filmu pomáhají k orgasmu. Film jsem ale viděl až včera. Věruška se v prvních minutách styděla, že za všemi těmi symboly vidí sex, až jí posléze došlo, že je to normální, že je to celovečerní oslava libida. Večer nám ale nezbyly síly na Pollocka, tak stříkání barev na plátno dáme zase někdy jindy. Pavlík nicméně odhalil Pollockovu inspiraci v trnkových keřích. Gratuluji.
Ale zpět k Sartrovi. Budu sem psát moudra z knihy postupně, tedy se na mnohá z nich nedostane, protože je semele horečka moderního věku, na níž nezabírá ani zázvor ani paralen. Ale vždycky se dá otočit zpět a k mnohým výpiskům z četby se také, budu-li živ a zdráv, jednou rád vrátím.
Na prvních čtyřech stranách, které předcházejí autorovo narození, jsou v rychlosti vystiženi jeho předci s bravurností, kterou jsem zatím poznal jen v Pamětech prof. Vondráčka. Zde je pár ukázek:
Ještě v sedmdesáti letech vzpomínala na pórkový salát v nádražním bufetu: „Snědl všechno bílé a mně nechal jen to zelené.“
... bratři si v nářečí vykládali fekální historky; čas od času se pastor obracel k Louise a z křesťanské lásky jí je překládal.
... protože (její manžel) lhal a byl důveřivý, pochybovala vůbec o všem: „Lidé tvrdí, že svět se točí, ale co o tom vědí?“
„Člověk musí umět vzbuzovat touhu,“ říkala. Lidé po ní hodně toužili, pak stále méně a méně, a protože ji nikdy nevídali, nakonec na ni zapomněli.
Omylem jí udělal čtyři děti: dceru, která zemřela v raném věku, dva syny a další dceru.
Byla nadaná; rodina pokládala za distinguované nechat její nadání zplanět...
Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.
... po čtyřicet let na svou ženu nepromluvil; u stolu se dorozumíval posunky a žena mu nakonec říkala „můj strávník“.
Nic není lepšího než dělat děti; jaká nespravedlnost je mít!
