Byla lepší než sestra

Byl jsem po čase zase v kadaňské knihovně, kde se po letech začínají dít věci. Nechci to zakřiknout, a tak budu psát o jedné ze dvou knížek, které jsem si půjčil. Jmenuje se Deník sestry Lídy Baarové a sestavil ji Adam Georgiev. Nejdřív jsem měl hroznou chuť mu vynadat. Proč ten název? Proč ne Deník Zorky Janů? V knize se Adam Georgiev vyznává ze svého vztahu k této herečce a pak z ní v názvu udělá jen sestru slavnější herečky? Aby se to lépe prodávalo? Dejme tomu, že si to prosadil vydavatel.

První kapitola je trochu zmatená, jasně šitá horkou nití a navíc místy přehnaně patetická, takže další důvod být naštvaný, ale čtu dál.

Následuje hereččin deník a její korespondence s Františkem Kožíkem, kterého, ač byl ženatý, milovala a on zřejmě miloval ji. Pak je jako intermezzo je v knize text s názvem I Ježíš Kristus byl sebevrah. Když jsem to četl, nebyl jsem si autorem jist, protože jsem si nepřečetl obálku ani doslov. Bylo to literárně zralejší než cokoli dalšího v knize, bylo to psáno v ženském rodě, ale s deníkem to štimovalo jen velmi vzdáleně. Napsal to Adam Grigoriev, tehdy snad osmnáctiletý. Překvapil mě. Asi i proto, že jsem to četl od čtyř do šesti ráno, docela to na mě působilo, přišlo mi to, jako by to psala žena. Grigoriev je zřejmě gay a tohle mu jde.

Zorčinou životní láskou byl František Kožík. Když se seznámili, byl jednatřicetiletý Kožík již dva roky ženatý. Jistě Zorku rovněž miloval a tento vztah určitě přispěl k jejím depresím, kvůli kterým pobývala ještě v tom samém roce (1940) v nervovém sanatoriu. Tam si na Františkův popud začala psát deník. V dopisech působila sotva dospělá dívka více než vyzrále:

Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom!
Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji!
A na mě vzpomínej v dobrém. Milovala jsem Tě, i se svými devatenácti lety to teď vím zcela určitě.
Teď už to nebolí krásně!
Sbohem!

A proč jsem si vybral zrovna tuhle knihu? Věruška totiž dostala k narozeninám Cibulkovu monografii o Nataše Gollové a já jsem jí záviděl, jak si večer zaujatě čte. Že mi padla do očí Zorka Janů, o které jsem nikdy předtím neslyšel, je asi náhoda.

Byli jsme dneska s Věruškou v Lounech a babička s dědou vytáhli staré Kino z r. 1946, kde je tahle fotografie se vzpomínkou. 

V tom samém čísle tohoto časopisu vyšel i úryvek z Kožíkova nejslavnějšího románu Největší z pierotů. Náhoda?

Pak babička přinesla paměti Adiny Mandlové, ale také paměti Lídy Baarové. Tam jsme nalistovali kapitolu o sestře Zorce. Končila slovy:

Byla lepší než já.

Člověk a Bůh

Stephen Crane
(originál zde)

Člověk přišel k jednomu zvláštnímu Bohu,
Bohu mnoha lidí, smutně moudrému.
A ten Bůh hlasitě zahřměl,
přetékal vzteky a dýmal:
„Klekni na kolena, smrtelníku, a plaz se
a lízej mi paty a vzdej hold
mému Navýsost Velebnému Majestátu.“

A člověk uprchl.

Pak se ten samý člověk uchýlil k jinému Bohu –
Bohu svých vnitřních myšlenek.
Tento Bůh na něj pohlédl
měkkýma očima
s plaménky nekonečného pochopení
a řekl: „Mé ubohé dítě!“

Perličky z ádvojky

Tak jsem se po více než týdnu dostal k poslední ádvojce. O jednom článku v ní, který mě moc nezaujal, jsem se nadiskutoval až běda, tak teď bych vybral pár vět pro inspiraci z článků, které mě zaujaly.

V článku Ondřeje Pomahače je zajímavý nápad dát všem částem stati stejný nadpis. Představil jsem si román, jehož kapitoly by se jmenovaly stejně. Nevím, zda to už někdo použil, ale mě se to líbilo. Bohužel samotná stať mě moc nezaujala, ačkoli byla možná o zajímavé knize, kterou si ale díky tomu asi nikdy nepřečtu. Za ocitování snad stojí jediná věta:

Podnik či organizace je strojem, jehož produktem je čas zaměstnance, životní čas moderního člověka.
Úvaha to není špatná, pokud je myšlena tak, že 70% lidí v moderním kapitalismu dělá práci, která nevytváří téměř žádné hodnoty a jejím jediným smyslem je tedy nějak alespoň na pohled efektně zabít čas toho, kdo ji vykonává.

Perfektní postřehy zase předvedl Petr A. Bílek kolem snad tisíckrát komentovaného kocoura Mikeše a jeho potížích s Cikány. Celá aférka mu jednak potvrdila paušální přístup českých medií – jeden Cikán něco plácnul a už to chtějí všichni Cikáni, i ti, co o kocourovi Mikešovi nikdy neslyšeli, ale hlavně ho zarazil postoj ministerstva školství, které místo toho, aby řeklo, že je to píčovina, na niž nemají čas pro důležitější věci, tak se jalo doporučovat učitelům, jak by měli k dané pasáži přistupovat, co by měli žáčkům při té příležitosti říci o xenofobii a blablabla. Srovnal to s příručkou pro učitele, jak generově vyvážit vyjadřování.

Nebylo by nicméně lepší pracovat spíše na vytvoření podmínek, aby ve školách učili soudní učitelé, a ne pohunkové, kteří potřebují rady ohledně výkladu Mikeše a vkládání tamponu do vagíny? uzavřel to P.A.Bílek.

A o stránku dále se můžete dočíst (a v originále přečíst zde):

Černoši, Židi, Ženy a všichni ostatní kverulanti:
DRŽTE UŽ HUBU!
Myslíte si, že se vám ubližuje – podívejte se na nás na kriply! Jsme pod tlakem o mnoho déle než vy! Jsme ojebávaný OD POČÁTKU ČASU!
Vyřadili nás jako nedochůdčata a zrůdy, potlačili nás ve jménu eugenických programů. Ale takzvaní liberálové páchají nesrovnatelně horší zločin. Omílají nás dokola v oněch takzvaných Speciálních olympijských freak show, aby se mohli cítit jako hodní hoši, protože pro nás dělají něco dobrého. Liberálové jsou paraziti a pokrytci a budou rozdrceni, zatímco budou řídit svoje Volvo nebo sedět ve svých křeslech a sledovat kolaborantské kriply v televizi!
Pamatujte:
Chytří lidé vyrábějí bomby a bakterie, které zabíjejí lidi!
Chytří lidé porážejí stromy a zabíjejí zvířata a ničí životní prostředí!
Chytří lidé jsou příčinou všech problémů dnešního světa!
My, kriplové, říkáme, že je čas, abychom se rozhodovali sami! My, kriplové, říkáme, že je čas rozsekat chytré lidi!
I když jsou naše ruce zdeformované, můžeme střílet z pistolí a používat nože, které vás zabijí! Chytří lidé, DÁVEJTE SI POZOR!
Váš čas VYPRŠEL!

Na konci časopisu mě zaujal rozhovor s Naďou Johanisovou, která má boj proti globalizaci, za nějž se schovává spousta nemakačenků a zhrzelých levičáků, v hlavě perfektně srovnaný, i když samozřejmě sama ví, že je víceméně utopický a jako takový ho v Brně učí – čímž se z utopie pro společnost stává možnost pro její část. O farmářských trzích se mluví víc a víc a teorii ekonomické lokalizace vyznávám už dlouho, aniž bych věděl, že vážně existuje. Tak jen tak dál, Naďo! Jednou třeba na naše slova dojde.

Španělské mušky v uších III

Včera jsem se nakonec na španělštinu neodhodlal, ale zato jsem zjistil, že v jedenáct v noci čtou  na Vltavě každý den jednu legendu ze Španěl. Ta včerejší byla o poustevníkovi jménem Garí, který žil někdy v 9. století v jeskyni na hoře Montserrat v Katalánsku.

Ďábel se rozhodl mladého poustevníka zničit a šel na to od lesa. Posedl dceru barcelonského hrabětě Riquildu. Volali k ní lékaře, a když nepomáhal ani kněžský exorcismus, z Riquildina hrdla vyšel ďáblův hlas, že ho může z jejího těla vyhnat leda poustevník Garí. A tak byla Riquilda odvezena do Garíovy jeskyně a tam ponechána na desetidenní rekonvalescenci.

Garí podlehl pokušení. Protože se o všem radil s jedním starým poustevníkem, jímž ovšem byl převlečený ďábel sám, šel k němu zase o radu. Starší rádce byl pobouřen a jako jediné východisko viděl zneškodnění jediného svědka hříchu. Dal Garíovi nůž a sám šel kopat hrob. Garí Riquildu podřízl a uložil do hrobu. Žádné dlouhé okecávání, jak by se od legend čekalo.

Výčitky ho dohnaly až do Říma k papežovi. Ten mu za pokání uložil, aby klesl na čtyři, stal se divokým zvířetem a nikdy nepohlédl k nebi, dokud mu Bůh neodpustí. Garí došel po čtyřech do Katalánska a tam žil sedm let jako zvíře, tělo mu dokonce zarostlo srstí. Hraběcí lovci jej jednou ulovili a jako raritu přivedli ukázat na dvůr. Tam se stal zázrak – pětiměsíční nemluvně náhle promluvilo: „Vstaň, Garí, Bůh ti odpustil!“ Garí vstal, vyklopil na sebe, co mohl, a požadoval pro sebe spravedlivý trest. Hrabě ho ovšem ušetřil a na hrobě své dcery nechal vybudovat klášter. Jestli ho nezbořili, dodnes se tam hrnou davy turistů.

Připomnělo mi to jednu povídku od Lva Nikolajeviče. Jmenovala se Otec Sergej. Poustevník tohoto jména, aby nepodlehl svodům jedné paničky, které si to dala za cíl, odsekl si při jejím svádění prst – paničkou to zacloumalo natolik, že se stala jeptiškou. No a Sergej, který si i tímto získá pověst svatého muže, jenž umí uzdravovat, uzdraví po nějakém čase jinou paničku tak, že jí opíchá. To zase zacloumá s ním, odejde z kláštera, časem je zatčen a může v klidu hledat víru na Sibiři.

A jaké je poučení z obou pohádek? Od Barcelony po Jasnou Poljanu lidé řeší, až když zhřeší. A teprve pak najdou Boha. Nebo Bůh najde je?

Malá milá předmluva

Unser Herz fühlt connational mit allen Unterdrückten aller Völker. Naše srdce soucítí s každým potlačovaným národem, asi v tomhle smyslu bych přeložil slova, která byste zřejmě nedatovali doprostřed válečné vřavy.

A přesto je napsal Franz Werfel v roce 1916 v předmluvě k německému překladu Bezručových Slezských písní. Jsem moc rád, že jsem na knihu celkem náhodou v Praze narazil. Je to dokument, který naprosto relativizuje moc cenzury. Napadlo by Vás, že úřady imperialistického Německa povolí vydat knihu protiněmeckých básní českého autora? Překladatel Rudolf Fuchs byl sice za odměnu poslán na frontu, ale kniha vyšla, přežila válku, druhou válku, revoluce i Paroubka a dnes je u mě v knihovně. Alespoň malá ukázka, jak zní Bezruč v němčině:

Der alte Magdón ging heimwärts von Ostrau,

Stieg vor der Nacht in ein Wirtshaus am Dorfrand,

mit klaffendem Schädel empfing ihn der Graben.

Es weinte Maritschka Magdónova.

Z toho Werfela mám ale fakt radost! Více o předmluvě zde.

Španělské mušky v uších II

Chyběl jsem na dvou lekcích španělštiny, tak se snažím dodat si odvahu, abych tam dneska šel, jenže místo učení jsem ji hledal ve verších. Inspirován jednou z mořských ód Johna Masefileda jsem se pustil do pokání.

Španělská slovíčka, španělská slovíčka, zvoníte v uších mých
tak jako v pohádkách, v mrazivých pohádkách rolničky na saních.
Moc se Vás neučím, a tak si připadám na lekcích španělštiny
jako don z La Mancha, když vyzval na souboj kastilské větrné mlýny.

Španělské mušky v uších

Juana Inés de la Cruz žila v 17. století v Novém Španělsku, tedy dnešním Mexiku. Na tehdejší dobu  a na to, že byla jeptiškou, kladla společnosti drsné otázky (Kdo hřeší víc? Ten kdo hřeší za peníze, nebo ten co platí za hřích?) a skládala odvážné básně. Jedna sloka z její dílny, která mě zaujala, zní v českém překladu zhruba takto:

Filip mě zbožňuje, tak si ho nevšímám,
Karel mě nemá rád – ten si mě zaslouží,
protože po snadné lásce já netoužím,
jsem schopna milovat, jenom když dobývám.