Lounský básník

Louny mají své básníky. Emil Frída alias Jaroslav Vrchlický tu sice přišel jen k přestřižení básnické pupeční šňůry, ale párkrát město jako básník navštívil, a tak tu má ulici, divadlo a častou vzpomínku. Ostatní básníci se na lounskou pupeční šňůru jen krátce napojili až během života. Slavětínský Kosťa Biebl tu studoval reálku, stejně jako roudnický rodák Arthur Breisky. Nejvíce krve však z lounského plodového lůžka načerpal do své poezie pražský rodák Emil Juliš. Už první vydané verše zní v uších vzdorem jako zvony u svatého Mikuláše.

…
A tak jsem šel,
ale každý kámen po tý cestě jsem obrečel,
a z Lenešic do Loun je pěkný kus cesty,
a celou noc na tom nádraží jsem obrečel,
protože jsem zůstal jako kůl v plotě
a ani jsem se neměl kde vyspat
a všecky věci mně tam zůstaly,
ale já se jí nevzdám,
já tam budu pořád chodit,
já neustoupím,
vždyť…

Dnes je Emilu Julišovi 86 let. Psala mi to Lucie, jejíž otec, rovněž básník Zdeněk Barborka, se s ním znal. Myslím, že Lucie o něm psala diplomovou práci. A asi ho také navštívila v paneláku na sídlišti, kde jsem bydlíval i já. Tedy hodně zdraví a básní, Emile. Mohu Vám tak říkat? Rád bych tu prozradil jednu Vaši básničku, která patří mezi moje nejoblíbenější.

Tak jsme opět nevkročili
do žhavého terče
do jeho smysluplného středu
Pořád se dovoláváme dvojdomého Lucifera
pořád jsme kladivem i hřebem

mljt

Kurtizána ve smutečním závoji

Tak nějak a různě jinak říkali La Giocondě, známé také pod jménem Mona Lisa. Přiznám se, že profláklost toho portrétu mě vždycky odrazovala, a tak jsem se jí vlastně nikdy nedíval do očí déle než vteřinu a detaily obrazu jsem nevnímal. Až nyní jsem se z jistých důvodů zadíval a začal se trochu zajímat. Ne proto, abych jako Freud hledal v její tváři Leonardův oidipovský komplex nebo jako Dan Brown dokonce jakýsi zbožněný vztah ženskosti a mužskosti (podle jasného vzorce Mona Lisa = Amon + Isis). Prostě jsem se poprvé zamyslel nad tím, proč má Gioconda závoj z černého tylu, který sice asi tehdy ženy nosily nejen při smutku, ale na portrét je to dost nedůvtipná věc, která navíc z dálky nejde vidět. Je pravda, že její obličej pak vypadá přitažlivěji – asi jako dámské lýtko v silonkách. Tmavé stíny kolem očí a na tvářích plynule přechází v lesklé čelo a líce. Ale jinak nevím, asi to dělá ten portrét tak neobvyklým. Pak mě zaujal ještě most v dálce, který jako by se klenul mezi Giocondiným ramenem a druhým břehem jakési řeky. Ta řeka je přitom proporčně stejně široká jako serpentina u druhého ramene, ale nebýt těch dvou nesourodých věcí, tak by v pozadí nebylo na co koukat. A proč by taky mělo? Patek sloupků po stranách jsem si taky nikdy nevšiml, na jedné verzi obrazu, o které se spekuluje, že je staršího data než obraz v Louvru, jsou sloupy dokonce celé. A proč to celé píšu? Nevím, snad že se občas taky usmívám jako kurtizána ve smutečním závoji.

TVB

I ty....

...půjdeš do divadla!
...

Na čas v pekle

Arthur Rimbaud, devatenáctiletý (dnes by mu bylo 152)

Nemýlím-li se, býval svého času můj život hostinou, při které se otevíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu.
Jednou večer jsem si posadil na klín Krásu. - A shledal jsem, že je hořká. - A urážel jsem ji.
Obrnil jsem se proti spravedlnosti.
Utekl jsem. Vám, ó čarodějnice, ó trampoty, ó nenávisti byl svěřen můj poklad!
Dospěl jsem až tam, že v mé mysli pohynula veškerá lidská naděje. Vrhl jsem se tlumeným skokem dravce na každou radost, abych ji zahladil. Svolal jsem katy, abych se zahryzl při dokonávání do pažby jejich pušek.
Svolal jsem pohromy, abych se udusil pískem, krví. Neštěstí bývalo mým bohem. Natáhl jsem se do bláta. Osušil jsem se v povětří zločinu. A zahrál jsem pěkné, ztřeštěné kousky.
A jaro mi přivodilo ohavný, idiotský smích.
Nuže, napadlo mne, když jsem se právě nedávno octl takřka v posledním tažení, abych se dal do hledání klíče k někdejší hostině, v níž bych možná zase nabyl chuti k životu.
Tímto klíčem je Milosrdenství. - Toto vnuknutí svědčí o tom, že jsem snil. „Zůstaneš hyenou…“ atd., křičí zlý duch, který mne ověnčil tak rozkošnými máky.
„Vysluž si svou smrt za všecky své choutky, za sobectví a za všecky smrtelné hříchy.“
Ach, příliš jsem jich přebral: - Avšak, zapřísahám tě, drahý Ďáble, jen ne tak podrážděný pohled!

jt´m

Neviditelný Mour

Čtěte...

Váleček lidských práv

...Nyní, když jsem si s pomocí Ahury Mazdy na hlavu nasadil korunu království perského, babylónského a národů čtyř světových stran, oznamuji, že budu ctít tradice, zvyky a náboženství národů mé říše a nikdy nenechám žádného z mých místodržitelů a správců na ně hledět spatra nebo je urážet. Odedneška dokud mi Mazda zachová královskou přízeň, nebudu své panství vnucovat žádnému národu. Každý má svobodu jej přijmout a jestli odmítne, nikdy nebudu dobývat vlády válkou. Dokud budu králem Persie, Babylónu a národů čtyř světových stran nenechám nikoho utlačovat, a pokud se tak stane, vrátím právo na stranu utlačovaného a potrestám utlačovatele.

A dokud budu panovat, nenechám nikoho zabavovat movitý ani nemovitý majetek silou nebo bez náhrady. Dokud jsem živ, zamezím jakékoli nezaplacené nucené práci. K dnešnímu dni oznamuji, že každý si může zvolit své náboženství. Lidé mohou svobodně žít ve všech oblastech a tam pracovat za předpokladu, že nikdy nebudou poškozovat ostatní v jejich právech.

Nikdo nesmí být trestán za skutky svých příbuzných. Zapovídám otroctví a moji místodržitelé a správci jsou povinni zakázat obchod s muži a ženami jako s otroky na jim svěřených panstvích. Taková tradice by měla být vykořeněna na celém světě.

Prosím Mazdu, aby mi pomohl dostát mým závazkům vůči národům Persie, Babylónu a čtyř světových stran.

Tolik stačilo říci Kýrovi Velikému, když před 2545 lety dobyl Babylón (a propustil z něj Židy, čímž dal těm slovům i náplň). Kdyby dnes neexistoval papír a museli bychom tesat právní normy do kamene nebo je vyrývat na hliněné destičky, možná by se zákonodárci (a nejen oni) naučili přemýšlet o podstatě věci a nezahlcovali společnost desetitisíci seřazných znaků. Stejně jde hlavně o to, jestli se ten papír nebo váleček ctí nebo jestli je to jen úlitba bohům či černému svědomí.

...

Kapitán z Kopanice

Přesně před sto lety vystoupil z vlaku v Kopanici, městečku východně od Berlína, muž v uniformě kapitána pruské armády a šoural se pomalu ke kasárnám. Cestou rozkázal čtyřem granátníkům a jednomu seržantovi, že půjdou s ním. Seržanta nakonec propustil a na střelnici si vzal s sebou šest dalších granátníků. Své nové jednotce rozkázal obsadit městkou radnici, a s několika granátníky zajal starostu podezřelého z účetních machinací. Při té příležitosti zabavil 4000 marek a 70 feniků. Starostu a pokladníka nechal v kočárech za doprovodu granátníků poslat na výslech do Berlína ke generálu Moltkemu. Zbylí vojáci dostali rozkaz střežit vchody do radnice po dobu půl hodiny. Kapitán nato odešel na nádraží a ve vlaku se převlékl do svého civilního oblečení. Trik z uniformou ze sekáče mu vyšel…

Bohužel po usilovném pátrání byl za deset dní zajat a odsouzen na čtyři roky, nicméně veřejnost stála za ním a tajně se posmívala prušácké vojenské poslušnosti. Friedrich Wilhelm Voigt se stal slavnou osobností a ze slávy žil po propuštění celý život.
Kam vede slepé plnění rozkazů? Děkujeme ti, kapitáne z Kopanice (Hauptmann von Köpenitz), žes nám to ukázal.

jt´m

Bubnování na hrnec

Onehdy jsem se v Praze nahlas před obecenstvem zamyslel nad spoutaností a volností překladatele, nad níž se musí zamyslet každý překladatel díla, které si hraje se slovy. V mém případě šlo o Jamese Joyce, jehož sbírku Pomes Penyeach (Paříž, 1927) jsem převedl do češtiny pod názvem Ennáct bébásní. K analýze tématu jsem si ovšem vybral Joyceovu první sbírku napsanou před rokem 1904 a vydanou v roce 1907 s názvem Chamber Music. Překladatel této sbírky Petr Mikeš název přeložil Komorní hudba, Rudolf Havel, který přeložil jednu z jejích šestatřiceti básní, název převedl jako Hudba pokoje. Jsou to překlady doslovné a svým způsobem správné. Můj přístup k překládání Joyce byl ovšem jiný. U každé básně jsem hledal kontext v básníkově životě. Byl to prohřešek proti Joyceově vlastní teorii, která tvrdila, že tvůrce by měl být tak vzdálen od svého díla, jako deistický Bůh, který si někde v jiné dimenzi stříhá nehty? Myslím, že ne, protože český čtenář si může básně přečíst bez vysvětlivek. Já bych pro překlad básníkovy prvotiny volil název předeslaný v titulku tohoto článku: Bubnování na hrnec. Jak na vás působí? Co všechno si před tím představíte? Jde o vjem, každý čtenář jej bude mít trochu jiný…

A teď k tomu, proč jsem vybral tento název. Bubnování na hrnec ve mně evokuje jistý druh rytmické hudební produkce, kde místo bicích je použit prostší nástroj. Joyce sám věřil, že jeho básně jsou podobny staroanglickým lidovým písním. Mnoho jich také bylo zhudebněno. Dovedu si představit písně zpívané venkovany za doprovodu bubnování na hrnec. Jistě víc než pod názvem Komorní hudba, kterou už většinou skládali význační skladatelé pro různá tria, kvarteta apod. (na druhou stranu musím tomuto názvu zase přiznat jistou intimitu, o níž v Joycových básních samozřejmě jde).
A co hlavně mi tedy při výběru mého názvu pomohlo? Příběh, který v různých verzích šířil sám Joyce. Když s přítelem Gogartym byli na návštěvě u jedné vdovy, rozhodl se mladý umělec přednést té dámě pár svých milostných básní. Ona se v polovině přednesu zvedla a omluvila se, že musí… A odešla za zástěnu, odkud se po chvíli začalo ozývat prudké bubnování moči na nočník – anglicky chamber pot. Gogarty se rozjařil a pošeptal Joyceovi: „To je kritika tvých veršů“.
Jiné verze mluví o tom, že Joyce inspirovala malá potřeba konaná na nočník jakousi prostitutkou či samotnou Norou Barnacle. O Chamber Music mluví i ve svém Odysseovi a ve Finnegans Wake o sbírce mluví jako o Shamebred Music – hudba zplozená hanbou či studem.
Ze sbírky Bubnování na hrnec jsem zatím přeložil jedinou báseň, s kterou se tu ale chlubit nebudu, má své místo jinde. A tak aspoň něčím přispěju, abych se tu nevytahoval s překládáním názvů bez práce na vlastním překladu. Bude to Joycův dopis Noře z léta roku 1909 (na podzim toho roku Joyce musel odjet z Terstu do Dublinu a domluvil se s Norou, že si budou psát erotické dopisy - ten nejpikantnější si také koledoval o překlad, a tak ho sem dávám pod odkazem, ale upozorňuji, že je opravdu s hvězdičkou, ani si nedovedete představit, jak může být překládání vyčerpávající záležitostí):

Rád si tě představuji, jak čteš mé verše (i když ti to trvalo pět let, než jsi je objevila). Když jsem je psal, byl jsem mladý opuštěný podivín, který se potloukal o samotě nocí a snil o tom, že se do něj jednoho dne zamiluje nějaká dívka. Ale nikdy jsem nepromluvil na dívky, které jsem potkával v oněch domech. Jejich předstírané chování mě vždy hned odradilo. Pak jsi ke mně přišla ty. Nebyla jsi tou dívkou ve smyslu, v jakém jsem si ji vysnil a jíž jsem psal verše, které ti nyní přijdou tak kouzelné. Ta dívka (jak jsem ji viděl ve své fantazii) snad v sobě měla jakousi zvláštní důstojnou krásu zděděnou po předchozích generacích, žena, pro kterou jsem psal básně jako „Jemná dáma“ nebo „Opírajíc se o krunýř noci“. Ale pak jsem viděl, že krása tvojí duše zastíní krásu mých veršů. Něco v tobě bylo výš než všechno, co jsem do nich vložil. A proto je ta kniha básní pro tebe. Je v ní touha mého mládí a ty, miláčku, jsi naplnění té touhy. /21. srpna 1909/

K tomu snad jen malý dodatek, že o deset let později poslal svazeček těchto básní jisté švýcarské dámě, která tehdy byla předmětem jeho zájmu a jíž v Curychu šmíroval v okně přes ulici (ovšem tento zálet skončil neslavně).

Verše četla Hana Kofránková, vedle seděl Josef Somr

mljt

Učenec a mazavka

Vždycky jsem měl rád vyznání, asi i proto, že už na gymnáziu jsem četl to základní, Augustinovo. Nebylo to lehké čtení a proto jsem uvítal, když jsem později objevil knihu Svatý Augustin od Giovanni Papiniho. Je to vlastně převyprávěné Vyznání v moderním tempu a s některými dalšími prameny a srovnáními, které umožnilo až tisíc a stovky let filosofického vývoje lidstva a taky originalita autorova (jeho pozdější kladný vztah k italskému fašismu samozřejmě nemažu z vědomí, jako tento vztah nemaže onu originalitu). Často si v ní listuji, srovnávám s originálem a zjišťuji, že některé věci jsou aktuálnější než leckteré fejetony v současných denících. Tak třeba tento výňatek (pro srovnání zde ten samý text v samotném Vyznání):

Když šel Augustin r. 385 s hloučkem svých žáků pronést jakousi plamennou učenou řeč do paláce… „Ale svědomí Augustinovo vědělo, že jde povídat lži a že tyto lži říká z přinucení a že je říká jenom proto, aby mu tleskali a že ti, co budou oněm lžím tleskati, jim nebudou věřiti. Že je to zkrátka komedie a to komedie málo slavná pro něho a pro všechny. A hle, tu v milánské uličce se před ním objeví žebrák nalitý vínem, který bezuzdně kypí opileckou veselostí. Ten ubohý žebrák neměl opičku zlou, ba veselou a žertoval s mimojdoucími: snad se také k Augustinovi obrátil s nějakým nevinným žertem. Slavnostní řečník, pečlivě nastrojený, pohlédl na veselého staříka, přioděného potrhaným a záplatovaným pláštěm a vzdychl. A nebyl to vzdech soustrasti, ale závisti.
Podívejte se, pravil obraceje se k přátelům, oč je šťastnější ten žebrák než my. My ostatní namáhavým studiem, ostrou ctižádostí, mučidlem myšlenek se pachtíme po radosti, kterou on za několik haléřů, vyžebraných u bližních, a za několik skleniček vína má tak úplnou, jak my ji nikdy mít nebudeme. Jeho radost není ovšem tou pravou radostí, ale to štěstí, jehož se domůžeme po tolikerém úsilí a námahách, je ještě klamnější. Jisto je, že on má radost a já úzkost; on je jistý a já neklidný. Kdyby se mě zeptali, zdali bych si to s ním chtěl vyměniti, nepochybně bych odmítl, poněvadž dávám přednost svému bytí se všemi úzkostmi a nesnázemi, jež mě svírají. Snad bych pochybil. Kdo mi dá jistotu, že mám pravdu? Předčím ho věděním? Ale mně nedá vědění tu radost, jakou jemu dá víno. A jak užívám tohoto vědění? Ne abych učil lidi a dělal je lepšími, ale pro zábavu mocných a davu, pro zisk a pochlebnictví. A nejdu snad v této chvíli zahrát úlohu veřejného patolízala? Řeknete mi, že je nutno uvážiti příčinu této veselosti. Ten ji nalézá ve víně, já v lásce ke slávě, což se považuje za vznešenější. Není-li však radost žebrákova pravou radostí, ani sláva, kterou hledám, není pravou slávou. Ten se dnes v noci vyspí z opilství a vstane s jasnou hlavou. Kdežto já jdu na lože opilý ctižádostí, den za dnem stále posedlý hloupou opilostí, jež mě neodmění ani skrovničkou radostí. Proto vám opakuji, že tento mazavka je šťastnější než já. A snad mě předčí i morálně, protože si vydělal své víno přeje dárcům štěstí, kdežto já hledám ohlušení ješitnosti deklamuje lži.

A zbaviv se těmito slovy obtížné trpkosti z opovržení nad sebou samým, zamířil k císařskému paláci, aby proslovil chvalořeč na císaře, který nikdy nic nevykonal.“

Mám v knihovně i Papiniho Život Kristův, to je taky pěkné zpracování, ale z něj zase někdy jindy.

amote