Trestání učitele učitelem

Vždycky jsem si myslel, že je to jen stará a v současnosti málo využívaná Cimrmanova teorie. Ovšem školní vzdělávací plán mě přesvědčil o opaku. Ták děti, protože jste zlobili, dostanete volno, ale učitel půjde pěkně do školy nesmyslně přepisovat a obměňovat osnovy svého předmětu a oblékat je do kabátku frází, který tlačí jako korzet. A ještě si pak po obědě nedá svůj oblíbený doutník. A neplačte holenkové, sami jste si to zavinili!

...

Odpověď básníka? Nevím, snad!

<3frvr

Klaus Džejár o reformě školství

Mírně jsem upravil přepis kousku rozhlasového rozhovoru s Václavem Klausem mladším o realitě, která mě a mé kolegy čeká zítra:

Jsou takové dva základní principy. Buď si školy chtějí samy nějak měnit svoji vyučovací koncepci a mají mít k tomu volnost nebo jistou autonomii, aby to mohly učinit, což bohužel není případ České republiky. A druhá možnost je, že stát shora školám nařizuje, že se mají změnit, což vede v praxi k tomu, že v minulém týdnu a dnes odpoledne tisíce učitelů přepisují a mutují své vlastní učební plány. Jejich pan ředitel to pak kompletuje, aby to splňovalo ministerstvem nařízený nový kabát. Jedna škola to opisuje od druhé. Osnovy jsou už dané shora a školy teď jenom píšou takovou zvláštní slohovou práci, aby to splňovalo zadání. Ministerstvo pořádá kurzy, jak se ty osnovy mají napsat, čili to je takový zvláštní proces centrálností k individuálnosti nebo já nevím, jak to nazvat. Je to prostě logický nesmysl. Školy dokonce navzájem od sebe opisují a nikomu to nevadí, ba naopak jsou v tom podporovány, čili asi z toho logicky chápete, že se nejedná o žádné individuální učební plány.

Připojuji úhlednou signaturu.
...

Pozdní Antonín Sova

Některé verše Antonína Sovy ze sbírky Básníkovo jaro, kterou jsem si v Praze koupil v krásné úpravě Jana Zrzavého z roku 1922, mi rovněž nedávají spát.

Tak u srdce mi...

Tak u srdce mi jako vězni chladno,
jenž v květnu jat a puštěn v prosincový mráz.
Kdy nové žití není snadno
a umřít ještě nezavolal čas.

Dnes lhostejno mi, zcizeno vše v městě,
jak z dob je nejtvrdšího srdce znám.
Smím v osamělé zachránit se cestě?
Již šťasten tím, že kráčím sám?

Sám ocitám se. Přítomnost co nese?
Sny minulosti pohřbi intimní.
Jak vyšlapával bych si cestu v lese.
Tou dálkou přímo k cíli jde se,
a hrob tam někde najdu v ní.


Od člověka k člověku

Od duše k duši stezka
zarostlá, daleká.
Do trnů nohy bílé
zavléká.
Ale v čas křižovatky
průvodce čeká sladký.

V mlčení dlouhém s tebou
osaměl.
Rány s trny již srostly,
i ta, již v boku měl.
S tebou-li bude se bráti,
láskou se cesta zkrátí.

Daleko od duše k duši
plání krvavou.
Všecko je hrůzy a smrti
záplavou.
Rci kdo jej zabil znovu
za zradu Jidášovu?

m<3t

Zábawné spisy Mikuláše Gogola

4. března jsem na soběpisníku připomínal výročí úmrtí Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Dnes se mi v aukci podařil mimořádný úlovek. Překlad Tarase Bulby a pěti dalších povídek z roku 1847, vydaný tedy ještě za života autorova a v době, kdy po nervovém kolapsu spálil druhý díl Mrtvých duší a chystal se na pouť do Jeruzaléma. Jedním z překladatelů byl Karel Havlíček Borovský (můj článek na wikipedii), který v letech 1843-44 navštívil Rusko (Plášť, Pověst o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj s panem Matoušem a snad i úprava Taras Bulby, přeloženého už v roce 1839 Karlem Vladislavem Zapem). Starší překlad z pera Julie Šafaříkové se nedochoval, a tak mám doma Gogola z první ruky. Za dva roky bude mít tento ruský klasik 200 let, a to je celkem velká výzva pro divadlo Navenek.

m<3t

Raný Fráňa Šrámek

V močálech žhavých našli jsme se rusí
pod sluncem melancholickým a žlutavým
ve květech, v nichž se barvy zalkly a zsinaly,
ve vůních, jež roztekly se na bodavý dým --
...
V kývání bezkrévných gest, úlisných verb
(ó tuční žebráci, to je láska u nich!)
a v nekonečné nudě nějakého růžence -
my smočili květ srdcí v mladých vůních...
...
Nejvášnivější barvy zalomcovaly duší
a výkřik nejsladší jazyky nám prolét
a těžce narozená těla
stisknutím nejzuřivějším nás začla bolet...
...
Grisetto nejžíznivější,
Paní v nejnádhernějších slavnostech mých,
kolem vyzáblých kolen žebráků
ke mě jsi přišla, na ctnost posvětit hřích...
...
Oh slyšíš... na nejtenčí struně sehrála to duše...
Víc mne tiskni... V močálech je smutno k smrti...
Blíž dej hlavu, blíž dej duši... Žlutavé je slunce...
A oni nás přec uštvou dressovaní chrti ---

m<3t>

Nouze naučila Dalibora housti...

A nouze naučila operní sólisty Národního divadla zhušťovat opery do pásem ztravitelných laickým venkovským divákem i mimo jevištní prostor s náležitou výpravou. Zpočátku mi představení Dalibora v kostelíku Stětí sv. Jana přišlo nechtěně komické, jelikož průvodce krom cimrmanovsky působících komentářů Smetanova díla četl za doprovodu klavíru hlas sboru. Když přišel Vladislav, nálada zoperněla, a když se dostavila Milada (vynikající Ivana Šaková z Plzně), pochopil jsem, proč je opera označovaná za wagnerovsky řvavou. S příchodem Dalibora v podání Jana Markvarta opera dále houstla, až jsem se nakonec nechal unést a prožil jsem si v kostelíku něco, co bych nazval operou v obývacím pokoji, neboť tak bezprostřední vzdálenost od opernách pěvců vám v žádné kamenné opeře nenabídnou. Přiznám se, že jsem ale mnohdy nerozuměl slovům, ale to už tak u opery bývá. Zkuste si rozluštit něco ze slov árie Ó Zdeňku v podání slavného českého světového pěvce Karla Buriana. V jednu chvíli jsem se však od srdce rozesmál. Když pak Dalibor odcházel do své vězeňské kobky, praštil mě do očí nápis na výrazné bezpečnostní tabulce u dveří, jimiž odcházel:

POZOR, STRMÉ SCHODY!

m<3t

Beckettův příspěvek do diskuse

Načítám teď věci o Jamesu Joyceovi, neboť brzy budou v Praze nějací herci číst z mého překladu a já mám přednést jakýsi autorský komentář. Zároveň jsem se pustil do jedné diskuze na stránkách Vítka G. o erotické literatuře a literatuře jako takové. A ty dvě nádoby se spojily v jednom traktátu dvaadvacetiletého (sic!) Samuela Becketta o Joyceovi:

„Jsme v pokušení nakládat s každým pojmem tak, že mu jemně zakroutíme krček a šup s ním do škatule, jen abychom si prácičku pěkně uspořádali. Avšak taková přesnost při aplikaci pojmů by byla zkreslující, a to buď jedním nebo druhým způsobem. Copak je třeba, abychom určité soustavě zakroutili krkem jenom proto, že ji chceme procpat do nějaké škatulky, anebo abychom uzpůsobili rozměry takové škatulky až k naprosté spokojenosti našich příměrožroutů? Literární kritika není účetnictví.“

m<3t

Ptal jsem se na hrobě básníka...

jt´m

Česko kreslí Ježíška

Viděl jsem billboard s touto hrůzou a včera jsem si vyzvedl na poště prospekt. Inicátoři se ohánějí obranou českého Ježíška proti komerčnímu Santa Clausovi. A za nejlepší obrázky nabízejí ceny v hodnotě kolem 50.000,-Kč. Je to hnusnej komerční tah České pošty. Coca-Cola, která také ve třicátých letech ztrácela zákazníky, použila již standardní image dědy s vousem v červenobílém kabátě. Česká pošta nám chce vnutit postavičku, která je pro děti kouzelná právě proto, že nikde není patentován její vzhled. Letáček hlásá: „Vytvořme tedy společně novou tradici, určeme si podobu Ježíška tak, jak ji cítí většina našich dětí, jejich rodičů, všech spoluobčanů.“ Myslím, že tradice by se především neměla ničit. Ovšem, Ježíšek s poštovní trubkou bude jistě neméně pohledný než Santa se svou láhví. Máme se na co těšit.

...

Růžička za chemii

Před třiceti lety zemřel náš krajan, laureát Nobelovy ceny za chemii Lavoslav Ružička, jemuž, jak příjmení naznačuje, v žilách kolovala krom chorvatské a německé i česká krev (taková příznačná rakousko-uherská směska, chtělo by se říci). Nobelovu cenu v roce 1939 získal za práci na vyšších polymethylenech a terpenech a za syntézu pohlavních hormonů – androsteronu a testosteronu. Svůj životní příběh shrnul v jedné své přednášce do slov: od prášku z dalmatinského hmyzu k pohlavním hormonům, čímž mi připomněl příběh Alfreda Kinseyho, jenž by se dal shrnout takto: od výzkumu reprodukce žlabatek k sexuálnímu životu lidí. A ponaučení z této bajky? Ať začnete kdekoli, vždycky skončíte u sexu.

I<3u

Máchovské variace

Včera jsem si podal ruku s paní Dagmar Tomanovou, neteří básníka Josefa Hory. Ukázala mi také podpis Jaroslava Seiferta z roku 1947, jímž otevíral Horovu pamětní světničku v Dobříni, kde se její strýček narodil. Na začátku 80. let byla za Seifertem U Ladronky, kde bylo tenkrát všechno rozházené od StB, kterou do jeho domu přivedl ten samý Jan Pilař, jenž mu v roce 1984 do nemocnice v Motole přišel oznámit, že dostal Nobelovu cenu. A tak jsem si tedy přes paní Tomanovou podal ruku se Seifertem, s Horou a skrze tyto básníky jistě až s Máchou. Bylo to podruhé, poprvé jsem si s naším prvním básníkem podal ruku v Blansku skrze pravici Ludvíka Kundery. Ale ta včerejší ruka byla bezprostřednější (nebylať jenom prostředníkem), neboť mi k ničemu neblahopřála, ale prostě mě jen pozdravila.

Večer jsem otevřel Jana houslistu a některé věty jako bych už někdy slyšel:

Nefilosofuj, Jene, Jene
dost veliký už byl tvůj žal
...
Cizinko, cizí mi snem svým,
snad jenom dým vše bylo, dým,
podoba ničeho, tmou sňatá...
...
A vítr, jenž vál přes aleje!
Oh býti zase dítětem
s očima hvězd, z nichž na svět věje
radostným úžasem, že jsem.
...
Ach závrať býti! Závrať zníti!
A slyšeti, když nejhloubš zníš,
jak z echa srdcí rozumí ti
i jejich smích i jejich kříž -
a s oběma si rozumíš
jak noc, jež noci odpovídá,
jak bídu líbající bída,
jak oči dvou žen v naději,
jež v příštích dětech mizejí,
a berouce je do náručí,
v duchu se znova s nimi učí
svým prvním krůčkům alejí.
...

jt´m

Stanislav Komárek o EU

V sobotní Orientaci LN vyšel zajímavý článek s názvem Anatomie pošetilosti od Stanislava Komárka, jenž letos navštívil Kadaň a v rámci Kirwitzerových dní měl (nutno říci, že skvělé) přenášky o Sigmundu Freudovi a o Číně. Z celého článku vyjímám, zvýrazňuji (a připojuji podpis jako pod petici):
...
Sledujeme-li počiny dnešní Evropské unie, která na jedné straně minuciózně reguluje a podchycuje to i ono a na druhé obchází základní témata životaschopného státu či soustátí, jako je jednotná zahraniční politika či společná armáda, zmocňuje se nás hluboký smutek z promarněné šance. Je poměrně zhoubné napřít energii, kterou nemáme odvahu investovat do věcí hlavních, s tím větším entuziasmem do řešení těch podružných. Číňan by řekl cosi v tom smyslu, že „když si netroufli na tygra, pochytali aspoň všechny plže“.
...
Je pravda, že způsob vzniku EU je historicky zcela ojedinělý, neboť se tak nedělo násilně a nově připojené krajiny nebylo nutno dobývat. Naopak, samy se tlačí. To nemá v dějinách vůbec obdoby, alespoň ve Starém světě ne. Nejbližší podobný fenomén, Bismarckovo sjednocení Německa, probíhal mnohem drsněji. To, co vlastně činí stát funkčním, je jednotný hospodářský prostor bez celních bariér, jednotná měna a dvě už výše zmíněné a dosud chybějící funkce.
...
Můžeme kvitovat s povděkem, že se Evropa poučila z hrůz poslední světové války a stala se kontinentem mírumilovným, soustředěným na prosperitu místo na výboj či ideologickou misii. Je ovšem na pováženou, pokud třeba kosovskou krizi musely před několika lety řešit v úloze světového četníka v zásadě USA. I Evropský parlament, nemá-li být jen svérázným aklamačním shromážděním někdy bizarních figurek, které produkuje v nejlepším případě podobně jako generátor náhodných čísel nepředvídatelné rozruchy a poruchy, by se musel stát čímsi funkčnějším. Osobami alespoň trochu s praktickou politikou obeznámenými a alespoň trochu akceschopnými by byli řekněme starostové měst nad 200 tisíc.
...
Je jistě pravda, že je snadno mluvit někomu, kdo v příslušných strukturách nefunguje a jejich technické problémy nezná, ale s trochou odstupu vyniknou fenomény, které uvnitř mechanismu samého nevidíme -tam se může prosazení nového typu formuláře stát počinem hodným héroa. Alarmující je i neobyčejná míra administrativního přelévání peněz mezi regiony, byť z ní naše země momentálně profituje. Jako celek ale jistě bude tlumit lokální přičinlivost či ji zaměňovat za administrativní dovednost v přístupu k penězovodům.
...