Kajetán

...

Dva obrazy a jedna fotografie

Federico Zuccari

Dnes mě zaujaly dva obrazy. Na jeden mě přivedl (kdo jiný než) Jan Kollár. Je totiž z benátského dóžecího paláce a je na něm zobrazena scéna, jak se Fridrich I. Barbarossa podvoluje papeži Alexandru III., proti kterému vedl 18 let krutý a nevybíravý boj, při němž se několikrát přiklonil k novým a novým vzdoropapežům a v roce 1165 přísahal, že Alexandra nikdy za papeže neuzná. 24. července 1177 – tedy přesně před 830 lety – se oba dva rivalové smířili, Barbarossa se před papežem hluboce pokořil a při pokloně, při níž se plazil po zemi, mu podle legendy papež šlápnul na šíji. A protože k tomuto smíření došlo na náměstí sv. Marka v Benátkách, stala se tato událost častým tématem obrazů italských mistrů. (A nebyl by to Kollár, kdyby na obraze mezi průvodci císaře Rudovouse nerozpoznal Slovana - zřejmě v tom zeleném županu, jenž si údajně v celé scéně zachoval čest rytíře tím, že se ohradil proti papežově šlápotě, a zůstává tak jedinou charakterní postavou celé této historie.)

François-André Vincent (1776)

Na ten druhý obraz mě přivedla antikvární kniha, na níž nemám… jde o první vydání knihy Belisar od Jeana-François Marmontela z roku 1767 (za pouhých 999,-Kč, ale bez kožené vazby). Ta vypravuje legendu o tomto nejslavnějším byzantském vojevůdci, jehož sláva je neoprávněně zastíněna takovými jmény jako je Alexandr, Hanibal, Napoleon nebo Moltke, jak ho císař Justinián nechal oslepit a odsoudil ho k životu bezdomovce a žebráka. Právě román od encyklopedisty Marmontela, jehož pasáže o svobodě náboženství podlehly ve Francii předrevoluční cenzuře, učinil tuto látku populární mezi malíři 18. století, kteří v činu císaře Justiniana spatřovali paralelu s arogancí moci tehdejších absolutistických vládců. Motiv, kdy voják poznává svého velitele, je pak zřejmě jakýmsi podobenstvím na lid rozpomínající se na svou svobodu. Pro moderního člověka je to také připomenutí toho, jak se bezdomovcem může stát kdokoli. A to mi zase připomnělo poslední odstavec Hroznů hněvu, které mi dnes přišly v jednom z prvních překladů z roku 1941 od Vladimíra Procházky:

Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla s výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou se strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. „Musíte!“ řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. „No tak!“ řekla. „No tak!“ Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty se mu něžně probíraly ve vlasech. Vzhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.

Růže Saronská 1938 od Horace Bristola, fotografa, jenž s Johnem Steinbeckem dokumentoval Velkou hospodářskou krizi
...

Pořád stejní

Tenhle obraz východu slunce nad Benátkami namaloval J.M.W.Turner v roce 1840 z hotelu Evropa, kam směřovaly i první kroky Jana Kollára na jeho cestě do Horní Itálie o rok později.

Kollár občas zaperlí nějakým tím příslovím, a je úžasné, jak vždycky do textu padnou jako to od kostrče dolů na hrnec. Nejvíc se mi asi líbilo:

Co jednou k srdci přivřelo, škrab jak chceš, třímá se, aspoň skvrny navždy nechává.
– což je zkráceně řečeno, asi tolik co –
Již je to tam, co vlček ham!
– pro nás z okresu bude asi zajímavé staré české přísloví –
Všude lidi, v Chomutově Němci.
– a Slováky by mohlo zajímat maďarské –
Él Magyár, áll Buda még, Haldoglik a buta Tót:)

Nejvíc mě ale dojalo, co Janko Kollár napsal (ach, ta jeho nádherná čeština) přesně v roce, kdy Thomas Cook začal vybírat peníze za zájezdy (1841) a tím začaly dějiny masového turismu. Když ráno spatřil na lodi východ slunce a na druhé straně siluetu Benátek, posteskl si:

Co mne v tuto dobu očarovatelnosti i bolelo i mrzelo, byla netečnost jiných, anť se nás na vrchu lodě při tom zázraku jen málo nalézalo; větší díl pocestných byl v kajutách buď ve sně, buď ve hře, buď v zahálce a zívačce, anť i mimo sebe celý svět k obdivování tohoto divadla shromážditi, i v sobě city a obrazy odtud v duši zniklé utrvaliti jsem se všelijak snažil. Znamenal jsem, jak jinde, tak při této příležitosti, že většina cestujících mnohem méně radosti v tom nachází, aby vznešené předměty přírody a krásoumy, památná města a kraje s opravdovou vnitřní libostí skutečně spatřila a požívala, jak raději jen v tom, aby o těch věcech chvastavě žvastati mohla. Odkudž se i to vysvětliti dá, proč tak mnozí těkavci a světoběžníci, obzvláště bohatí Angličané a radopisní Němci, nemajíce žádného smyslu pro kouzla přírody a krásoumy, přece ty největší obtížnosti na cestách podstupují, na krkolomné hole švýcarské se drápají, oužiny mořské aneb řeky a jezera proplavují, na nejnebezpečnější krajiště sopek a vodospádův lezou, do obrazáren a jiných sbírek houfně a klopotně se tisknou, ne proto, aby zde z považování cítili, ale jediné proto, aby se chlubiti mohli, že i oni tam byli, odtud ne jejich srdce, ale jen jejich marnomyslnost potravu a uspokojení odnáší. Než, já blahoutek! jakže jsem zde stejnou rozčilenost a podílnost od jiných žádati mohl?

A kdo by v tom nepoznal Kollára, tomu přidám i tu krásnou větičku na konec:

Komužeby jinému toto vycházení slunce takovou radost působiti mohlo jako Slavjanovi!

Co by tomu asi říkal při dnešní megalomanii.

...

Sonet o tobě jako o inspiraci

Miloň Čepelka

V očekávání, kdy mě napadne
úvodní verš nového sonetu,
zda hadí klubko slov, tak záhadné,
k jasnému smyslu přec jen rozpletu,

vždy uteču se k popisu tvých krás,
k vábivým lýtkům, vlasům, obočí,
a zázračně pak uslyším tvůj hlas,
který mou touhu jemně ochočí.

Jsem celý tvůj - a slova se mi hrnou,
bez protestu se řadí do rytmu.
Sám veličinou jsem jen nepatrnou,

leč světlý zjev tvůj pilně ředí tmu,
v které jsem předtím, trpně čekaje,
nadarmo hledal dvířka do ráje.

Převzato z aktuálního vydání časopisu Divoké víno, kde se mimo jiné píše i o smrti Jaroslava Holoubka, jehož básně jsem zde také onehdy vzpomenul, a které stále žijí, stejně jako žije jejich autor, jemuž už kolegové chtěli psát nekrology.

...

Na dvoře krále Slunce

Úžasný zážitek je představení Měšťák šlechticem v provedení francouzského ansámblu Le Poeme Harmonique, tak jak ho asi opravdu mohl vidět Ludvík XIV. v roce 1670. Monsieur Jourdain je zahraný opravdu skvostně a stejně krásně napsaný, inu Moliére:

Chci napsat dopis… veršem? ne veršem ne… prózou? prózou taky ne… cože… to si musím vybrat?… že co není veršem, je prózou a co není prózou, je veršem?... ale já chci ten vzkaz napsat normálně, tak jak mluvím… cože? to že je prózou?... chceš říct, že když řeknu Nikole: „Nikolo, přines mi bačkory a podej mi noční čepec“, tak to byla próza?... Pro pána Jána, tak já víc než čtyřicet let mluvím prózou a nevím o tom…

Už se těším na příští sobotu, kdy dávají druhý díl.

...

Slzy v Brně

mljt

Cestopis do Horní Itálie

Další kniha z Hluboké, kterou jsem rozečetl a dá se říci, že ji hltám, je Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou od Jana Kollára. To mé vydání z roku 1862 překvapí hlavně velmi moderní češtinou, vtipem a čtivostí. Je roztomilé, jak Kollár opravdu všude a urputně hledá odlesk něčeho slovanského. Nejen v etymologii názvů míst, ale i ve všech možných architektonických a folklorních rysech. A je až neuvěřitelné, jak dokáže pro své vývody ocitovat mnoho zdrojů. Třeba se dozvíte, že italská polenta je staroslovanská kaše (Kaša mať naša a polenta její dcera!) a podobně.


Člověk se ale také dozví, že třeba tyhle ruiny Salavárské neboli Blatnohradské baziliky se zachovaly právě díky Kollárovi, protože přesvědčil opata z nedalekého kláštera, aby zastavil rozebírání kamenů ze zbytků zdí na nové stavby (jako to dělala Černá banda ve Francii).

Kollár navštívil i rodné místo Sv. Jeronýma, které bych na slovinsko-chorvatských hranicích nečekal (a Kollár nás přesvědčí i o tom, že první překladatel bible do latiny byl Slovan!), a taky místo pravděpodobného odpočinku Mikuláše Zrinského a dalších členů tohoto rodu (jen Jan Zrinský leží ve Vyšším Brodě). Sešel se se spoustou zajímavých lidí, v každém městečku oslovil některé místní postavičky, navštívil místní kavárničky a mnohdy i putyky a jeho cesta není ošizena ani o různé pikantérie:

Mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci slyšeli jsme již z daleka hučení řeky Mury. Přes Muru zde není most, ale převoz širokou o tlustý provaz uvázanou pramicí; ku kterémuž cíli i dva domky u břehu vystavěny jsou, v nichž tak řečení brodáři čili převozníci bydlejí, z této strany maďarský z onéno horvatský. Náš kočí nejprve z vozu na brodáře volal, že se nikdo neozval, šel k oknu volat a klepat. Najednou zařičí z chyžky strašné teremtetování, basomování, kutyalelkování a kdoví jakové ještě maďarské proklínání a zlořečení proti nám: proč prý jemu v noci pokoje nedáme a sny jeho kazíme? i odepřelť tento hrubián naskrze, že on z lůžka nevstane. Poněvadž my zde pod holým nebem noclehovati jsme nemohli, a toho dne ještě byť i později, k uloženému místu, padni co padni, dostati jsme se chtěli, pošleme ještě jednou kočího, aby jemu slíbil zpropitek naším jménem. Ale, bohužel! ještě strašnější bouře nastala. Jeho žena, opravdová Xantipa, vstavši z rozježenými vlasy ven z okna vykřikovati a ty nejsurovější květy maďarského jazyka na nás sypati počala; tak že konečně přinuceni jsme byli šavlí, kterou p. Doležálek v pošvě vedle sebe měl, zařinčeti a tím jí tlamu zacpati…

Nakonec pro ně přijel z druhého břehu chorvatský brodář, čímž dokázal, že slovanská povaha je holubičí ve srovnání s maďarskou.

Takovým vrcholem hledání slovanských základů evropské kultury je odvození názvu chorvatského ostrova Krk od indického Kršny. Nicméně vývod z toho je jasný a neuvěřitelně kosmopolitní:

Proto k želání jest, aby se čím dříve ve slavjanských krajinách a školách vedle klassické řečtiny a latiny i klassický sanskrt a indičtina co řádné studium přednášely, a naše mládež aby vedle Homera a Horace i Valmikiho a Viasa, vedle Herodota a Cicerona i Vedu, Šastru, Sakontalu, Bhagavatu, Puranu a jiné indické klasiky v rukách nosila.

Kollár byl vlastně náš první kršňák.

No, už jsem projel i Rjeku a Terst a blížím se do Benátek. Samozřejmě jak jinak než lodí přes Slovanské moře! O další zajímavé poznatky se rád podělím.

Přidáno 16/3 2008: Našel jsem celý cestopis naskenovaný na GoogleBook.

...