23. června 2012

Reportáž psaná na procházce I


Tento zvláštní název chci dát popisu vlastních dojmů, poznatků a naposledy přesvědčení (nikoli tedy nějaké objektivní pravdě) ve věci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Jako člověk z matčiny strany antikomunisticky založený a z otcovy historicky hledající v komunismu (alespoň v komunistické víře jednotlivců) lidskou tvář, budu jistě svádět boj s vlastními předsudky. Především by mělo ale jít o mou psychologickou studii o Fučíkovi v posledních měsících jeho života na základě pramenů, jež poznám, a možná tak trochu půjde i o psychologickou sondu mého nitra. Název Reportáž psaná na procházce jsem zvolil, jelikož na rozdíl od Fučíka a dalších, o kterých bude řeč, nebyl jsem nikdy v jejich situaci, nezažil jsem válku ani perzekuci, a tak v žádném případě nechci vynášet soudy. Římská číslice naznačuje, že půjde o seriál.

Můj základní předsudek zní: Horák versus Horáková. Ještě z dětství si pamatuju, jak na mě někdo zasvítil lampičkou se slovy „Horáku, přiznej se“. Netušil jsem tehdy, že za postavu profesora Horáka se vydával právě Fučík. Jeho osobnost byla ikonou na konci 80. let spíše již směšnou. Idiom „zapírat jako Fučík“ jsem pak slyšel párkrát v hospodě. Reportáž jsem si před rokem 1989 ani dlouho po něm nepřečetl. Naopak spis o osudu Milady Horákové jsem zhltl ještě jako gymnazista a od té doby pro mě nepřestala být hrdinnou obětí komunismu. Fučík byl pro mě pouze fyzickou obětí nacismu a duševní obětí stalinismu.
Poprvé jsem se k Reportáži psané na oprátce dostal až na konci 90. let, kdy jsem si ji chtěl přečíst jako literární dílo, daleko od všech předsudků. Fučík tehdy nebyl vůbec aktuální, v podstatě šlo o zapomenutou postavu. Nesáhl jsem ani po kritickém vydání z roku 1995, ale po jednom z třicítky vydaní z období socialismu, chtěl jsem si názor udělat sám.

Literární úroveň to dílo mělo vzhledem k okolnostem svého vzniku obdivuhodnou, ale stejně jsem byl lidsky v šoku. Psychologicky mě vlastně zcela zničilo! Od prvních vět mi přišlo jako jistým způsobem zoufalá obhajoba vlastní neviny před dějinami (skoro jsem to vnímal, jako by to psal Fučík pro mě!) a zároveň nebetyčně nebezpečná hra s ohněm. Vždyť se text psaný na motáky vynášené z pankrácké věznice hemží jmény konkrétních osob (cožpak byli všichni mrtví nebo někde v exilu?) – jediný udavač, na nějž Fučík svaluje veškerou vinu, v textu figuruje pouze jako Mirek. Můj vnitřní pocit byl jasný: Fučík lže nebo přinejmenším mlží, a to ve věcech, o nichž ví, že se o nich moc jiných výpovědí nikdy neobjeví – a tento pocit ve mně vyvstal jen a jen pro styl, jaký Fučík pro svou Reportáž zvolil – apologie, apoteóza a soud nad sebou samým i nad některými soudruhy.

Od té doby jsem si kauzu pro sebe neotevřel, byla by to zbytečná ztráta času. Až článek v Lidových novinách s názvem „Nová fakta o Fučíkovi! Chránil Seiferta před gestapem?“ mě pohnula k nové vlně zájmu. Petr Zídek totiž článek, který velmi nejasně poskakuje po kamenech v řece faktů, aby přesvědčil své čtenáře alespoň trochu o tom, že přináší něco nového (pro mě toho nového přinesl celkem dost), zakončil otázkou, zda by se neměl Fučíkovi někde alespoň malý pomníček zase postavit. Kauzu jsem tedy znovu otevřel a rozhodl se podělit se o její vývoj v mém kritickém nitru s čtenáři soběpisníku. Objednal jsem si již jak kritické vydání z roku 1995, tak sborník Julek Fučík věčně živý, v němž by měl být otištěn i Fučíkův protokol. Včera jsem celou Reportáž znovu zhltl a znovu s podobnými pocity.

Nedělám si vůbec nějaké iluze nebo dokonce ambice, že bych mohl přinést něco objevného pro odbornou veřejnost, chci si ale za její pomoci udělat sám ve věci jasno. Budu rád za vaše komentáře. Prozatím jsem si přečetl osudnou pasáž, která byla ve vydáních, jež jsem četl, bolševikem vypuštěna. Otázky pod textem jsou na místě a možné odpovědi mi mluví z duše. Reportáže z buržoazní republiky, které jsem si půjčil z půdy místní knihovny, nepředčily očekávání. Z dalších textů si chci přečíst hlavně ten o Sabinově zradě, ten by mohl o Fučíkově psychologii říct víc než agitky v Rudém právu. Nu uvidím, uvidíte, uvidíme.

22. června 2012

Úžasný život dítěte

Ne, život není paráda,
když hodí ti kříž na záda;
je lepší zůstat dítětem
a nemít pletky se světem.
A tak ti milá dcerko přeji,
než postavíš se do veřejí,
ať nikdy, ani po letech
neztratíš úžas dítěte!

21. června 2012

Zenonovy aporie

Paní B. z kurzu Filosofie básnické skladby mi představila básníka Zeno Kaprála, jehož jsem znal jen po jméně. Nepřivezla ho z Brna, ale tím, že byla jeho spolužačkou, moc nechybělo. Půjčil jsem si od ní jeho sbírku Ozvy kázní, že prý ona jí moc neporozuměla. Také jsem v básních našel víc vnějšího řádu než obsahu, víc vesmíru vyrobeného v laboratoři než vesmíru stvořeného pro nás pro všechny. Nelze mu ovšem v té přísné vnitřní logice upřít geniální nápady (na prostěradlu proleželém z palety barev oči šelem; když dívám se na žitné pole, do očí se to nevejde apod.) S mnohými myšlenkami souhlasím až souzním.

Vždyť jestli slavit nebudeme
a v dětinskosti přebývat,
jen plagiáty nábožnosti
zdobí náš dům a šetří práh

(konec básně Víra i celé sbírky)

Nejkrásnější báseň je však básníkův medailónek.
Vybrat jednu báseň, která mě oslovila jako celek, bylo složité. Ale jednu jsem přece našel.

Cikáně

Já, za komínem snědé dítě,
jsem oznobeno akné zlou.
Dej pozor, slýchám, vyudí tě
a snědí gádžo s gádžovou.
Tam dole oheň řeřavící
kostelník kadí k útěše
a na řetězu vrzajícím.
Tady mráz běhá po střeše.
A není noc a není ráno,
rozkol je dole napořád,
což nahoře jest nevídáno.
Tu drží krovy tvar a řád.
Kde vyvolenost chodí sama,
hledajíc bohy k promluvám,
jsou lůna ulic vyzmetána
a nepomůže oliban.


Mně z proužku kouře poviján
jak urozená bílá mamá
cupuje číča urousaná
a břidlici jím otírá.

19. června 2012

Věneček pro Julinku

Byl jsem dnes popřát Vojtovi Krausovi k narozeninám. Přesně před rokem se Julinka poprvé pořádně ozvala (vyprovokovaná asi trochu i předchozím Hamiltonovým hmatem). Narodila se přesně o týden později. Od Vojty dnes dostala krásné zátiší.
Přemýšlel jsem o svém dárku Julince k narozeninám, aby to nebyla kravina. Už týden mi hlavou běhá obdoba francouzské Guirlande de Julie. V 17. století se jistý vévoda z Montausier zamiloval do Julie d'Angennes, dcery majitelů prestižního pařížského literárního salónu. Aby ji zaujal, přesvědčil sedmnáct tehdejších nejlepších francouzských básníků (nejznámější byl snad Pierre Corneille), aby každý složil několik madrigalů – zřejmě jim přidělil určitou květinu, která měla jakoby složit hold Julii ve verších. Vše bylo kaligraficky zapsáno na pergamen Nicolasem Jarrym a ilustrováno obrázky květin od Nicolase Roberta. Celkem 62 madrigalů ve vazbě, která obsahovala 490 stran se stalo jedním z nejkrásnějších rukopisů francouzské literatury. Jednu stranu zdobí i ornamentálně vyvedené iniciály J L, protože Julie byla biřmována Lucine. Myslím, že bychom někdy v budoucnu měli s Julinkou přesvědčit ředitele Bibliothèque nationale de France, aby si s námi ten svazek prolistoval.
Letos bych rád stihnul alespoň jeden z oněch madrigalů přeložit, ale k nějakým dalším narozeninám bych rád něco na způsob sbírky od různých autorů. Vojta mě dnes inspiroval, že bych mohl regulérně oslovit kadaňské mistry výtvarníky a věneček uvít z jejich obrazů.

18. června 2012

Oblomov

Před 200 lety se narodil Ivan Alexandrovič Gončarov. A s ním Oblomov. Tento slavný román napsal Gončarov v Mariánských Lázních, kde si léčil nervy po svém posledním zaměstnání – byl totiž pár let carským cenzorem. Možná odsud plynula ta zvláštní nálada, kterou vložil do vínku svému hrdinovi.

Poslouchám zdramatizovanou verzi románu v překladu Prokopa Voskovce s Rudolfem Hrušínským, Josefem Kemrem, Jiřím Adamírou a dalšími hereckými mistry a čtu si do toho překlad Viléma Mrštíka, který mám doma. Geniálně zpracované geniální dílo. Třeba hned konec rozhovoru Volkova s Oblomovem:

 „… Ale sbohem, au revoir. Musím ještě asi na deset míst. Bože můj, svět – jaká je to rozkoš!“
Zmizel.
„Na deset míst za jeden den – chudák!“ řekl si pro sebe Oblomov… převraceje se naznak a těše se z toho, že nemá tak zbytečných myšlenek a žádostí, že sebou nezmítá z místa na místo, ale leží tu, zachovávaje svoji lidskou důstojnost a svůj klid.


Nebo Oblomov a Pěnkin:

„Člověka, člověka mně podejte!“ pravil Oblomov, „milujte ho.“
„Milovat lichváře, licoměrníka, zlodějského nebo omezeného úředníka – slyšíte? Co to mluvíte?... Ne, je nutno je trestat, vyvrhnout ze středu občanstva, společnosti.“
„… A jak jej vyvrhnete z kruhu člověčenstva, z lůna přírody, z milosrdenství božího?“ vykřikl Oblomov s planoucíma očima.


Ale i se sluhou Zacharem se dokážu identifikovat:

„Zbytečné řeči,“ namítl Ilja Iljič, „raději dobře uklízej.“
„Někdy třebas bych i uklidil, ale vy sám nedáte,“ pravil Zachar.
„Jdi, pořád jen já mu překážím.“
„Pravda, že vy, pořád jen doma sedíte, jak má člověk uklízet, když jste doma vy? Odejděte na celý den, pak uklidím.“
Gončarov (vlevo) vedle sedícího Turgeněva a stojícího Tolstého

17. června 2012

Den otců

Šimpanzí samec se chová netečně
ke svému šimpanzátku;
dle vědců proto, že prý bezpečně
lze určit pouze matku.
Lidským otcům je často nabízen
test jejich šroubovice;
chudáky stojí to nemalé peníze,
vědí pak ale více.
Někteří otcové jsou si však jistí
více než jejich ženy;
bez velkých expertíz otcovství zjistí
skrz viditelné geny.