Stopem do Kadaně (přes Paříž) - 1.den

Ráno jsme vyrazili jako vždycky při cestách do Itálie, nejdříve do Plzně, kde jsme si zařídili cestovní pojištění (jako nejvzdálenější zemi jsme uvedli Francii, protože tam jsme měli letos namířeno) a zašli si s mými sestrami na oběd. Pak jsme jeli trolejbusem č. 11 na Novou Hospodu, kde tradičně zahajujeme náš autostop. A tradičně tam stojíme zataceně dlouho, což je dobrá škola pro další dny. Začali jsme zhruba v jednu hodiny a kolem druhé se nás chlapík, co na plácku vedle nás sbíral lysohlávky,  zeptal, jak dlouho tam stojíme. Ano, další stopař! Plácek je tam poměrně skromný, zvlášť když si v jeho zadní části rozestele nějaký kamion. Vypadalo to docela bledě. Zatím zsatavilo jen jedno auto, které jelo jen do Chtěšova, a tam jsme opravdu nechtěli.

Kolem třetí hodiny zastavil Nissan Micra s lucembursou státní poznávací značkou. Jeho řidič byl obravdu z Lucemburka, ale uměl krásně česky. Tento krajan a jazykový následovník Karla IV. se jmenoval Robert a poprvé potkal Čechy v roce 1980 na pouti v Lourdech. Byli to kněží a jeli tam pod ochranou StB. Jeden kněz z Mariánských Lázní ho pozval do Čech, aby si mohli svobodně popovídat. A tak náš Robert Lucemburský přijel v roce 1982 do Čech a poznal Heřmana Josefa Tyla, převora tepelského kláštera, který byl za války vězněn nacisty v Buchenwaldu a po roce 1948 pak jedenáct let v komunistickém žaláři. Robert Čechy začal navštěvovat pravidelně a v letech 1997-99 dokonce bydlel v Plzni, kde se naučil obstojně česky. Kdybych já uměl aspoň tak anglicky, tak bych se nezlobil. Vysadil nás na první pumpě směrem na Rozvadov, protože pokračoval za přáteli do Mariánských Lázní. 

Tam nás, na první vzpažení vzal Němec, který, a to už nám to přišlo zvláštní, mluvil česky ještě líp než Robert. Důvod byl tentokrát něžného pohlaví a to osmiletá známost a manželství s Moravankou z Luhačovic. Seznámili se na Leibnizově univerzitě v Hannoveru, z jehož okolí on pocházel, ale po svatbě se odstěhovali do Stuttgartu za prací. Manželka pro Matthiase znamenala docela velkou autoritu, protože se mezi sebou i ve Stuttgartu baví především česky, děti budou vychovány také česky, na Moravu jezdí 800km docela často. Tentokrát se vracel z veselky, letos už třetí, a prý, jak říkal, to byl mazec. V autě měl na zadní sedačce dvě plné magnesie. Když dostal žízeň, poprosil Věrušku, aby mu jednu podala. Sdělil jsem mu, že mi tmavomodrá minerálka taky chutná, a on mi opáčil, že jemu ne. Tak proč ji piješ a máš tu hned dvě flašky? zněla moje logická otázka, na níž zaznělo lakonické: Manšelka... Povídali jsme si dlouho, protože nás vzal až na pumpu u Heilbronnu, hlavně jsem probírali dovolené, loni byli ve Švédsku, letos v Polsku na Mazovských jezerech a ještě plánovali Montpelier ve Francii. A nakonec prohlásil: Češi jsou malí lidi, ale jsou všude, protože si vzpomněl, jak v Grand Canyonu potkali českou rodinu a na Novém Zélandu spali v hotelu vedle jakéhosi Karla. Malý národ jsme, ale, jak jsme poznali hned druhý den, býváme opravdu na rozličných místech po světě.

Nad pumpou u Heilbronnu je hrad Waldenburg, a tak se nám s podvečerním pohledem na něj stopovalo docela dobře. Zvlášť, když jsem zazpíval jednomu polskému řidiči kamionu Jóžina z bážin a on nám za to slíbil, že když nic nechytneme, v deset nás vezme někam k Metám. Pak se nás přišel zeptat francouzký řidič prázdného autobusu, jestli nechceme do Mylhúz, což bylo moc jižně, a tak jsme odmítli. Jenže hned, jak odjel, tak jsme litovali, protože jsme mohli jet aspoň ke Štrasburku a tam odtud jet jižní spojkou. Co když nám ten Polák ujede a my tu budeme muset spát, zrovna když traktory pohnojily veškerá pole kolem pumpy a smrdělo to tu jak na hnojišti. 

 A tak jsme dalšího řidiče už neodmítli. Zvlášť když měl českou poznávací značku. Tentokrát ale kupodivu neuměl česky skoro ani slovo. Byl to Francouz Benoit Bagur, který krátce pracuje ve Škodovce, a tak jel firemní oktávkou kombi. Předtím dělal v SEATu, kde pracoval na vývinu závodního typu Ibiza Kit Car EVO2, který pak vítězil v různých ralley po Evropě. To jsem se dozvěděl až teď a tak mě přestává překvapovat zkušenost, kterou jsme s tímto závodníkem udělali. Jeho jízda po dálnici totiž neměla daleko k Diamond Race, která se jezdí po našich dálnicích za běžného provozu. A tak nám bylo s Věruškou docela špatně a já jsem Benoita dvakrát poprosil, jestli by mohl zpomalit pod 200 km/h. Nicméně, na místě určení, pumpě u Baden-Badenu, jsme byli opravdu za chviličku. Stihli jsme si říct akorát pár zajímavých tipů na návštěvu v Paříži. Věruška o jízdě prohlásila, že s námi jel, jako když Kuba paří playstation. A měla pravdu.

To už se blížila noc. Na benzínce byl i kostel a motel, takže docela dobré zázemí. Noc v motelu ale stála 98 Euro, což je víc než v hotelu uprostřed Paříže, a tak jsme si na truc ustlali před ním.

Kurz pozitivního myšlení

Nikdy jsem na žádném nebyl, ale fantazie pracuje, a tak jsem si ho docela dobře představil a jedno z praktických cvičení jsem představil i široké veřejnosti na blogu KZK. Stojí za to si ho zkusit!

Cestovatel v. turista

Často se mě lidi ptají, proč jezdím ještě stopem. A já si každý rok říkám, že už je to naposled, že už bych měl sebrat rozum do hrsti, že už nejsem nejmladší, že si zasloužím trochu více pohodlí, že když se ta že položí na misku vah a na druhou se položí můj pětadvacetikilový batoh, musí mi konečně dojít, že existují i jiné druhy dopravy. Jenže proti těm že je tu ještě jedno velké jenže. Nechci být výletník, chci být cestovatel. Mám do něj pořád daleko, ale kdybych si zájezd zaplatil, nemusel bych na něj už jezdit. S odečtením peněz z mého účtu by ztratil cenu (tzn. hodnotu).

„Cestovatel vidí, co vidí, výletník či turista vidí, co přijel vidět,“ napsal v předposlední kapitole své Autobiografie G.K.Chesterton. Něco v tom smyslu jsem chtěl vzkázat i divákům francouzského třetího kanálu. Co jsem řekl, si už nepamatuju, a francouzsky neumím, tak nevím, jak to vyznělo, ale je legrace vidět se ve francouzské televizi.

Nejdřív zaskočili Věrušku a já jsem po dobu jejího rozhovoru při focení měl čas přemýšlet, co bych tak mohl kváknout. Jsem přece jen na kameru zvyklejší, a navíc jsem jim vychválil katedrálu v Troyes do nebe, tak nakonec vybrali mě. Kdo se chceš podívat, klikni zde, najdi si v archivu JT Soir Champagne Ardenne du 15/08/2010, jsem hned v první reportáži po nějakých turistech z Nového Zélandu (zhruba v 1:45). No a kdo vládne obstojně francouzsky, napište mi prosím překlad do komentářů. 

No a já, pyšný poutník a cestovatel jsem v programu označen jako TOURISTE TCHÉQUE.

Ať žije tatík Goriot!

Na hřbitově Pére Lachaise jsme chodili podle mapky, která nám spadla z nebe (nevěřte si, my jsme to zažili a bylo to přesně, jak to popisuju!). Nicméně největší radost jsme měli, když jsme nějaký hrob objevili náhodou. Tenhle jsme našli, když už jsme putovali k naší poslední zastávce, ke hrobu Eugéna Delacroix.

O to víc nás překvapilo, když jsme si přečetli, že má zanedlouho 160. výročí skonu. Dnes je to nedávné zanedlouho.

Ze vzkazu studentky francouzského lycea z Los Angeles lze vyčíst, že se stala bakalářkou. Blahopřejeme a připojujeme se k poctě velkému romanopisci..

A naproti je pohřben další slavný literát, který ani v mapce nebyl, ale toho si nechám zase na jindy.

Stopařská pouť 2010

Tak jsme zpátky doma. Letošní cesta byla nakonec kratší než ta loňská svatební, ale obsahem se jí vyrovnala. Splnili jsme si s Věruškou zase nejeden sen. Ujeli jsme cca 2500km, čtyři dni jsme byli v Paříži, pak jsme navštívili Remeš a Troyes a v Sasku ještě Výmar a Jenu. Jeli jsme s rockery i manažery, s maminkami a jejich dětmi, s jedním z největších prodejců starožitností v Německu, s vietnamským profesorem matematiky v Troyes a taky s jednou šestičlennou rodinou. Cestou zpátky jsme pěkně zmokli a déšť byl hlášen nad půlkou Evropy jako neutuchající, tak jsme cestovali z větší části vlakem. Děkujeme tímto Vančísovi, maminkám a Špínovi za navigaci a další služby po telefonu, Jiříkovi, Zuzce a Mikešovi za zaopatření Kajetána, všem, co nám přáli a báli se o nás, za projevený i skrytý zájem, a všem, co nám nepřáli a nemysleli na nás, za trochu toho občerstvujícího deště. Pro všechny tu bude na pokračování zveřejněn cestopisný cyklus s filosofickými intermezzy.

Abyste věděli, že se máte na co těšit, je tu jedna videoupoutávka, která tak nějak nejlépe vystihuje náladu našeho stopařského výletu. Markus se nás přišel na pumpě sám zeptat, kam chceme (většinou to bývá naopak, ale my jsme z těch stopařů, co si zachovávají čest a řidiče vlezle neotravují), batohy nám připoutal na vozík k motorce, nejstarší dceru si posadil mezi sebe a partnerku a nás pak k dalším třem dětem. To je na stopu opravdu to nejkrásnější.