Ač nejsem historik nebo bych se tak nikdy neměl odvahu označit, byť mi tento obor vzhledem k celoživotnímu zájmu a studiím není cizí, rád bych se vyjádřil k Benešovým dekretům. Možná jen cítím potřebu sám si ve věci udělat jasněji, ale hlavně bych se rád na toto téma podíval jinými sklíčky, než je běžné. V otázce těchto dokumentů a jejich vztahu k dnešku jde totiž zejména o volbu slov a její psychologický dopad.
Začnu hned slovem odsun. Používáme jej jako neosobní právní termín, který v jiné souvislosti vlastně ani neexistuje. Bráníme se, když se mluví o vyhnání, často jsme nervózní i při vyslovení slov vystěhování nebo vysídlení. Bráníme se, protože ta slova mají barvu a obsahují v sobě obvinění. Proto je také logicky používají zejména ti vyhnaní. Masný závod zní rovněž neutrálněji než jatka nebo závod na zabíjení zvířat, přestože jde o totéž. Odsun připomíná slovo vytěsnění, v tomto případě vytěsnění z národní paměti – odsouváme tuto otázku někam do podvědomí, kde pak existuje jen jako časovaná strach budící puma, která tiká nahlas zejména v časech předvolebních.
Další dvě slova, která k sobě mají zdánlivě blízko, jsou správný a spravedlivý. Vezmeme-li za bernou minci starozákonní oko za oko, pak byl odsun spravedlivý, protože jako Němci pohlíželi na ostatní etnika z hlediska kolektivní viny nebo spíš kolektivního cejchu národně nečistých, pohlíželi poté Čechoslováci na Němce ze stejného hlediska jako na státně nespolehlivé (výraz z dekretu 5/1945). Ale jsou zde dvě velká ALE: 1) je princip oko za oko správný? 2) je princip kolektivní viny správný? Oba tyto principy byly historicky podmíněné a posvěcené vítěznými mocnostmi. Přesto nejen z dnešního hlediska, ale z hlediska humánnosti, humanity tedy česky lidskosti, NEJSOU správné.
Často se používá právě ten argument, že odsun posvětily vítězné mocnosti. Ale Mnichovskou dohodu nejen posvětili, ale dokonce i podepsali zástupci vítězných mocností, a přesto ji historicky za správnou nepovažujeme, i když se jistě minimálně signatářům zdála spravedlivá.
Bráníme se tedy obvinění, že náš národ v historii udělal něco nesprávného. Proto si dekrety prezidenta republiky, kterými se tehdy vykonávaly rozhodnutí vlády, označujeme familiérním termínem Benešovy dekrety a je nám dokonce možná líto, že to nemohly být Masarykovy dekrety, protože Masaryk by byla ještě větší záštita proti pocitu viny. Ale ani Masarykova autorita by neměla zastřít nesprávnost kulek v tělech horníků Kříže a Ševčíka v době mostecké stávky nebo nesprávnost velké pozemkové reformy z 20. let. V druhém případě se ještě z určitého pohledu může uvažovat o jakési historické spravedlnosti, protože pozemková reforma alespoň nebyla provázena krveprolitím.
Odsun však přinesl více než jednotlivé případy lidí nespravedlivě zavražděných, byly jich bohužel stovky a tisíce, a další statisíce byly nespravdlivě zbaveny svých domovů (i kdyby to byly jen děti). A z tohoto důvodu dospívám k názoru, že vyhnání Němců bylo historicky podmíněné, bylo zákonité a díky dekretu i zákonné, ale nebylo správné ani spravedlivé.
Jako národ můžeme tuto strach a výčitky budící pumu zlikvidovat jen tím, že ji vytáhneme na světlo a přiznáme svůj díl národní viny. Nepovažuji to za zradu národní pýchy, ale naopak za znak národní hrdosti.
Další dvě slova, která k sobě mají zdánlivě blízko, jsou správný a spravedlivý. Vezmeme-li za bernou minci starozákonní oko za oko, pak byl odsun spravedlivý, protože jako Němci pohlíželi na ostatní etnika z hlediska kolektivní viny nebo spíš kolektivního cejchu národně nečistých, pohlíželi poté Čechoslováci na Němce ze stejného hlediska jako na státně nespolehlivé (výraz z dekretu 5/1945). Ale jsou zde dvě velká ALE: 1) je princip oko za oko správný? 2) je princip kolektivní viny správný? Oba tyto principy byly historicky podmíněné a posvěcené vítěznými mocnostmi. Přesto nejen z dnešního hlediska, ale z hlediska humánnosti, humanity tedy česky lidskosti, NEJSOU správné.
Často se používá právě ten argument, že odsun posvětily vítězné mocnosti. Ale Mnichovskou dohodu nejen posvětili, ale dokonce i podepsali zástupci vítězných mocností, a přesto ji historicky za správnou nepovažujeme, i když se jistě minimálně signatářům zdála spravedlivá.
Bráníme se tedy obvinění, že náš národ v historii udělal něco nesprávného. Proto si dekrety prezidenta republiky, kterými se tehdy vykonávaly rozhodnutí vlády, označujeme familiérním termínem Benešovy dekrety a je nám dokonce možná líto, že to nemohly být Masarykovy dekrety, protože Masaryk by byla ještě větší záštita proti pocitu viny. Ale ani Masarykova autorita by neměla zastřít nesprávnost kulek v tělech horníků Kříže a Ševčíka v době mostecké stávky nebo nesprávnost velké pozemkové reformy z 20. let. V druhém případě se ještě z určitého pohledu může uvažovat o jakési historické spravedlnosti, protože pozemková reforma alespoň nebyla provázena krveprolitím.
Odsun však přinesl více než jednotlivé případy lidí nespravedlivě zavražděných, byly jich bohužel stovky a tisíce, a další statisíce byly nespravdlivě zbaveny svých domovů (i kdyby to byly jen děti). A z tohoto důvodu dospívám k názoru, že vyhnání Němců bylo historicky podmíněné, bylo zákonité a díky dekretu i zákonné, ale nebylo správné ani spravedlivé.
Jako národ můžeme tuto strach a výčitky budící pumu zlikvidovat jen tím, že ji vytáhneme na světlo a přiznáme svůj díl národní viny. Nepovažuji to za zradu národní pýchy, ale naopak za znak národní hrdosti.
1 komentář:
tak aspoň, že tu po Němcích a německých Židech něco zůstalo, jinak bychom tu byli jak v džungli. ty lidi sem už nikdo nevrátí, většina z nich ani nežije, ale stopy nezmizely, stejně jako nemohl zmizet staletý vliv německé kultury na tu českou. F. Kafka, R. M. Rilke, R. Musil, S. Freud, E. Husserl - za všechny potomky německých Čechů a Židů.
Okomentovat