Má ruka byla po měsíce zapečetěná
v plechové krabici. Nebylo tam nic než zábradlí z metra.
Možná je pohmožděná, pomyslela jsem si,
a proto ji tam zamkli.
Ale když jsem se podívala dovnitř, ležela tam klidně.
Napadlo mě, že by se podle ní dal určovat čas,
místo rafiček ciferníku pět kloubů
a tenké podkožní žíly.
Ležela tam jako žena v bezvědomí
živená trubičkami, o kterých nemá ponětí.
Zemdlená ruka,
mládě holuba hřivnáče,
které vypadlo z hnízda a krčí se v ústraní.
Otočila jsem ji dlaní nahoru, byla stará,
její čáry vykreslené jako jemná krajka
vetkaná až do prstů.
Byla tlustá a měkká, místy slepá.
Ztělesnění zranitelnosti.
Tohle všechno je metafora.
Je to obyčejná ruka — jen osamělá
a toužící dotknout se něčeho,
co jí ten dotek oplatí.
Nemyslím svého psa,
jenž mává ocasem nad žábou v blátě.
Nejsem pro něj víc než konzerva se psím žrádlem.
Má svůj hlad.
Nespoléhám se ani na své sestry.
Žijí školou a taky knoflíky
a slzami sladkými jako limonáda.
Ani otec mi nepomůže.
Přichází domů a i v noci
je kolečkem ve stroji, který moje matka vymyslela,
řídí a pečlivě promazává jeho prací, ano, jeho prací.
Problém je v tom,
že jsem nechala zmrznout cit ve své kožní tkáni.
Problém nebyl
v kuchyni nebo v tulipánech,
ale v mé hlavě, jen v mé hlavě.
Pak se ale tohle všechno stalo minulostí.
Tvá ruka našla mou.
Život mi vtrhnul do prstů jako krevní sraženina.
Ó, můj tesaři,
mé prsty mají zase tvar.
Tančí s tvými.
Tančí v podkroví i ve vídeňské opeře.
Má ruka je živá po celé Americe.
Ani smrt ji nezastaví,
smrt, která prolévá její krev.
Nic ji nezastaví, protože tohle je království
a království přichází.
