4. ročník Kirwitzerových dní skončil. Mám ty dny rád. Od začátku, co je organizuju, jsem se potkával se zajímavými lidmi, ať už osobně nebo po mailu. Někdy člověka zahřeje i třeba jednověté odmítnutí, kterého se mu dostane (moc hezky mě odmítnul Jiří Kulhánek, jmenovec mého strýčka a našeho starosty, ano, ten sci-fi autor – něco v tom smyslu, že kdyby si měl představit peklo, bylo by to jeho autorské čtení). Jednou jsem se zase dostal do křížku s objevitelem té po Halleyově nejznámější komety Lubošem Kohoutkem kvůli Kirwitzerovi, ovšem nakonec jsme se s kolegou usmířili (až tohle jednou při černé hodince budu vyprávět vnoučatům, bude to, jako bych povečeřel s tím slavným ruským bohatýrem Iljou Muromcem).
Nezapomenu na setkání s profesory Janem Paloušem a Stanislavem Komárkem, jehož přednášky pro mě byly těmi nejlepšími, co na Kirwidních zazněly. Na těch letošních se mu vyrovnal další profesor s tituly před i za jménem, Jaroslav Petr z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Chodil po refektáři jako Svátek v Marečkovi , ovšem místo parního stroje probral ze všech možných hledisek problém klonování. Jak tak chodil, na všech fotkách ho mám - blesk nemaje - minimálně mázlého, většinou však přímo duchařsky zmizelého.
Na přednášce jsme s Věruškou zjistili, že ona může být táta a já máma našeho dítěte, a tak máme o čem přemýšlet (detaily si schovám do některého z dalších článků), ale vězte, že klonování není nejpalčivějším problémem dnešní biologie s dopadem na etiku.
Moc milé setkání bylo i s geologem Jiřím Jiránkem, který napsal knihu o Tunguzské události (jinak už jí teď neřeknu, protože je těžké dát ruku do ohně za to, že to byl meteorit, i když se k té teorii taky kloním).
Jiří Jiránek donedávna dělal velvyslance ve Venezuele a před tím v Chile, tak nám nejen při přednášce dovolil nakouknout do těchto exotických zemí. Tuhle mapu, na níž ukazoval při přednášce muzejním kordem, dostal od účastníků české expedice k pramenům Orinoka a má ji od nich i podepsanou.
Pavel Pintr, s nímž mě seznámila Věrka, přivezl do Kadaně dva dalekohledy (na snímku v pozadí pod krucifixem a sv. Klárou; po takových přístrojích jsem vždycky bažil) a přednesl dvě přednášky, jednu o různých druzích pozorování (i o dvojhvězdách, které jsme v Lounech pozorovávali) a taky o historii a budoucnosti teleskopů. Spousta věcí už mi v moderním vývoji optiky unikla, a tak jsem rád, že jsem zase v obraze.
Závěr včera patřil dvěma účastníkům expedice Tunguz, kteří strávili pár týdnů přímo v tajze hledáním pozůstatků po explozi, o níž jsem poprvé četl v nejoblíbenější knize mého tatínka – v Astronautech od Stanislava Lema (tam jde tedy o srážku vesmírné lodi z Venuše). Škoda, že táta už to slyšet nemohl. Ale vlastně já bych to taky neslyšel, kdybych ty Astronauty nečetl, protože by mě asi nenapadlo udělat z té sto let staré události téma na Kirwitzera. Pro naše dva přednášející to zase byla příležitost sejít se a prohlédnout si něco z kil materiálů, co během expedice nashromáždili. Tohle je jedno z míst, nad nímž možná cosi ve výšce 8km před sto lety vybouchlo.
Letos mě potěšila i návštěvnost, která nikdy nebyla a nebude závratná (a v níž mě téměř pravidelně zklame neúčast středoškolské mládeže), ale na druhou stranu nebyla trapná, refektář byl vždy z větší části zaplněn a přijeli i posluchači z Chomutova, kteří utrousili, že ve svém městě nic takového není (to je záplata na dušičku jako málokterá jiná). A byly dotazy, po každé přednášce, až mě někdy mrzelo, že jsem je jako hlídač času musel utnout. Podobně mě už léta hřeje chvála, které se od vědců těší naše město. A chvála od takového světoběžníka, jakým je pan Jiránek, potěší dvojnásob.
Příští rok bude 5. ročník (a 10. vinobraní), tak už teď mám plnou makovici plánů a snů.
1 komentář:
A jak je to s tou 'událostí'?
Okomentovat