Začal jsem si nedávno přehrávat partie velmistrů, vlastě zatím hlavně jednoho. Michaila Tala jsem si vybral proto, že jsem si o něm přečetl, že dal na intuici a rád riskoval. Byl takovým Muhammadem Alím v ringu šachovnice. Samozřejmě, že Talova intuice byla minimálně o tisíc bodů někde jinde, ale to moje rozhodnutí nemohlo zvrátit. Taky jsem pochopil, že nejkrásnější kouzlo šachů je oběť. A věřte nevěřte, povedla se mi včera partie, v níž jsem hrál proti papírově silnějšímu soupeři (Holanďanových 1555 bodů bylo o tři víc než můj osobní rekord, v oné chvíli jsem měl 1531), obětoval věž a zvítězil.
Taky jsem se už dověděl, že víceméně každá partie záleží na chybě soupeře, třeba jen drobné, a vlastně mnohdy i zpočátku relativní. Posuďte sami. Pozice po mém úhybném královském manévru byla následovná, materiálně naprosto vyrovnaná:
Černý se pustil do výměn:
20. … Sxc3
Překvapil jsem ho, ale neváhal a nabídnutou věž za střelce vzal:
21. exf5 Sxe1
Nedobral jsem ovšem ani střelce a zarputile šel štěstí vstříc:
22. fxg6 hxg6 23. Sxg6
Situace vypadala takhle a černý přemýšlel deset minut. Během té doby jsem mu našel tři možné tahy. Podle mýho přesvědčení byl nejlepší tah 23. … Qd2 (když bílý nevymění je tam hrozba okamžitého matu), ale vlastně všechny tři by asi při dobrý hře vedly k vítězství.
23. … Dc7 24. Sh7+ Kh8?
To je ta chyba, která mi vynesla vítězství. A takhle krásně jsem pokračoval:
25. Sf5+ Kg8 26.Se6+ Vf7 27. Dg6+ Kf8 28. Vh8+ a černý za této situace oprávněně vzdal.
Slastnější pocit jsem ještě v online šachách nepoznal. Brďa to jistě ocení. A i Věruška už ví, co myslel Lessing tím, když řekl, že šachy jsou příliš vážné na hru a příliš hravé na vážnou věc.
Žádné komentáře:
Okomentovat