Rád bych s Jiříkem po divadelním květnu (za nějž upírám mysl čistě ze zoufalství, protože se mi zdá, že se ty dvě premiéry, na nichž mám být účasten, nemůžou stihnout) nazkoušel Goethova Satyra a zároveň si připravil přednášku o Goethovi v Čechách postavenou na Urzidilově monografii. Přidá-li se něco třetího, takto komponovaný pořad by pak mohl v rámci 200. výročí návštěvy některých míst tato místa objet (např. Hasištejn, Jezeří, Krásný Dvůr, Teplice, Karlovy Vary ad.).
Začínám od lesa – životopisem Jeana Paula. Tento pro mě nedávno objevený spisovatel se s Goethem neměl zrovna nejraději, ale spojuje je doba, do níž bych rád proniknul. Život Jeana Paula pochází z pera východoněmeckého spisovatele Güntera de Bruyna, ale naštěstí je to útěk do období, které komunisti necenzurovali, protože znělo jako pohádka.
Hned druhá kapitola je o nuzném životě kantorů. Dědeček Jeana Paula byl rektorem.
„Jeho školní budova byla vězením, sice ne o chlebu a vodě, ale stejně jen o chlebu a pivu, neboť na víc – s příslušnou dávkou nejpokornější spokojenosti – rektorský plat nestačil… a u této obvyklé bayreuthské hladové studny stál ten muž po třicet pět let a nabíral z ní,“ až konečně v sedmdesáti letech dostal lepší místo, totiž na hřbitově v Neustadtu v roce narození Jeana Paula.
Pruský zákon o povinné školní docházce z roku 1736 má tento 10. §:
Je-li kantor řemeslníkem, může se živit sám, není-li jím, jest mu dovoleno pracovat o žních 6 týdnů jako nádeník.
Fridrich II. by mohl být inspirací pro ministra Janotu. Přišel na skvělé úsporné opatření: nadělat učitele z válečných invalidů. Samozřejmě dodal „kteří toho budou schopni“ – takových pak bylo 79 ze 4.000. Tehdy se ale ještě neplatily dávky v nezaměstnanosti a dnes je zase málo válek s naší účastí. Co s tím? Bezpochyby se ale dnešní kantoři mají jako v ráji.
Začínám od lesa – životopisem Jeana Paula. Tento pro mě nedávno objevený spisovatel se s Goethem neměl zrovna nejraději, ale spojuje je doba, do níž bych rád proniknul. Život Jeana Paula pochází z pera východoněmeckého spisovatele Güntera de Bruyna, ale naštěstí je to útěk do období, které komunisti necenzurovali, protože znělo jako pohádka.
Hned druhá kapitola je o nuzném životě kantorů. Dědeček Jeana Paula byl rektorem.
„Jeho školní budova byla vězením, sice ne o chlebu a vodě, ale stejně jen o chlebu a pivu, neboť na víc – s příslušnou dávkou nejpokornější spokojenosti – rektorský plat nestačil… a u této obvyklé bayreuthské hladové studny stál ten muž po třicet pět let a nabíral z ní,“ až konečně v sedmdesáti letech dostal lepší místo, totiž na hřbitově v Neustadtu v roce narození Jeana Paula.
Pruský zákon o povinné školní docházce z roku 1736 má tento 10. §:
Je-li kantor řemeslníkem, může se živit sám, není-li jím, jest mu dovoleno pracovat o žních 6 týdnů jako nádeník.
Fridrich II. by mohl být inspirací pro ministra Janotu. Přišel na skvělé úsporné opatření: nadělat učitele z válečných invalidů. Samozřejmě dodal „kteří toho budou schopni“ – takových pak bylo 79 ze 4.000. Tehdy se ale ještě neplatily dávky v nezaměstnanosti a dnes je zase málo válek s naší účastí. Co s tím? Bezpochyby se ale dnešní kantoři mají jako v ráji.
1 komentář:
Nebaví mě žít v chlapským světě - chlap obsadí do hlavní role chlapa ve hře, kterou napsal chlap pro chlapy. Moc pěkně jste si to upekli. :-)
Okomentovat