Z Prahy jsem si dovezl 27 nových přírůstků do knihovny. Mám radost a zároveň jsem smutný, že nebudu mít kdy je přečíst. Nicméně, jednu mám už přečtenou z dřívějška a pro to, co chci psát dál, stojí za to zopakovat, co jsem o ní v předchozím článku napsal:
... na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety.
Představte si, že v té knížce je na konci za slovem OPONA tužkou vepsáno datum 26. 11. 96. To je před patnácti lety! A v té knížce je jediná stránka obtažená zřejmě touž tužkou – a to je zmíněný monolog Dona Juana!
Nechte mě věřit, že jsem si v antikvariátu naproti Masarykovu nádraží koupil svoji vlastní ztracenou knížku. Děkuju ti, Antoníčku!
Když tak pomyslím na vaši dobu. Marco Polo, který došel až do Číny, a bylo to, jako by došel až na onen svět, Vasco da Gama a vy – to ještě byl svět plný možností, obklopený tajemstvím. Tenkrát ještě byly ostrovy, kam nikdo nevkročil, země nikým neobjevené, pobřeží naděje. Ratolest plující po moři byla ratolest zaslíbení. To všechno ještě existovalo, ach, země ještě byla nevěstou. Také byla na světě bída, já vím, a bezpráví a hlad, zvůle monarchů, ale přesto: ještě existovala naděje. Ještě bylo něco, co bylo hodno touhy: plody, které nepatří nikomu, ráje, které ještě nejsou ztraceny. Ještě tady bylo něco neznámého, dobrodružství. Ještě tady byla panenskost. A země nebyla taková jako dnes: globus, proměřený jednou pro vždy, koule stojící na psacím stole: bez prostoru naděje! Protože všude už je člověk, a všechno, co od té chvíle objevujeme, nedělá svět větší, ale menší… My létáme, kapitáne! Za sedm dnů (nebo za čtyři, já už nevím) obletíme celý váš svět, a všechny ty prostory, které pro vás ještě znamenaly naději, se promění v čas, který je nám k ničemu, protože my, my už nemáme žádnou naději na nějaké prostory: my už nemáme žádný Nový svět! – jestli nám jej nevrátíte, kapitáne.
Na konci výstupu Kolumbus prohlásí:
I vám, mladý muži, zbývají stále ještě kontinenty vlastní duše, dobrodružství pravdivosti. Nikdy jsem neviděl jiné prostory naděje.
Co ale až i tyhle poslední zbylé ostrůvky naděje prozkoumáme?
... na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety.
Představte si, že v té knížce je na konci za slovem OPONA tužkou vepsáno datum 26. 11. 96. To je před patnácti lety! A v té knížce je jediná stránka obtažená zřejmě touž tužkou – a to je zmíněný monolog Dona Juana!
Nechte mě věřit, že jsem si v antikvariátu naproti Masarykovu nádraží koupil svoji vlastní ztracenou knížku. Děkuju ti, Antoníčku!
Když tak pomyslím na vaši dobu. Marco Polo, který došel až do Číny, a bylo to, jako by došel až na onen svět, Vasco da Gama a vy – to ještě byl svět plný možností, obklopený tajemstvím. Tenkrát ještě byly ostrovy, kam nikdo nevkročil, země nikým neobjevené, pobřeží naděje. Ratolest plující po moři byla ratolest zaslíbení. To všechno ještě existovalo, ach, země ještě byla nevěstou. Také byla na světě bída, já vím, a bezpráví a hlad, zvůle monarchů, ale přesto: ještě existovala naděje. Ještě bylo něco, co bylo hodno touhy: plody, které nepatří nikomu, ráje, které ještě nejsou ztraceny. Ještě tady bylo něco neznámého, dobrodružství. Ještě tady byla panenskost. A země nebyla taková jako dnes: globus, proměřený jednou pro vždy, koule stojící na psacím stole: bez prostoru naděje! Protože všude už je člověk, a všechno, co od té chvíle objevujeme, nedělá svět větší, ale menší… My létáme, kapitáne! Za sedm dnů (nebo za čtyři, já už nevím) obletíme celý váš svět, a všechny ty prostory, které pro vás ještě znamenaly naději, se promění v čas, který je nám k ničemu, protože my, my už nemáme žádnou naději na nějaké prostory: my už nemáme žádný Nový svět! – jestli nám jej nevrátíte, kapitáne.
Na konci výstupu Kolumbus prohlásí:
I vám, mladý muži, zbývají stále ještě kontinenty vlastní duše, dobrodružství pravdivosti. Nikdy jsem neviděl jiné prostory naděje.
Co ale až i tyhle poslední zbylé ostrůvky naděje prozkoumáme?
Žádné komentáře:
Okomentovat