Poslední dobou propadám časopisecké manii. Začalo to Světozorem z roku 1911. Pak mi přišly Ozvěny z roku 1938. Úplně jsem se do toho roku propadl a jako jsem u dědy ve své sklepní komůrce prožil rok 1968, teď prožívám ještě mnohem černější rok 1938. Čte se to tak zvláštně, když jsem učil, co se stalo ten rok měsíc po měsíci, a teď si čtu zprávy autorů čtenářům, z nichž nikdo nevěděl, co bude následovat, týden po týdnu! To je teprve DĚJEPIS!
Jako poslední mi došel Světozor z let 1928-1929, doba naopak poklidná, v podstatě největší konjunktura před nečekaným krachem a největší hospodářskou krizí 20. století (která se z občanského hlediska nedá srovnat s krizí minulých let, kdy se životní úroveň zvýšila o 0,5 %, ale zvýšila, před 80 lety šlo všechno o 40 – 60% dolů, od výroby po peníze na obživu!). Evropa se zmítala ve snu o všeobecném míru, Nobelovky dostávali Němci a Francouzi za to, že se kamarádí, plánovaly se Spojené státy evropské, ta pohoda čiší i z toho časopisu. Redigoval ho Eduard Bass.
Eduard Bass pro mě dlouho byl jen autorem Cirkusu Humberto, o Klapzubově jedenáctce jsem si myslel, že ji napsal Poláček (zřejmě kvůli Mužům v offsidu). Teď mě začíná zajímat víc a víc. Jako jeden z prvních autorů u nás se kromě cirkusové tematiky věnoval kabaretu. Přišla mi domů od něj knížka To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil a je tam překrásný přepis jedné básně od O. J. Bierbauma (něco jako Ota Pivoňka). Některé texty by neměly upadnout v zapomnění, zvláště když jsou geniální. Tenhle je z nich.
Žila jednou jedna svině,
překrásně se vedlo jí,
celý boží den se líně
válela jen ve hnoji.
A ta svině nečistá
měla formy dojista,
že by z nich se zbláznil každý
orthodoxní kubista.
Na bidélku vedle seděl
samolibě jeden páv,
na svůj ocas stále hleděl,
říkal sobě: „To jsem paf!
Bože to je nádhera,
ta má péra veškerá,
jak ta svině může jenom
nosit ocas bez péra!“
Svině zase na páva se
koukala jen po očku:
„Ať se pase na své kráse,
krása, ta je pro kočku!“
Páv hned křičel: „Je, je, jé,
ať ta svině nereje,
vždyť to čuně věčně žere
splašky jen a pomeje!“
Ráno přišel jeden chlapík
řeznického řemesla,
na dvorečku svini zapích,
svině ani nehlesla.
Zachrochtla jen trošičku,
pak natáhla nožičku,
dva andělé odnesli si
malou sviňskou dušičku.
Časně zrána na dvorečku
sedlák páva chytit dal,
celou jeho skvělou vlečku
surově mu vytrhal.
Páv byl celý zoufalý,
krůty za ním koukaly,
že mu vzadu na biskupu
jen tři brky zůstaly.
Moralita
Z toho dá se odvoditi
nehynoucí pravda ta,
chcete-li smrt lehkou míti,
žijte jako prasata.
Neboť krása zářivá
horší osud prožívá,
tu jen každý rve a škube,
cloumá, trhá za živa.
Jako poslední mi došel Světozor z let 1928-1929, doba naopak poklidná, v podstatě největší konjunktura před nečekaným krachem a největší hospodářskou krizí 20. století (která se z občanského hlediska nedá srovnat s krizí minulých let, kdy se životní úroveň zvýšila o 0,5 %, ale zvýšila, před 80 lety šlo všechno o 40 – 60% dolů, od výroby po peníze na obživu!). Evropa se zmítala ve snu o všeobecném míru, Nobelovky dostávali Němci a Francouzi za to, že se kamarádí, plánovaly se Spojené státy evropské, ta pohoda čiší i z toho časopisu. Redigoval ho Eduard Bass.
Eduard Bass pro mě dlouho byl jen autorem Cirkusu Humberto, o Klapzubově jedenáctce jsem si myslel, že ji napsal Poláček (zřejmě kvůli Mužům v offsidu). Teď mě začíná zajímat víc a víc. Jako jeden z prvních autorů u nás se kromě cirkusové tematiky věnoval kabaretu. Přišla mi domů od něj knížka To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil a je tam překrásný přepis jedné básně od O. J. Bierbauma (něco jako Ota Pivoňka). Některé texty by neměly upadnout v zapomnění, zvláště když jsou geniální. Tenhle je z nich.
Žila jednou jedna svině,
překrásně se vedlo jí,
celý boží den se líně
válela jen ve hnoji.
A ta svině nečistá
měla formy dojista,
že by z nich se zbláznil každý
orthodoxní kubista.
Na bidélku vedle seděl
samolibě jeden páv,
na svůj ocas stále hleděl,
říkal sobě: „To jsem paf!
Bože to je nádhera,
ta má péra veškerá,
jak ta svině může jenom
nosit ocas bez péra!“
Svině zase na páva se
koukala jen po očku:
„Ať se pase na své kráse,
krása, ta je pro kočku!“
Páv hned křičel: „Je, je, jé,
ať ta svině nereje,
vždyť to čuně věčně žere
splašky jen a pomeje!“
Ráno přišel jeden chlapík
řeznického řemesla,
na dvorečku svini zapích,
svině ani nehlesla.
Zachrochtla jen trošičku,
pak natáhla nožičku,
dva andělé odnesli si
malou sviňskou dušičku.
Časně zrána na dvorečku
sedlák páva chytit dal,
celou jeho skvělou vlečku
surově mu vytrhal.
Páv byl celý zoufalý,
krůty za ním koukaly,
že mu vzadu na biskupu
jen tři brky zůstaly.
Moralita
Z toho dá se odvoditi
nehynoucí pravda ta,
chcete-li smrt lehkou míti,
žijte jako prasata.
Neboť krása zářivá
horší osud prožívá,
tu jen každý rve a škube,
cloumá, trhá za živa.
1 komentář:
To je fakt hezký...
Š. L.
Okomentovat