Osm sezón, které jsem strávil na hradě Rožmberku coby průvodce a průkopník divadelních nočních prohlídek a představení na nádvoří, by mělo mít za následek, že mě už máloco překvapí. Záhadou pro mě vždy byla jen věž zvaná Jakobínka, jediná zachovaná z horního (kupodivu mladšího) hradu, která tam zbyla jako jediná upomínka na středověk. Nikdy jsem se do ní nepodíval.
V sešitovém vydání mi došlo několik svazečků s názvem Po troskách české slávy. Mile mě tam potěšil článek o Rožmberku. Již tehdy, v roce 1913, vypadal interiér zámku stejně jako dnes, což jsem sice návštěvníkům vyprávěl (Buquoyové ho na své muzeum zařídili již v polovině 19. století), ale když jsem teď viděl ty fotky, tak mi srdce poskočilo. Navíc jsem zjistil i dvě pro mě objevné a zajímavé informace.
Jedna se týkala právě věže Jakobínské. Proč právě Jakobínská, nevíme. Ale zdá se, že jest to název nahodilý, jako stejně nesmyslný. Věž tato jest 14 sáhů vysoká a tolikéž hluboká; její zdi jsou silné 12 stop. F. A. Šubert se domnívá, že buď sloužila věž za studnu předhradí, a proto že byly za tím účelem základy její tak hluboko založeny, anebo prý vedl z ní podzemní průchod někam do lesů, jímž rodina držitele hradu útěkem mohla se spasiti a tím při životě zachrániti, když by hrad již déle držeti nemohl.
Druhá zajímavost je, že na bráně byly upevněny lebky medvědův a vlků, jež kdysi některý z držitelů hradu v okolních, neproniknutelných hvozdech zastřelil.
Se závěrem jsem naprosto ve shodě:
Čtenáři! Budeš-li kdy v životě se rozmýšlet, kam si udělati pěkný výlet máš, zajeď k Rožmberku. Tu vytvoříš si nejlepší obraz o starých českých hradech, jakých v dávnověku po Čechách tolik a tolik bylo roztroušeno, zde nalezneš nejedno poučení, jež z paměti ti nevymizí víc. Končím slovy F. A. Šuberta: „K Rožmberku mohl by člověk putovati několikráte a vždy by našel, co by ho znova vábilo, vždy by se odtud vracel s myslí naplněnou dumami šelestících to časův minulých.“
Po těch osmi letech jsem pak dalších několik let na hrad jezdil jen na návštěvu a teď se mi docela stýská. Naposledy jsem tam zajel s Věruškou. A znova mě to vábí, abych se tam po stu letech zase podíval.
V sešitovém vydání mi došlo několik svazečků s názvem Po troskách české slávy. Mile mě tam potěšil článek o Rožmberku. Již tehdy, v roce 1913, vypadal interiér zámku stejně jako dnes, což jsem sice návštěvníkům vyprávěl (Buquoyové ho na své muzeum zařídili již v polovině 19. století), ale když jsem teď viděl ty fotky, tak mi srdce poskočilo. Navíc jsem zjistil i dvě pro mě objevné a zajímavé informace.
Jedna se týkala právě věže Jakobínské. Proč právě Jakobínská, nevíme. Ale zdá se, že jest to název nahodilý, jako stejně nesmyslný. Věž tato jest 14 sáhů vysoká a tolikéž hluboká; její zdi jsou silné 12 stop. F. A. Šubert se domnívá, že buď sloužila věž za studnu předhradí, a proto že byly za tím účelem základy její tak hluboko založeny, anebo prý vedl z ní podzemní průchod někam do lesů, jímž rodina držitele hradu útěkem mohla se spasiti a tím při životě zachrániti, když by hrad již déle držeti nemohl.
Druhá zajímavost je, že na bráně byly upevněny lebky medvědův a vlků, jež kdysi některý z držitelů hradu v okolních, neproniknutelných hvozdech zastřelil.
Čtenáři! Budeš-li kdy v životě se rozmýšlet, kam si udělati pěkný výlet máš, zajeď k Rožmberku. Tu vytvoříš si nejlepší obraz o starých českých hradech, jakých v dávnověku po Čechách tolik a tolik bylo roztroušeno, zde nalezneš nejedno poučení, jež z paměti ti nevymizí víc. Končím slovy F. A. Šuberta: „K Rožmberku mohl by člověk putovati několikráte a vždy by našel, co by ho znova vábilo, vždy by se odtud vracel s myslí naplněnou dumami šelestících to časův minulých.“
1 komentář:
Rád se přidám. Špína
Okomentovat