Moje dnešní putování souvislostmi začnu u dvou obrazů od Františka Hlavici. Tento vsetínský malíř v roce 1926 namaloval dva obrazy, jež v roce 2010 do vsetínského muzea daroval Američan Alexandr Suczek. Obrazy jsou portréty rodičů dárce. Otec Robert Suczek se narodil ve Vsetíně v roce 1883. Jako úspěšný konstruktér a vynálezce, začal pracovat pro rakouské, německé a posléze i americké společnosti. V dubnu roku 1912 jej zastihla zpráva, že se má neodkladně dostavit do USA. Využil tedy ohlášené plavby parníku Titanik a ze dne na den si zajistil místo v 1. třídě. Neměl však hotovost na plný lístek, a tak si je nechal poslat z účtu své banky z Bruselu. Na Titaniku se plavil ze Southamptonu do francouzského Cherbourgu, ale bohužel zpráva o převodu peněz nedorazila (měl ji přinést bezdrátový telegraf) a on byl nucen vystoupit a do Ameriky jej přeplavil až den na to na palubě neméně známého parníku Lusitania (podobně přežil zkázu Titaniku i vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi).
Ve stejný den jako Suczek na Lusitanii nasedal na parník Carpathia v New Yorku malíř Colin Campbell Cooper. Nevěděl, že místo do Evropy dopluje zpátky do New Yorku. Carpathia totiž zachytila volání o pomoc z Titaniku a zachránila 705 jeho tonoucích pasažérů. Kdyby k neštěstí nedošlo, Carpathia by dorazila do Evropy, kde měla kotvit postupně v Gibraltaru, Janově, Neapoli, Terstu a Rijece. A nikdy by nevznikl tento impresionistický obraz.
Nedaleko Terstu a Rijeky, v Pule sloužil tehdy mladý český rekrut Josef Kulhánek. Zum Heizendienst geeignet neboli vhodný k práci v kotelně, odkroutil si první svůj rok 1911 na lodi Bellona. V roce 1912 si jej rakousko-uherská armáda proškolila na lapiducha a pradědeček šel sloužit ke K.u.k. Marine Sanität Abteilung-Kommandu. Tam jej připravovali pro jeho následující (nakonec šestiletou) službu na lodi Zrinyi. Datum, které má ve své služební knize jako den, kdy se s ním námořní zdravotní oddíl rozloučil, je 17. duben 1912. Dva dny před tím se potopil Titanik. Jak se asi pradědeček těšil na palubu nové bitevní lodi veliké zhruba jako půlka právě potopeného parníku?
Ve stejný den jako Suczek na Lusitanii nasedal na parník Carpathia v New Yorku malíř Colin Campbell Cooper. Nevěděl, že místo do Evropy dopluje zpátky do New Yorku. Carpathia totiž zachytila volání o pomoc z Titaniku a zachránila 705 jeho tonoucích pasažérů. Kdyby k neštěstí nedošlo, Carpathia by dorazila do Evropy, kde měla kotvit postupně v Gibraltaru, Janově, Neapoli, Terstu a Rijece. A nikdy by nevznikl tento impresionistický obraz.
Nedaleko Terstu a Rijeky, v Pule sloužil tehdy mladý český rekrut Josef Kulhánek. Zum Heizendienst geeignet neboli vhodný k práci v kotelně, odkroutil si první svůj rok 1911 na lodi Bellona. V roce 1912 si jej rakousko-uherská armáda proškolila na lapiducha a pradědeček šel sloužit ke K.u.k. Marine Sanität Abteilung-Kommandu. Tam jej připravovali pro jeho následující (nakonec šestiletou) službu na lodi Zrinyi. Datum, které má ve své služební knize jako den, kdy se s ním námořní zdravotní oddíl rozloučil, je 17. duben 1912. Dva dny před tím se potopil Titanik. Jak se asi pradědeček těšil na palubu nové bitevní lodi veliké zhruba jako půlka právě potopeného parníku?
Žádné komentáře:
Okomentovat