Přítomnost

Další moje neprošlapaná cesta, Eugène Ionesco. Včera mě bolela hlava tak, že jsem nemohl chodit, aniž bych se opíral o stěny a kusy nábytku. Spolkl jsem prášek a modlil se, aby to povolilo. Ležet se nedalo, sedět se nedalo, číst se nedalo. Chodil jsem po bytě a vymýšlel účel té chůze. Vytahoval jsem tedy z knihovny jednu Světovou literaturu za druhou a listoval jimi se zlatou horečkou v touze objevit poklad. Bolest povolila, když jsem narazil na drobty z Ionescových deníků. Četl jsem je Věrušce nahlas. Jsou děsně pesimistické, píší o konci života, který prý přichází s koncem dětství: s prvním uvědoměním zániku si prý přestáváme uvědomovat přítomnost a vidíme jen minulost a budoucnost a to, jak se jedna mění v druhou, jak běží čas, čímž se vlastně pohřbíváme. Opravdový cíl života může být pouze zachycení přítomnosti (proto se prý tolik pije, protože pod vlivem alkoholu se dostaneme do dětského prožívání přítomnosti bez ohledu na smrt). Ale i jiné zápisy mi připomněly Camusovy Zápisníky.

Cestuji, abych našel nedotčený svět, na který čas nemá vliv. A skutečně, dvoudenní cesta, poznání nového města zpomalí nějak úprk událostí. Dva dny v nové zemi se vyrovnají třiceti prožitým v obvyklém místě a tak pokažené zvykem. Zvyk uhlazuje čas, kloužeme po něm jako po navoskovaných parketách...

Úspěch mají malí chytráci, kteří se přizpůsobili událostem. Sledují nejsilnější proud. A tak vždycky vyhrávají. Vyhrávají, ale neexistují. Nejsou, protože se ztotožňují jen s proudy: přejímají na sebe tvary; sami jsou beztvární.

Omyl André Bretona je snad v tom, že se bral příliš vážně. Trochu vážně se brát musíme, jinak by to byla vrtkavost. Příklad: Alphonse Allais. Ale bereme-li se příliš vážně, není pro nás už svobody, jsme ve vězení, dusíme se.

Když má člověk charakter, je to špatný charakter, říkal myslím Georges Clemenceau. Ano, a když má svědomí, je to špatné svědomí.