K Českému zpěvníku nám do zásoby písniček, které se budeme s Julinkou časem učit, přibyl ještě Společenský zpěvník Český v 7. vydání z roku 1866. Jsou v něm písně vlastenecké, společenské, milostné, pijácké, selské, vojenské a smíšené. Postižen četbou těchto starobylých textů (noty mi činí potíže, ale jsem odhodlán si najmout učitele zpěvu), napsal jsem si po ránu na lísteček vlastní verš rázu prostonárodního. Jal jsem se ho tedy rozvinouti.
Tekou mi slzy pod okem
tekou mi tekou potokem,
potichu potokem tekou,
na tváři stanou se řekou,
řekou, která se vnoří
do nejhlubšího z moří.
Každičká slza pod okem
skončí v tom moři hlubokém.
Jak si teď procházím poetiku před sobotní první částí mého kurzu praktické poesie, podíval jsem se na ten text okem teoretika. Říkanka postavená na různém střídání daktylů s trocheji využívá krom rýmu i aliterace, ale, aniž bych to tušil, použil jsem také všechny figury vzniklé opakováním slov: anaforu, homonymní epiforu, epanastrofu i epizeuxis.
Tekou mi slzy pod okem
tekou mi tekou potokem,
potichu potokem tekou,
na tváři stanou se řekou,
řekou, která se vnoří
do nejhlubšího z moří.
Každičká slza pod okem
skončí v tom moři hlubokém.
Žádné komentáře:
Okomentovat