Dostala se mi do ruky jímavá čítanka. Jímavá proto, že nebyla vytvořena nějakou odbornou komisí, ani editorem, ani spisovatelem, nýbrž českými studenty v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Jsou to básničky českých i cizích autorů, které si vězni po paměti psali na malé útržky papíru a nosili je většinou pečlivě schované v tzv. brustbojtlu, což byla taštička, kterou vyfasoval každý heftlink na peníze a musel ji nosit pořád na krku. Sundávala se jen do sprch a do plynových komor. Výběr z těchto veršů, jež pomáhali přežít stejně jako chleba, uspořádal v roce 1945 jeden ze studentů, jenž se do toho mého svazečku i podepsal: pozdější spisovatel Josef Strnadel. Jsou tam vedle sebe naprosto nesourodé básně, styly a nálady. Vedle Gellnera Ovidius, vedle Puškina Viktor Dyk, vedle S.K.Neumanna Li Po. Moc se mi líbil Jeseninův Dopis jedné ženě, dokonce jsem si „ho“ přečetl i v originále, ale sem chci dát po dlouhé době zase jednu báseň od Jaroslava Seiferta.
Stokrát nic
Snad ještě jednou mě poblázní
váš úsměv,
a na pelest mi usednou
matka Bolest a přítelkyně Láska
obě dvě vždycky najednou.
Snad ještě jednou mě poblázní
hlas polnice
a střelným prachem budou mi vonět vlasy,
až půjdu jako spadlý s měsíce.
Snad ještě jednou mě poblázní
polibek:
jak plamen v lucerně neochotné
se zachvěji,
až se mé tváře dotkne.
To bude však jen vítr na mých rtech,
a marně tentokrát
budu chtít rukou zachytit
nehmatatelný jeho šat.
mljt
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat