Dnes je to 120 let od narození amerického básníka Joyce Kilmera. Když mu bylo tolik, co mně, tak už byl pár měsíců mrtev. Zemřel v druhé bitvě na Marně v roce 1918. Z roku 1913, kdy konvertoval ke katolické víře, pochází jeho nejslavnější báseň. Pokusil jsem se ji přeložit jako vzkaz pro všechny blázny, co ještě dnes píší básničky, a taky jako skromný dárek k plnému zisku bodů z výpočtů rušené krystalizace.
(originál básně zde)
Ne, nikdy nespatříš, nevěř tomu,
báseň, jež podobná by byla stromu.
Stromu, jenž žíznivými ústy saje
z bradavek světa sladkou mízu ráje;
stromu, jenž dívá se do nebeské báně
s rukama vzepjatýma ke koruně Páně;
stromu, jenž v létě si místo mašlí
vlasy své hnízdem kvíčal krášlí
a v jehož lůně déšť se sněhu dvoří,
dokud se zjara láskou nerozhoří.
Já dokážu dát básni rým a tón,
ale jen Pán Bůh umí stvořit strom.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat