17. prosince 2006

Karel Marx

Karel Marx v r. 1839

Nevím, zda být hrdý či se neznatelně zastydět, ale až dnes jsem si přečetl první knihu od tohoto v anketě televize ZDF zvoleného třetího největšího Němce (po Konradu Adenauerovi a Martinu Lutherovi). Kniha se jmenuje Osmnáctý brumaire Ludvíka Napoleona a je zahájena slavnými slovy: „Hegel kdesi poznamenává, že všecky velké světodějné události se takříkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, podruhé jako fraška.“ Nechci čtenáře soběpisníku neznalé historie zasvěcovat do jejích tajů, a tak se omezím na výpisky ryze nadčasové či nějakým jiným způsobem zajímavé. Hlavně tím, že vám třeba připomenou něco zcela současného. Zde jsou:

Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra.

Každý paragraf ústavy obsahuje svou vlastní antitezi, svou vlastní horní a dolní komoru, totiž svobodu ve všeobecné frázi, a zrušení svobody ve vysvětlivce.


Prezident vede skrytý život v Elysejských polích, maje při tom před očima a v srdci 45. článek ústavy, který mu denně připomíná: „Frère, il faut mourir!“ (Bratře, připravuj se na smrt!). „Tvoje moc končí druhou neděli krásného měsíce května ve čtvrtém roce tvého prezidentství! Pak bude konec nádheře, hra se podruhé neopakuje…“


„Reakce“ – noc, v níž jsou všechny krávy černé a kdy je možno vykřikovat nejrůznější tlachy.

Chybí už jen jedno: …nápis „Liberté, égalité, fraternité“ nahradit nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie.


Materiální zájmy francouzské buržoazie jsou co nejúžeji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinérie. V ní buržoazie zaopatřuje své přebytečné lidi a doplňuje ve formě státního služného to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honoráře.


Peněžní dary a půjčky, to byla perspektiva, na kterou chtěl nachytat masy. Dary a půjčky, to je celá finanční věda lumpenproletariátu, vznešeného i sprostého. To byly jediné pružiny, které dovedl Bonaparte rozhýbat. Nikdy žádný pretendent nespekuloval banálněji na banálnost mas.


Domníval se, že s napoleonskou maskou představuje skutečného Napoleona, stal se obětí vlastního světového názoru, vážným tatrmanem, který již nebere světové dějiny jako komedii, nýbrž svou komedii jako světové dějiny.


Jako fatalista žil v přesvědčení, že jsou určité vyšší moci, kterým člověk a zvláště voják nemůže odolat. Mezi tyto věci řadí především doutníky a šampaňské, studenou drůbež a česnekové vuřty. Proto v elysejských komnatách častuje nejdříve důstojníky a pak poddůstojníky doutníky a šampaňským, studenou drůbeží a vuřty.

(Tady si dovolím připomenout, že Marx je geniálním propagandistou, od kterého se, o tom bych se vsadil, učil i Hitler a Goebbles – když se povede nějaký ten bonmot, na nějž slyší davy, pak je nutné jej v projevu opakovat a opakovat, nejlépe hned za sebou. O pár řádku už je zase „Ať žije Napoleon, ať žijí vuřty!“; takových příkladů je v textu víc než dost. Pozn. J-Lo)

Smrtelným nepřítelem domnělých hrdinů a skutečných světců je nevíra. Odtud jejich veledůstojné mravní rozhořčení proti vtipkařům a posměváčkům, neschopným nadšení.

Parlamentní kretenismus, ona zvláštní nemoc, která začaruje nakažené oběti do vymyšleného světa a olupuje o všechen smysl, o všechnu paměť, o všechno pochopení drsného vnějšího světa…

Na orgiích, které Bonaparte slavil každé noci s mužskou i ženskou vznešenou sběří, vždycky jakmile se přiblížila půlnoční hodina a hojná pitka rozvázala jazyky a roznítila fantazii, bylo usnášeno provést státní převrat příštího dne. Byly taseny meče, sklo řinčelo, představitelé lidu byli vyhazováni okny, císařský plášť spadl na ramena Bonapartova, až zase příští jitro zahnalo přízrak a udivení Paříž se dovídala od příliš sdílných vestálek a nediskrétních paladinů o nebezpečí, kterému ještě jednou unikla.


Měšťácký řád, který na počátku století postavil stát na stráž k nově vzniklé parcele a pohnojil ji vavříny, se stal upírem, který jí vysává krev ze srdce a mozek z hlavy a vrhá ji do alchymistického kotle kapitálu.

Daň je životním zdrojem byrokracie, armády, páterů a dvora, zkrátka celého aparátu výkonné moci. Silná vláda a silné daně jsou jedno a totéž.


Bonaparte chtěl hrát pro všechny třídy roli patriarchálního dobroděje.

Na dvůr, do ministerstev, na špici administrace a armády se prodírá houf chlapů, při čemž o nejlepším z nich je nutno říci, že se neví, odkud přišel, hlučná, podezřelá, drancování chtivá bohéma, která na sebe navléká premované kabáty s touž groteskní důstojností jako Soulouquovi hodnostáři.

Je toho ještě víc, ale nebudu vás dál unavovat, ale myslím, že nepochybujete o výjiečném talentu tohoto muže a oprávněnosti jeho bronzu na stupínku velikosti. Některé citáty mi valně připomínali politiku současné Evropy, některé politiku nedávno minulé vlády, některé i vládu současnou, některé i naší skromnou politiku kadaňskou. Pro tu poslední jsem si na základě Marxova citátu z konce V. kapitoly na sebe vymyslel lehkou veršovánku, jíž bych se rád držel po celou dobu v kadaňském elysejském paláci, než mě rozzuřený dav vyhodí z okna. Agesilaos řekl prý králi Agisovi:

Zdám se ti mravencem,
budu však jednou lvem.


Znám tohle krédo, má ho leckterý člověk v různých oborech, myslím, že ani já jsem se mu neubránil. Ale v politice mám jiné:

Ač se snad můžu někomu zdát lvem,
zůstanu vždycky jen prostým mravencem.
A kdo to nepochopil, řeknu mu to krátce:

lepší než lví podíl je mravenčí práce.
(Ať mě nezašlápnou – sám si držím palce.)
...