Této ženské duši, která vstoupila do dějin pod jménem George Sandová, jsem moc pozornosti v životě nevěnoval, neboť v češtině jsem od ní nikdy nic neviděl a francouzsky neumím natolik, abych si ji mohl číst v originále (v podstatě jsem se zadrhl u výslovnosti, ovšem musím říci, že když se mi to povede, zním jako rodilý Francouz, jen nevím, co říkám). Z knih o literatuře jsem si tuto baronku s nymfomanickými sklony zařadil mezi sentimentální romantičky, z jejichž díla se čte tak maximálně korespondence. A zřejmě tomu tak i bude. Dnes mě nicméně na poště čeká asi sto let starý překlad jejího románu Dobráček, který jsem si pořídil spíš kvůli ilustracím Josefa Friedricha, jenž byl naším prvním ilustrátorem Sherlocka Holmese. A proč to tedy všechno píšu, když jsem tu knihu ještě ani nedržel v ruce? Protože jsem se o George Sandovou začal v souvislosti s touhle knížkou trochu zajímat a našel jsem v jednom článku její větu, v níž si dovolím alespoň pro dnešek a následné sváteční dny věřit.
Věřím, že bychom si často sami se sebou po pár letech nerozuměli, že bychom se před pár lety třeba i poslali do háje. Ale protože se nemáme šanci potkat v čase v jiném věku, myslíme si, že jsme stále titíž. Jsem zvědav, jestli si některé mé já jednou přečte tu knížku, která teď asi odpočívá někde na poště.
„Zdá se mi, že se člověk mění ze dne na den a že po pár letech se stává zcela novou bytostí.“
Věřím, že bychom si často sami se sebou po pár letech nerozuměli, že bychom se před pár lety třeba i poslali do háje. Ale protože se nemáme šanci potkat v čase v jiném věku, myslíme si, že jsme stále titíž. Jsem zvědav, jestli si některé mé já jednou přečte tu knížku, která teď asi odpočívá někde na poště.
<3
1 komentář:
Je úžasné potkat člověka, který v dnešní době čte George Sand. :-) Krása
Okomentovat