Absolvoval jsem v životě už několik literárních dejà vu, kdy jsem něco napsal nebo chtěl napsat a pak jsem zjistil, že už to napsané je. Někdy se mě to dotklo hodně blízko srdce, jako když mi jednou někdo hodně blízký vyčetl, že motiv mého plánovaného románu jsem ukradl od Valentina Rasputina. Cítil jsem se ponížený o to víc, že jsem žádného Valentina Rasputina neznal. Koupil jsem si tedy jeho román Loučení a skutečně mě shoda motivu úplně odzbrojila. Z mého plánu sešlo. Nosím ho ale v hlavě pořád. A je pravda, že Hamleta první napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus a Othella italský básník Giovanni Battista Giraldi.
Před časem, když zemřel Stanislav Lem, napsal jsem zde o svém vztahu ke sci-fi literatuře. Jelikož bych rád o tomto žánru udělal jeden blok přednášek na příštích Kirwitzerových dnech, občas vyhrabu v nějakém antikvariátu nějakou vědeckofantastickou klasiku, abych nebyl úplně mimo. Koupil jsem si tedy nedávno i knihu povídek Jana Weisse, zakladatele české sci-fi, a zase jsem se musel posadit na zadek vida to, co jsem považoval za svou otázku. Věděl jsem, že ji asi už někdo položil, ale nevěřil jsem, že touto formou. Tedy, toto jsou má slova z 29. března 2006:
Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?
A toto jsou slova Jana Weisse z povídky Zrcadlo, které se opožďuje, kterou napsal v roce 1927:
Ale jaká záhada vězí uvnitř obrovské koule, jejíž stěny jsou slity v jediné duté zrcadlo? Oh, kdybych visel uprostřed takové koule, v ruce svíčku – myslím, že bych poznal úžasné tajemství, ovšem, nezbláznil-li bych se…
Mimochodem, ta povídka je o souložení před zrcadlem, ve tmě a za plného světla na veřejnosti – a to vše jaksi najednou, tedy musím říci, že tento typ sci-fi, který trošku tepe do předsudků a pokrytectví, je pro mne celkem dobře stravitelný.
Před časem, když zemřel Stanislav Lem, napsal jsem zde o svém vztahu ke sci-fi literatuře. Jelikož bych rád o tomto žánru udělal jeden blok přednášek na příštích Kirwitzerových dnech, občas vyhrabu v nějakém antikvariátu nějakou vědeckofantastickou klasiku, abych nebyl úplně mimo. Koupil jsem si tedy nedávno i knihu povídek Jana Weisse, zakladatele české sci-fi, a zase jsem se musel posadit na zadek vida to, co jsem považoval za svou otázku. Věděl jsem, že ji asi už někdo položil, ale nevěřil jsem, že touto formou. Tedy, toto jsou má slova z 29. března 2006:
Představte si tedy, že se před vámi objeví koule s poloměrem cca 3,5 metru. Otevřou se v ní jakési dveře, kterými se dostanete dovnitř. Vnitřek té koule je celý z leštěného zrcadla. Zavřete za sebou dveře a ocitnete se v beznadějné tmě. Pak zažehnete přesně uprostřed té koule sirku. Co uvidíte? Co se stane? Kde se světlo té svíčky odrazí? Jak intenzivní světlo bude uvnitř koule?
A toto jsou slova Jana Weisse z povídky Zrcadlo, které se opožďuje, kterou napsal v roce 1927:
Ale jaká záhada vězí uvnitř obrovské koule, jejíž stěny jsou slity v jediné duté zrcadlo? Oh, kdybych visel uprostřed takové koule, v ruce svíčku – myslím, že bych poznal úžasné tajemství, ovšem, nezbláznil-li bych se…
Mimochodem, ta povídka je o souložení před zrcadlem, ve tmě a za plného světla na veřejnosti – a to vše jaksi najednou, tedy musím říci, že tento typ sci-fi, který trošku tepe do předsudků a pokrytectví, je pro mne celkem dobře stravitelný.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat