Vždycky říkám, že mám dvě oblíbené země, do kterých se rád vracím. Dvě země, které jsou naprosto odlišné jedna od druhé, a právě proto je mám rád obě, kvůli jakési rovnováze duševních sil. Těmi zeměmi jsou Itálie a Anglie.
Být včera v Itálii, určitě bych si oblékl červenou košili. Bylo to 200 let od narození Giuseppe Garibaldiho. Poprvé si jeho přívrženci oblékli rudé svršky v Jižní Americe. Byly to košile vyrobené pro pracovníky na jatkách, celkem morbidní humor. Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být námořníkem jako pan Štěpán, jenž nám ze světových přístavů posílal pohlednice. A na svou Rio Pardo bych taky nalodil nějakou tu svou Anitu a pak s ní brouzdal světem. Nebyl jsem včera v Itálii, ale až budu umírat, taky bych si jako Garibaldi přál, aby mi přisunuli postel k oknu s výhledem na moře.
Být včera v Anglii, najal bych si lodičku a sjel si kousek Temže. Před 145 lety poprosila v podobném člunu Alenka Liddellová strejdu Karla, aby jí a jejím dvěma sestřičkám vyprávěl nějakou pohádku. A z toho vyprávění byla za tři roky moje nejoblíbenější dětská knížka (spolu s Birlibánem). Měl jsem v Lounech ve svém pokoji u babičky na nočním stolku fotku Alenky, jak se povaluje na gaučíku a ač mě jako Lewise Carrolla hodně lidí podezírá z pedofilie, usínal jsem s úplně čistými myšlenkami. Nebyl jsem včera v Anglii, ale kdybych si za poslední dva roky psal deník, určitě by ho někdo spálil jako deníky autora Alenky v říši divů z oněch let, kdy se stýkal s rodinou Liddellových.
Byl jsem včera doma, ve svém novém bytě a zároveň křičel ze strážního koše svého korábu, že na obzoru vidím horu a v tu samou chvíli jsem ve veslici na Temži začínal vyprávět pohádku o jedné povedené holčičce, co spadla do králičí nory.
Být včera v Itálii, určitě bych si oblékl červenou košili. Bylo to 200 let od narození Giuseppe Garibaldiho. Poprvé si jeho přívrženci oblékli rudé svršky v Jižní Americe. Byly to košile vyrobené pro pracovníky na jatkách, celkem morbidní humor. Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být námořníkem jako pan Štěpán, jenž nám ze světových přístavů posílal pohlednice. A na svou Rio Pardo bych taky nalodil nějakou tu svou Anitu a pak s ní brouzdal světem. Nebyl jsem včera v Itálii, ale až budu umírat, taky bych si jako Garibaldi přál, aby mi přisunuli postel k oknu s výhledem na moře.
Být včera v Anglii, najal bych si lodičku a sjel si kousek Temže. Před 145 lety poprosila v podobném člunu Alenka Liddellová strejdu Karla, aby jí a jejím dvěma sestřičkám vyprávěl nějakou pohádku. A z toho vyprávění byla za tři roky moje nejoblíbenější dětská knížka (spolu s Birlibánem). Měl jsem v Lounech ve svém pokoji u babičky na nočním stolku fotku Alenky, jak se povaluje na gaučíku a ač mě jako Lewise Carrolla hodně lidí podezírá z pedofilie, usínal jsem s úplně čistými myšlenkami. Nebyl jsem včera v Anglii, ale kdybych si za poslední dva roky psal deník, určitě by ho někdo spálil jako deníky autora Alenky v říši divů z oněch let, kdy se stýkal s rodinou Liddellových.
Byl jsem včera doma, ve svém novém bytě a zároveň křičel ze strážního koše svého korábu, že na obzoru vidím horu a v tu samou chvíli jsem ve veslici na Temži začínal vyprávět pohádku o jedné povedené holčičce, co spadla do králičí nory.
sly
Žádné komentáře:
Okomentovat