Proti proudu

Poslední dobou se hodně debatuje o školství, v němž mám tu čest ještě pár dní působit a měl jsem tu čest poslední skoro dekádu a tedy skoro třetinu svého života. Rád se rochňám ve starých knihách, na které mi můj plat bohatě stačil a stačí, a jelikož za nic jiného než za knížky a jídlo peníze nevydávám, nevím pořádně, co si počít s tím, co mi neustále zbývá, tak to někdy tajně spaluju na Úhošti jako úlitbu keltskému bohu kantorů s volským okem a oháňkou. Tuhle mě tam chytli požárníci a já neměl na zaplacení pokuty, neboť jsem právě spálil i poslední tisícovku. Ale z další výplaty jsem to hravě doplatil a zbytek jsem šel pustit po Lososí řece, co já vím, třeba těch pár tisíc dopluje až do Severního moře.

Ale k věci, v jedné z těch starých knížek, které napsal Dr. Josef Laichter, již pojmenoval Uměním k životu a jež byla vydaná v roce 1919, se na jednom místě uvádí:

Po dětství… následuje gymnasium – vstup do širšího světa… Připouštím, systém zaviňuje mnoho. Ale celá společnost je systém a přec v tom systému lze jíti proti proudu. V tom je vada i profesorů, že pohodlně dávají se unášet středoškolským systémem. Na středních školách snad je víc byrokratismu, než se ho najde na úřadech. Je byrokratismus a šablona především ve styku s žáky. Ovšem, šablona je pohodlná, kdežto porozumět lidsky duši žákově vyžaduje trochu úsilí a více méně vybřednutí z denní šablony…

Píše se rok od narození Páně 2007, já za čtyři dni dovrším svá léta Páně a cítím, že jako profesor už jsem zabředl do šablony. Byrokratismu za posledních pár let rovněž přibylo, a tak to v součtu znamená, že můj odchod je na místě, i když neznám příjemnější práci než učení. Půjdu zase chvíli proti proudu někde jinde a až mě proud zase strhne, slibuju, že vylezu na břeh a najdu si jinou řeku. Už teď se sám sebe ptám, jestli se proderu aspoň k prvnímu kataraktu.