Vrabčák

Když přijel anglický básník Thom Gunn v roce 1974, kdy jsem se narodil, poprvé do New Yorku, viděl tam žebráky na ulicích a od té doby, co se pak přestěhoval, jich přibývalo. Když kolem nich chodím v Praze, občas jsem štědrý, občas jen tak projdu. A jednou možná budu jeden z nich. Thom Gunn zemřel přesně před třemi lety.

(originál zde)

Zima zebe v morku kosti,
Vrabčáka se taky zhostí.
„Nemáte drobný, pane?
Vrabčák je potřebuje, pane!

Musím tu v téhle zimě stát
v děravé košili a pomačkané džísce,
vypadám, že je mi padesát
a přitom je mi třicet.

Smrdí mi nohy, pane, a hrozně bolí,
víno už vyčpělo a stejně bylo kyselé,
budu vám vděčný za cokoli
a pomodlím se v kostele.

Z probdělých nocí mám pod očima kruhy,
celý den prší, pane, a já nemám už co ztratit,
kam podívám se, všude dluhy,
smutkem prý nejdou splatit.

Hoďte mi pár drobných, prosím,
na sladký víno, pane, nebo kapku šery,
v tom cukru v nich je cosi,
co mě vždy rozveselí.

Pak probudím se v nové kůži,
bohatý duchem ve švech pýchou, pane, budu praskat,
stanu se perlou mezi všemi muži,
když budete tak laskav.“

Prošel kolem mě nenápadně.
„Jdi do prdele, zmrde, jsi navoněná sračka!
Doufám, že jednou budeš na dně,
jako je dneska Vrabčák.“

mljt