Každá vzpomínka je jako bublina: když nepraskne, někam odletí. Přesto ale, tati, pořád vzpomínám na krásné chvíle ve tvém objetí. Jak rád bych se ti zase vrhnul do náruče, jak rád bych zas byl onen malý kluk, jenž cítil, jak ti v hrudi buben tluče, a v ruce svíral pravý bublifuk.
O antropologických objevech rodiny Leakeyových se učí možná už i na základních školách, já si jich ovšem stihnul všimnout až na té vysoké. A jejich objevy stále pokračují. Včera zveřejnila Meave Leakeyová objev dvou čelistí se zuby a jedné lícní kosti druhu, který bývá označován jako Homo rudolfensis. Objevy potvrdily, že tento druh byl vlastně soudruh známějšího Homo habilis alias člověka zručného.
Můj táta byl Rudolf, jeho táta taky Rudolf a jeho táta, můj praděd, rovněž, nejmladší ze tří synů, ale nejstarší ze tří Rudolfů našeho rodu. Byli to rovněž soudruzi a zrovna moc zruční asi nebyli. Ale na rozdíl od tři ploskonosých opičáků z Afriky jsem si poměrně jist, že jsou to moji předci a že se většina mých vlastností vyvinula z těch jejich.
Snažím se sepsat vývod naší Julince, a protože jsem v Soběslavi ukořistil rodokmen Losenických, pátrám teď po jejich větvích. Jedna poznámka mě potěšila, ačkoli se zdá být naprosto na vodě postavená. Ale když ji čtete psanou černou na bílém v tom strojopise ze 70. let, získává na kronikářském puncu. U mé prapraprababičky Mariany Losenické, nar. 24. března 1828 Janu Vaškovi, domkáři v Hamřích, stojí upomínka: Antonín Vašek, otec Petra Bezruče a ocitovaná věta z časopisu Naše rodina č. 15/1974, která nicméně nijak nenaznačuje, že by mezi rodinou slezského barda a rodinou mé prabáby byla nějaká přízeň. Jednou to tu ale stojí a na krev kolující v mých tepnách a žilách to má stejný účinek, jaký má jarní slunce na horské potůčky. Nečetl jsem snad nedávno naprosto fascinován do té doby neznámá čísla ze Slezských písní? A v jednom z nich:
Až bude růst nade mnou tráva, až budu hnít, kdo na moje místo, kdo zdvihne můj štít?
Po podzimní cestě do Soběslavi se mi zdál sen. Prohlížel jsem se sestrou dědovu soběslavskou knihovnu a hledal tátovy dopisy z vojny. Kolem běhaly naše děti, vedle teta vařila oběd. I ve snu se projevila moje úchylka, a tak jsem jako v antikvariátu prohlížel hřbet po hřbetu všechny knížky v knihovně. Byly tam ty, které jsem čekal, spousta stranické literatury, kriminalistické příručky a pak klasici české literatury vydané většinou v 50. letech. I z nich mě spousta zaujala. Nicméně pak se tam objevila kniha, která do té knihovny nepatřila. Byla úplně z jiného soudku, něco, co by s. major SNB snad v knihovně ani mít neměl. V tom jsem ale v šuplíku objevil tátovy dopisy, a protože jsem si nebyl jistý, jestli můžu, a moc jsem chtěl, strčil jsem je pod košili a běžel s nimi o patro výš s nějakou originální výmluvou. Když jsem je nahoře vyndal, náhle jsem se probudil a celý sen vyprávěl Věrušce. Na titul té knížky jsem si ale nevzpomněl.
Před čtrnácti dny jsme se vrátili ze Soběslavi, kde jsme byli jen s tetou. Dovolila mi prošmejdit dědovu knihovnu a vzít si, co se mi bude líbit. V šuplíku se opravu skrývaly dopisy z vojny a ještě další z 80. let, z období mého dětství. Také jsem si vzal náčrt rodokmenu, který zpracovával jistý Václav Losenický z Českého Krumlova a vystopoval můj rod snad až k Marii Terezii – už se těším, až to budu dávat dohromady. Když jsem si prohlížel police v knihovně, opravdu tam bylo zejména to, co jsem čekal, ale jedna kniha byla v přední řadě nahoře a vůbec s ostatními nehrála, tvořila jasnou disharmonii. Vytáhl jsem ji a oněměl úžasem: Egon Hostovský – Listy z vyhnanství.
Jednak jsem žasnul nad tím, že měl děda v knihovně autora, kterého komunistický režim zatratil a odsoudil k zapomnění. A jednak, že to byl autor, jehož román jsem četl ve chvíli, kdy mi umřel táta. Hostovský už tenkrát na mě zapůsobil jako blesk z čistého nebe, autor světového formátu, Kafka české literatury. Děda knihu koupil rok před svatbou mé babičce Ludmile, tehdy ještě Chovančíkové. Ještě než jsem si ji odvezl do Kadaně, přečetla si ji teta a moc se jí líbila. Teď ji čtu já. A budu z ní číst i vám. Ale zase až příště.
Jsem rád, že se Julinka poznala s tetou i se strejdou.
Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.
Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.
V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti).
Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.
Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?
Hříšně málokdy bulím,
ale když si vzpomenu
na tu noc, kdy už uložený
pod motelovou parodii na přirývku
snažil jsem se usnout
nad stránkami Cizince,
který hledá byt,
když tu náhle mi zazvonil telefon
a v něm mi Ivanka s pláčem sdělila,
že táta umřel,
vždycky se spolehlivě rozbrečím.
Pode mnou na palandě ležel kamarád,
jenž už přišel o tátu i o mámu,
a tak vím, že ta jeho soustrast
byla víc než upřímná.
Šel jsem se projít
a na tom prázdném parkovišti,
za kterým chrápala ubytovna
plná apoštolů, jsem začal chápat
pocity Krista na Olivetské hoře.
Zbytek noci se mnou probděla Věruška.
Mohl jsem se o ni opřít
i v následujících dnech,
kdy jsem musel nevyspalý
předstírat zaujatost památkami anglického venkova,
aby klienti nic nepoznali.
Jsem ale vděčný, že jsem jel jako průvodce,
a ne jako pouhý účastník zájezdu.
Řidičům jsem to druhý den řekl
a obzvlášť jeden z nich mi pak
dodával krev do žil jako chlap chlapovi.
Je dobré, když se chlap občas vybrečí.
Děkuju Alenko, žes mi připomněla,
že je to dneska už tři roky.
Tu noc ve Francii, kdy jsem se v jednu hodinu po půlnoci dozvěděl, že umřel táta, jsem četl román Cizinec hledá byt od Egona Hostovského. Kdo nemá s Hostovským zkušenost doporučuju šestidílné rozhlasové zpracování jeho Půlnočního pacienta. Do 31. října můžete ještě stihnout na Streamu 1. část, od 1. listopadu tam bude týden viset druhá a tak dále. Jan Hartl je v hlavní roli bezkonkurenční a na psychologa v životní krizi se skvěle hodí. Stejně tak se na svou roli hodí František Němec. Ti dva byli perfektní volba. Režisérce Markétě Jahodové se pomocí dobové hudby podařilo navodit atmosféru Ameriky 50. let tak, že jste od začátku tam. Děj strhující. Malinkou skvrnou je jen výkon Petry Špalkové v roli Heleny, nijak zvlášť ale svojí vedlejší rolí neruší.
V úterý jsem jel zase do Soběslavi, tak jsem byl tátu dušičkově pozdravit. Věruška mu doma vyrobila krásný věnec, a tak má na hrobě čerstvé kadaňské šípky a spadané listy z parku, kam jsme spolu chodili.
Trnky jsme ti tam, tati, nedali, protože jich letos moc neroste a všechny jsem je dal kvasit ve víno. Dnes je to čtvrtý den a přestala se tvořit pěna, tak nevím, jestli je to správně. Ale trnky jsou hezky nahoře, tak snad nám nezoctovatí. Jestli se povede, přivezu ti ochutnat.
„V upomínku na tvoje mládí a pobyt u dědečka a babičky ve Studánce 20/II. 1954 R.a L.“, stojí na rubu téhle fotografie. Bylo ti pět a půl. Dětství jsi prožil v 50. letech a z toho vyprávění, jak jste kradli rohlíky v pekárně, jak jste si vyhazovali pytlíky s přezůvkami z nejvyššího patra školy, jak jsi tátovi pomáhal odhalovat vrahy, jak sis chodil přivydělávat hrou na harmoniku po hospodách, stanou se ta učebnicově nelidská léta docela normální a prostá jako každá jiná dekáda. Byl jsi pilný a talentovaný žáček, milovals Timura a jeho partu a Odvážnou školačku, táta byl komunista, měli jste doma Kapitál a Leninovy spisy. V Soběslavi se vždycky propadnu o víc než půl století do historie.
Dneska máš narozeniny a teta svátek. Sluší vám to. O vojně se ti zdává hodně často, vím. Strávils tam nezdravě dlouhá léta, protože tě majoránek poslal na vojenskou školu do Brna. Našel jsem před lety tvoje dopisy z té doby a dědovy a babiččiny odpovědi. Musím tetu poprosit, jestli by je nezachovala a nepůjčila mi je. Maminka ti tehdy umřela. Nikdy jsi o tom nemluvil a když jsem se tě na to jednou v dospělosti zeptal, neřekls víc než jedno slovo. Já už jsem babičku nezažil a je mi to moc líto.
Chceš vědět, na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na rybníky. Tys je miloval a pro mě je dodnes koupání v rybníce romantičtější než moře, kam jezdím rád z jiných důvodů. Taky jsi rád chodil do lesa na houby. Museli jsme vždycky na zavolání přiběhnout a obdivovat tvoje úlovky, hlavně kozáky a křemenáče. Naučil jsi mě sbírat holubinky. Dodnes je nikdo nejí, snad jen máma, která je nesnášela tenkrát. Pak si vzpomínám, jak jsme si kvůli černé kočce přes cestu dokázali zajet naší oranžovou stopětkou třeba několik kilometrů. Nevím, kam se propadl tvůj „žlutý sešit“, rodinná relikvie, na níž by se dnes dalo přísahat. A ty si asi nevzpomeneš, ale mě to jako dítěti logicky utkvělo, jak ses maminky jednou zastal v nějakém vlaku proti osazenstvu celého vagónu. My tři vaše děti jsme věděli, že maminku bolí hlava, a tak jsme výjimečně byli hodní, ale řádily tam jiné děti, a tys je okřikl a všichni se do tebe pustili, že jsou to děti, a tak musí dělat rámus. Měli v podstatě pravdu, ale tys byl rytíř a maminku jsi jen tak nedal. No, jinak ses jí sice natrápil víc než dost, ale já tě mám v paměti jako toho rytíře.
V Kadani si na tebe leckdo každou chvíli vzpomene. Lidi mě zastavují na chodníku a ptají se na tebe. Odpovídám, že se máš dobře. Vždyť se tam určitě dobře máš a rozveseluješ nebe jako jsi tenkrát rozveseloval okolí. V kanceláři mi občas pamětníci říkají pane inženýre. Šachy hraju mizerně a i dneska mě lehce porazíš. Ale chystám se letos vyrobit tvoje vysněné trnkové víno, už mám dva demižony a sháním kvasinky. Budeš první, kdo ochutná. Jo, a víš, jak Ilja z té fotografie vypadá dneska? Takhle.
To víš, stárneš, i když jsi v urně. Dneska by ti bylo dvaašedesát. Předevčírem jsem tě byl navštívit na hrobě a vzal si z něj pár spadaných okvětních lístků. Na konci září ti přivezu čerstvé kvítí a zapálím ti svíčku. Pozdravuj dědu a babičku.
16. září 2009
Nikdy by je neprodal. Odnesl je do frcu a žil a hrál a zpíval dál a po vejplatě jako král odvážel si je pěkně kočárem zpátky na zámek.
A pak je prodal. Nejdřív harmoniku, potom šachový hodiny a nakonec duši. A odstěhoval se Bůh ví kam.
Před rokem se táta opil naposledy. Nestihli jsme si říct sbohem, ale o to asi nejde. Loučení je vopruz! Ani tenhle víkend jsme nebyli v Soběslavi truchlit.
Když jsme dorazili, šli jsme se projít tam, kde táta kupoval jako kluk rohlíky. Je to cestou na gympl (kterej, ač na o nevypadá, navazuje na tradici gymnázia, co tu založil už Petr Vok), odkud z druhýho patra tátovi vyhodili spolužáci přezůvky z okna.
Pak jsme se stavili v hospodách, kde si začínal jako kluk přivydělávat hraním na harmoniku, a kam nepřestal chodit do smrti. A taky jsme se stavili u kina, kam mě vzal táta poprvý na Vinetoua.
Město zrovna žilo cyklistickým závodem, stihli jsme starší dorost a muže.
Tetě jsme přinesli z cukrárny Mozartovy koule a tátovi jsme pak na hrobeček přinesli macešky v květináči. Teta ještě našla takovou hezkou umělou kytku na hřbitovním kompostu, a tak jsme vtipkovali, že by se táta nezlobil, protože si celej život schovával zbytečnosti a nic nevyhodil, dokud se to úplně nerozpadlo. Já jsem si zase ráno vzal jednu děravou ponožku, taky trochu jako vzpomínku.
Sóběslav, Sóběslav, překrásné město, neplač holka nenaříkej, moje nevěsto, zpívával nám táta ve škodovce cestou z Kadaně na jih. A nás nikdy nenapadlo, že by se to mohlo zpívat o Boleslavi. Ani teď ne.
Soběslav, Soběslav, překrásné město a Okolo Soběslavi louky se zelenají, to byly dvě tatínkem zkomolené písničky, které nám vždycky zpíval, když jsme jeli do jižních Čech za dědou. Babičku už jsme nepoznali. Na půdě jsem dneska našel její výkresy z měšťanky z let 1937/38. Byl mezi nimi i jeden s nedodělaným znakem Soběslavi.
Babička hrála na akordeón a to se od ní naučil i táta. Vím o ní jinak tak málo, že se za to stydím. Děda býval majorem u kriminálky, táta s tetou mu proto vždycky říkali majoránek.
Asi před deseti lety jsem našel tátovy dopisy z vojny a drze jsem si je přečetl. Ty pro babičku byly jiný než ty pro dědu. Jednou jsem se ho na babičku zeptal, ale nechtěl o tom mluvit. Umřela mu, když byl v Brně na škole. Teď ho chápu. Když jsme ukládali jeho popel k tomu babiččinýmu, nebylo mi do zpěvu. Už proto, že nezpívám tak dobře jako on.
-->
†††
Byl to ale hezkej víkend, tátovi by se líbil. A měl jsem tam Věrušku a kolem sebe děti, takže se to celý nakonec odehrálo v radostném duchu. Chodili jsme na procházky...
... koupali jsme se...
... a Bibinka pózovala na houpačce...
Na 83 let je děda i dneska čipera, i když mu po mrtvičce půlka těla ochrnula. Dali jsme si šachy a pěkně mě potrápil, přestože už asi dvacet let nehrál.
Přivezl jsem si domů pár knížek, mezi nima Ruský národní pohádky. Jedna z nich se jmenuje Sestřička Alenuška a bratříček Ivanuška, sice šílená, ale hezká. Já mám dvě sestřičky Alenušku a Ivanušku, taky šílený a taky hezký, a jsem na ně hrdej.
Ještě si vezu cédéčko, který tátovi vypálil jeho starej kamarád a ozdobil ho jejich fotkou z mládí. Nevěděl, že si ho táta nemá na čem pustit. Ale já ho teď zrovna poslouchám, je na něm výběr z Beatles.
A taky si vezu Nerudovy Balady a romance. Táta uměl Romanci o Karlu IV. nazpaměť, dozajista se ji naučil z tohohle výtisku. A já se naučím aspoň část pro vypravěče taky z něj, protože jsem zlanařil Jiříka N. a pana Skotka, že romanci zdramatizujeme na letošní Vinobraní.
Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea na výstavu mořských potvor.
Měli tam i menší exemplář velekraba japonského, který žije v hloubce 30 - 100 metrů a váží až 19kg. Japonci mu říkají takaashigani neboli dlouhé nohy a není divu - dosahuje totiž rozpětí až 370cm. Ten o něco větší exemplář je Ivančin manžel.
Soběslav patří mezi ty places i'll remember all my life though some have changed, jak teď zrovna zpívají Beatles v In my life. Moc se sice nezměnila, ale pro mě dost podstatně. Díky tátovi to ale vždycky bude Soběslav a ne Boleslav, to překrásné město, kolem nějž se louky zelenají.
Mám v hrsti veliký dar a jdu s ním mezi lidi, prosím je snažně, aby mi dopřáli klid a čas k otevření dlaně. Ale oni dumají nad mými prsty, nad zápěstím, nad žilami a klouby a říkají si, jaká je tohle obyčejná ruka, jak divné prsty a ošklivý nehet u palce, ne, ne, nejsme zvadavi na to, co hrst může dát, až se otevře.
Jméno Egon Hostovský jsem slyšel poprvé před lety, ale to od tohoto autora nebylo nic k mání, a tak jsem ho významem řadil někam mezi ruralisty a pak už jsem se po jeho díle nepídil. Až s letošním výročím jsem si řekl, že si nějakou jeho knihu obstarám, abych nenechal tuhle neprozkoumanou pěšinu úplně zarůst náletovými křovisky. Jako první ke mně v obálce dorazilo první vydání knihy Cizinec hledá byt z roku 1947. Začal jsem ji číst ve Francii tu noc, kdy jsem se dověděl, že mi umřel táta. Ta hrst skrývala velkou dávku útěchy.
Václav Marek studoval sice filosofii, ale nakonec se stal lékařem a za války opustil vlast, až se dostal do New Yorku a tam hledá střechu nad hlavou a stůl (ano stůl zde hraje důležitou roli), za nímž by dokončil svou práci. Nemá nouzi, nejí suchý chléb, peníze má, jde jen o pronájem bytu se stolem. Zpočátku jsem se logicky identifikoval s hlavní postavou, ale pak jsem zkusil hledat společné rysy s těmi, které Václav Marek potkává. Zhrozil jsem se! Co když jsem něco mezi do sebe zahleděným profesorem filosofie Wagnerem a jeho neurastenickým synem, alkoholikem Henrym?
Ještě mnohem víc než děj samotný si mě podmanil styl, kterým Hostovský píše. Dlouho jsem necítil takovou touhu číst dál, dopátrat se nějakého rozuzlení a zároveň jsem už dlouho nečetl tak přesné psychologické rozbory stavů u neurasteniků, mezi něž patřím… O Henrym například: Však on dnes usne! Jakmile napřed ví, co může dělat, jestliže spánek nepřijde, usne na to tata. Háček je právě v tom, že on většinou neví, co má dělat.
Překrásná je pasáž o profesoru Wagnerovi: Profesor Wagner za katedrou, na politických schůzích, v novinách, v revuích a ve svých knihách potírá nemilosrdně fráze. Je úhlavní nepřítel všech plytkých rčení, laciných přirovnání a ustálených soudů. Ale ve stavu únavy, ne zcela nepříjemné, dovoluje vlastním smyslům a citům vlahou lázeň v myšlenkách nikterak nových a dokonce již ne objevitelských nebo výbojných. A tehdy jeho monology, na štěstí neslyšitelné, stahují osobnost slavného filosofa kamsi hluboko, hluboko do přízemí lidské prostřednosti. Teď právě si říká věty, jaké by jistě nehodlal zaznamenat žádný jeho budoucí životopisec: „Ne, nebyla to nejhorší práce. Našel jsem kompromis, a to je v politice nejdůležitější… Zase tedy doma! Domov, sladký domov!... Byl jsem fotografován přinejmenším pětkrát, škoda, že bez starosty… Má popularita vzrůstá, jen Rusové jsou trochu nedůvěřiví, ale to se poddá… Vzal bych si po večeři kávu, ó, upsal jsem jí duši, ale asi bych neusnul. Lidé mého druhu si nesmějí dovolit luxus nespavosti… Je to opravdu dojemné, že mi půjčil své osobní auto i s řidičem! Kolegové žárlili… žárlivost je vzpruha… Jen abych nedostal koliku! V letadle bylo chladno… Tak tedy zase doma! Domov, sladký domov!“
Jdu se s Václavem Markem přestěhovat k paní Carson Woolfové. Co jen to pořád sepisuje?
