Mám tu teď od soboty Kubu, a tak je kromě kultury mojí hlavní náplní dělat zábavu, aby se to milé devítileté dítko nenudilo. Mnohdy to dá zabrat víc než zabavit těch několik dospělejch, co chodí za kulturou na malym městě. Ještě že na to nejsem sám, bez Věrušky bych byl jako žonglér bez kuželek a klaun bez nosu.
Začali jsme koncertem Horkýže Slýže, kde jsme obsadili ty nejvýhodnější místa dole na balkoně, ale zase jsme se nemohli skrz lidi proklestit ani na záchod. V neděli výlet do Klášterce. Na maškarním plese jsme moc dlouho nevydrželi, ale pěkně jsme se prošli zámeckym parkem kolem zdevastovaný křížový cesty. V pondělí mě čekal náročnej pracovní den, Kuba přečetl skoro sto stránek Jezera duší. Byli jsme ale v klášteře, kde jsme se sešli se Zdeňkem Turkem z Divadla Rozmanitostí, jen už jsme pak nestačili hodit Cecilce ohryzek. Večerní zážitek nám zprostředkoval starý klavír z doby Rakouska-Uherska. Byli jsme při jeho proklepávání mistrem ladičem, a tak už víme, že nejlepší mechanika je ta anglická a nejhorší vídeňská. Ani Poloangličan není koncertně vyhovující, a tak v kostele Stětí bude nakonec nějaký novější repasovaný kolega. Včera jsme byli v Chomutově v muzeu na výstavě o pivovarnictví v naší oblasti. Jinak hrajeme šachy, dneska ping-pong a samozřejmě paříme hry. A taky koukáme na filmy. Jsem rád, že se Kubovi líbil film, co se líbil i mě.
Zfilmování dona Quijota je risk, buď to bude odfláklý nebo přeestetizovaný, řeklo by se. Z těch dvou tří desítek filmových podob nejlepšího románu všech dob jsem dosavad neviděl ani jeden. Bál bych se. Ale když jsem viděl to dývko v trafice, řekl jsem si, kluk se aspoň dozví, kdo to byl Sancho Panza a kdo byla Dulcinea. Zaujalo mě, že je to ruský z roku 1957. A nakonec jsem žasl. Režisér Kozincev to pojal tak akorát, vybral ty správný kapitoly, namíchal to dokonale a dal tomu tu správnou výtvarnou tvář. Samozřejmě z mýho úhlu pohledu, ale bavili jsme se s Kubou oba od začátku až do konce. Sice jsme si film pustili na dvakrát, ale byl jsem rád, že mi druhej večer Kuba převyprávěl děj první části, protože jsem předstíral, že jsem u ní usnul. Takhle kdyby to vyprávěli maturanti při zkoušce z literatury. Ta první část končila tím, jak se Sancho Panza stane vladařem na slíbenym a vysněnym ostrově, kterej ale ve skutečnosti není ostrovem, jen obyčejnym městečkem.
Nedávno dávali od Cervantese v rozhlase na Vltavě Lišáka Pedra. Myslel jsem, že budu sledovat text, protože doma mám hru Pedro de Urdemalas v souboru her, kde jako překladatelé figurují i manžele Jan F. a Olga Fischerovi, co se postarali i o rozhlasový zpracování Lišáka Pedra. Jenže zrovna překlad Pedra v tom mym souboru pořídil někdo jinej a vůbec jsem se nechytal. Nicméně, rychtář v ty rozhlasový hře hned na začátku soudil jedno znásilnění a to jsem vůbec v tom mym překladu nenašel. Tam se soudí nějaký dluhy. A tak jsem koukal jako buk, když jsem naprosto stejnej soud spatřil v tom ruskym Donu Quijotovi hned na začátku našeho druhýho dílu. Sancho Panza tam je postavenej před takovejhle oříšek:
Ženská si stěžuje, že ji pasák prasat připravil o panenství, pasák tvrdí, že to není pravda. Sancho poměrně prostoduše zabere pasákovi všechny peníze a dá je tý ženský. Ta spokojeně odchází, ale Sancho si ještě zavolá pasáka a pošeptá mu, že má od něj svolení a v rámci spravedlnosti i povinnost si ty peníze od ní vzít zpátky. Ženská je za chvíli zpátky se stížností, že jí ten pasák chtěl ukrást peníze, co jí on jako soudce spravedlivě přiřknul. „A vzal ti je?“ – „Jak by vzal? Spíš bych si dala vzít život, než bych přišla o měšec!“ – „Kdybys hájila jen zpola tak energicky jako ten měšec svůj věnec, nebyl by tě znásilnil ani Herkules.“ A peníze vrátil pasákovi. Tak se prostoduchýmu vladařovi, kterej přijel na oslu a byl terčem posměchu všech obyvatel, dostává uznání.
Kdo bude mít příležitost si tenhle film pustit, neváhejte. Román má sice dalších 100 příběhů, ale důmyslný rytíř smutné postavy se dá vystihnout i na těch deseti, který si ruskej režisér vybral.
Začali jsme koncertem Horkýže Slýže, kde jsme obsadili ty nejvýhodnější místa dole na balkoně, ale zase jsme se nemohli skrz lidi proklestit ani na záchod. V neděli výlet do Klášterce. Na maškarním plese jsme moc dlouho nevydrželi, ale pěkně jsme se prošli zámeckym parkem kolem zdevastovaný křížový cesty. V pondělí mě čekal náročnej pracovní den, Kuba přečetl skoro sto stránek Jezera duší. Byli jsme ale v klášteře, kde jsme se sešli se Zdeňkem Turkem z Divadla Rozmanitostí, jen už jsme pak nestačili hodit Cecilce ohryzek. Večerní zážitek nám zprostředkoval starý klavír z doby Rakouska-Uherska. Byli jsme při jeho proklepávání mistrem ladičem, a tak už víme, že nejlepší mechanika je ta anglická a nejhorší vídeňská. Ani Poloangličan není koncertně vyhovující, a tak v kostele Stětí bude nakonec nějaký novější repasovaný kolega. Včera jsme byli v Chomutově v muzeu na výstavě o pivovarnictví v naší oblasti. Jinak hrajeme šachy, dneska ping-pong a samozřejmě paříme hry. A taky koukáme na filmy. Jsem rád, že se Kubovi líbil film, co se líbil i mě.
Zfilmování dona Quijota je risk, buď to bude odfláklý nebo přeestetizovaný, řeklo by se. Z těch dvou tří desítek filmových podob nejlepšího románu všech dob jsem dosavad neviděl ani jeden. Bál bych se. Ale když jsem viděl to dývko v trafice, řekl jsem si, kluk se aspoň dozví, kdo to byl Sancho Panza a kdo byla Dulcinea. Zaujalo mě, že je to ruský z roku 1957. A nakonec jsem žasl. Režisér Kozincev to pojal tak akorát, vybral ty správný kapitoly, namíchal to dokonale a dal tomu tu správnou výtvarnou tvář. Samozřejmě z mýho úhlu pohledu, ale bavili jsme se s Kubou oba od začátku až do konce. Sice jsme si film pustili na dvakrát, ale byl jsem rád, že mi druhej večer Kuba převyprávěl děj první části, protože jsem předstíral, že jsem u ní usnul. Takhle kdyby to vyprávěli maturanti při zkoušce z literatury. Ta první část končila tím, jak se Sancho Panza stane vladařem na slíbenym a vysněnym ostrově, kterej ale ve skutečnosti není ostrovem, jen obyčejnym městečkem.
Nedávno dávali od Cervantese v rozhlase na Vltavě Lišáka Pedra. Myslel jsem, že budu sledovat text, protože doma mám hru Pedro de Urdemalas v souboru her, kde jako překladatelé figurují i manžele Jan F. a Olga Fischerovi, co se postarali i o rozhlasový zpracování Lišáka Pedra. Jenže zrovna překlad Pedra v tom mym souboru pořídil někdo jinej a vůbec jsem se nechytal. Nicméně, rychtář v ty rozhlasový hře hned na začátku soudil jedno znásilnění a to jsem vůbec v tom mym překladu nenašel. Tam se soudí nějaký dluhy. A tak jsem koukal jako buk, když jsem naprosto stejnej soud spatřil v tom ruskym Donu Quijotovi hned na začátku našeho druhýho dílu. Sancho Panza tam je postavenej před takovejhle oříšek:
Ženská si stěžuje, že ji pasák prasat připravil o panenství, pasák tvrdí, že to není pravda. Sancho poměrně prostoduše zabere pasákovi všechny peníze a dá je tý ženský. Ta spokojeně odchází, ale Sancho si ještě zavolá pasáka a pošeptá mu, že má od něj svolení a v rámci spravedlnosti i povinnost si ty peníze od ní vzít zpátky. Ženská je za chvíli zpátky se stížností, že jí ten pasák chtěl ukrást peníze, co jí on jako soudce spravedlivě přiřknul. „A vzal ti je?“ – „Jak by vzal? Spíš bych si dala vzít život, než bych přišla o měšec!“ – „Kdybys hájila jen zpola tak energicky jako ten měšec svůj věnec, nebyl by tě znásilnil ani Herkules.“ A peníze vrátil pasákovi. Tak se prostoduchýmu vladařovi, kterej přijel na oslu a byl terčem posměchu všech obyvatel, dostává uznání.
Kdo bude mít příležitost si tenhle film pustit, neváhejte. Román má sice dalších 100 příběhů, ale důmyslný rytíř smutné postavy se dá vystihnout i na těch deseti, který si ruskej režisér vybral.
Žádné komentáře:
Okomentovat