Anglie - 1. den

Tentokrát se odjíždělo z Prahy, kde se nalodili studenti soukromýho gymplu Buďánka, který zřídila Mensa pro děti s IQ nad 130. Musel jsem se svými 110 body dát do hry všechny svoje letitý zkušenosti, abych je mohl se ctí provádět.

V Dunkerque jsme nocovali ve stejnym hotelu, kam mi před rokem Ivanka zavolala, že nám umřel táta. Letos mě naštěstí žádná podobná zpráva nečekala, a abych moc nevzpomínal, pustil jsem si francouzskou televizi a napadla mě ta myšlenka na noční prohlídky klášterem při baterkách.

Mírně po pátý ráno jsme vyrazili na trajekt a pak pěkně jižní Anglií na západ. Cestou jsme minuli městečko Farnborough, kde jsem jako ostřílenej průvodce uvedl zajímavost, kterou se člověk v těch tištěnejch průvodcích po Anglii nedočte, protože Angláni nechtějí moc jitřit vášně mezi nimi a Frantíky. Ve zdejším opatství sv. Michala je totiž pohřbenej francouzskej císař Napoleon III. a Frantíci by ho chtěli zpátky, nicméně opat hodlá ctít rozhodnutí císaře a jeho rodiny a nerušit jeho kosti.

První zastávka byla v Corfe Castle, což byl, dokud ho nedobyli, nedobytnej hrad. Dojel na zradu jednoho z posádky a byl pak rozvalen Oliverem Cromwellem, aby se už nikdy nemohl bránit. Ani dnes by se asi neubránil, ale musím uznat, že i ty trosky vypadají majestátně.

Našli jsme pak s Věruškou kousek od hradní brány krásnou zahradu, v jejíž zadní části stálo tohle.

Ano, je to hrad, tak jak vypadal, než ho Cromwell rozflákal. Zhruba 1:20.

Tady je ten model se skutečnym hradem v pozadí.

Z kostela se ozývala hudba a zahrada vyzývala k různejm sexuálním hrátkám.

Mám rád anglický katedrály, a tak jsem se těšil, že už podruhý v životě uvidím tu exeterskou. Jenže byla první neděle po svátku svatýho Jiří, a tak jsme Exeterem procházeli s procesím skautů i normálních dětí až ke katedrále, kde nám oznámili, že se tak jednu hodinu nebude smět dovnitř.

Prohlédli jsme si teda zatím nejužší uličku v Británii, která je sice ještě asi o 3cm užší než kadaňská Katovka, ale je mnohem hnusnější. Prošli jsme kolem hospůdky, kde napadl Dickense Samuel Pickwick a jeho klub a pokračovali jsme kolem pár dalších kostelíků až k domu, kterej se odstěhoval. Ustoupil silnici a převezli ho jako náš mosteckej kostel, ale jen o pár metrů.

Počkali jsme si ještě, až malej orloj naproti na kostele odbije pět a šli jsme zpátky ke katedrále. Tu pomalu opouštěly haldy dětí, ale smůla byla, že vstup byl pro veřejnost jen do 5pm, což, jak už víte, nám před chvílí odbilo. Nicméně, proklouzl jsem dovnitř a zmerčil někoho jako biskupa, a tak jsem neváhal a poprosil ho, jestli bychom si nemohli 10 minut prohlídnout katedrálu aspoň v jejím západním traktu. Neřekl ne, a tak jsme byli v katedrále sami, a to se jen tak někomu nepoštěstí.

Za zamyšlení stojí, že se každej pátek večer v katedrále schází tzv. noční církev, společenství věřících v Krista, který ale nechtějí jít stejnou rituální cestou jako obyčejný anglikánci. V katolickym kostele by to určitě nebylo možný. Trochu mi to připomnělo to papežovo zalíbení v předtridentskejch praktikách, který taky mají vnitřní logiku, ale zvnějšku vypadají jako zaprášenej obraz. Mám rád různorodost cest, a tu noční církev nejen uznává, ale přímo hlásá, a tím je mi blízká.