Kocovina

Dlouho jsem se neopil, abych o sobě nevěděl; myslím, že naposledy, když mi bylo 26. Nicméně víc než párkrát jsem se od té doby napil tak, že mě následující několikadenní kocovina ve spojení se stresem hodila do stavu středně těžké fáze deprese místy s psychotickými stavy. Jen Věruška teď ví, jak se to projevuje a jsem rád, že mi pomáhá a nevidí ve mě blázna. A protože vím, že po chlastu se dostavuje přesně tahle akutní fáze, moc nepiju. Jenže někdy zvítězí euforie.

Jako minulej pátek. Nepotřeboval jsem moc, abych se zpil jak Nešporův kodex káže. Dneska je úterý a já mám pořád černý můry, stavy sklíčenosti a ještě horší věci. Snad už se křešu, začínají mě napadat i příjemný věci a jde mi i trochu se z toho vypsat.

Následující básničku nejen nikomu nevěnuju, ale ani neočekávám, že by ji někdo četl. Někde jsem teď v novinách zahlédl, že Mácha napsal Sabinovi, že někdy tři čtyry slova jako uzavřená skříňka chovají v sobě celý poklad.

A někdy je to skříňka Pandořina a neradno ji vůbec otvírat.

Když otrháš květ kopretiny,
dozvíš se jedině,
kolik marastu a špíny
a kolik prachu z rodné hlíny
je skryto v jedné květině.

Nemá mě ráda, má mě rád,
pravda je ve vině,
a kolik vin je, tolik pravd
a kolik pravd je, tolik hlav
leží schoulených lži na klíně.