Několik posledních článků bylo z knihy G.K Chestertona a o výletě do Řezna. Tenhle bude o obou dvou, resp. textem z Obran, obrazem z města na Regenu a Dunaji.
Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.
Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.
Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.
Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.
Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.
Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.
4 komentáře:
Už jako dítě jsem se koster hrozně bála a VŮBEC mi nepřipadaly legrační. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že jednoho kostlivce mám taky V SOBĚ a napsala jsem tenkrát mamince dopis, ve kterém doufám, že až zemřu, nebude jí moje kostra strašit.
A i teď, když koukám na lebku, nevidím žádný úsměv. Snad jen škleb.
A právě proto potřebujou kostry apologii:) Proti zažitému klišé. Jako by opadané stromy byly symbolem smrti stromu.
Je to jen a jen o přístupu a mě se ten Chestertonův líbí stejně jako přístup Mexičanů k Dušičkám - děti si doma staví oltáře z lebek, kostí, květů a barevných cetek a večer jde celá rodina s kytarama na hroby svých předků a tam udělají piknik, hrajou oblíbený písničky pradědečků a prababiček, vyprávějí si o nich příbehy a jsou veselí. Myslím, že by se to třeba dědovi Karlovi líbilo. Jenže jsme taková civilizace se staženejma půlkama a chceme tabu smrti radši držet ve vážnosti. A tak jsme i kostře propůjčili vážnost v podobě strašidelnosti, jež platí jak na děti tak na dospělé.
Tak určitě nejsme zdaleka jediní se staženýma půlkama, co držíme smrt ve vážnosti. Spíš s mi zdá, že to tak bylo většinou u všech civilizací, ostatky (příbuzných) byly posvátný a basta. Já teda osobně si myslím, že mý tělo (a jeho zbytky) po smrti mě určitě zajímat nebudou, ale kdo ví, jak to bude mít někdo jinej..
A co se týče truchlení, jsem pro truchlení z odloučení, potom žít dál a myslet na zemřelé s láskou a pokud možno vesele. Protože jsou, jenom jinde. Ale s lebkama bych si stejně nehrála, jako ty tvý mexický děti.
A tomu stromu, pokud nezemřel, zase na jaře listí naroste. Ale kostlivcovi maso ne.
Doufám ;o)
Okomentovat