„Musíme mít radost vítězů bez únavy vojáků: seďme na kanapi a buďme tvrdí.“
Kapitola o slibech začíná těmi nejšílenějšími, jaké si člověk dovede vymyslit, např. slibem, že někdo spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici (na mapě je to spíš dvůr) nebo že každý čtvrtek doskáče do centra města po jedné noze. Samozřejmě, že tímto bláznivým nápadem se chce Chesterton obratně dostat k jádru pudla, tj. ke kritice moderní společnosti. Slova jednoho z mých nejoblíbenějších autorů dál nebudu ohýbat a nechám je zaznít, tak jak vzkvetla v Čulíkově překladu.
Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy: bojíme se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. A právě tato děsivá pohádka o člověku, který se neustále mění v někoho jiného, je duší dekadence.
Hrát věčně nějaké divadlo bez možnosti úniku do sebemenšího a sebešpinavějšího zákulisí, kde člověk smí být lidský, je nejhorší peklo, jaké si fantazie dovede představit. A to jsou podmínky dekadentů, estétů a zastánců volné lásky. Prožívat neustále nebezpečí, o nichž víme, že nás nemohou ohrozit, pronášet přísahy, o nichž víme, že nás nemohou vázat, čelit nepřátelům, o nichž víme, že nad námi nemohou zvítězit - to všechno je šklebící se tyranství dekadence, kterému se říká svoboda.
Odpor proti slibům dospěl v naší době dokonce až k odmítání slibu, který je typický pro manželství. Je velmi zábavné poslouchat odpůrce manželství, když mluví na toto téma. Zřejmě si myslí, že ideál stálosti je jho, které lidstvu tajemným způsobem vnutil ďábel, ačkoliv ve skutečnosti si toto jho kladou na sebe neustále milenci sami. Existuje výraz, který je úplně protikladným spojením dvou slov – „volná láska“ - jako by ten, kdo miluje, byl nebo mohl být někdy volný. V přirozené povaze lásky je zavazovat se a instituce manželství pouze prokázala normálnímu člověku čest tím, že ho vzala za slovo. Moderní mudrci nabízejí milencům s kyselým úsměvem maximální svobodu a totální nezodpovědnost; ale nerespektují je jako je respektovala Církev; nepíší jejich přísahu na nebesa jakožto záznam nejdůležitější životní chvíle. Dávají jim veškerou svobodu kromě svobody tu svobodu prodat, což je to jediné, co milující chce.
Ve vynikající hře Bernarda Shawa Záletník máme živý obraz této situace. Charteris je muž, který se ustavičně pokouší o volnou lásku, což je totéž, jako by chtěl být ženatým starým mládencem nebo bílým černochem. Chodí a hladově pátrá po nějakém obveselení, kterého však může dosáhnout, jen když bude mít odvahu přestat chodit a pátrat.
Kapitola o slibech začíná těmi nejšílenějšími, jaké si člověk dovede vymyslit, např. slibem, že někdo spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici (na mapě je to spíš dvůr) nebo že každý čtvrtek doskáče do centra města po jedné noze. Samozřejmě, že tímto bláznivým nápadem se chce Chesterton obratně dostat k jádru pudla, tj. ke kritice moderní společnosti. Slova jednoho z mých nejoblíbenějších autorů dál nebudu ohýbat a nechám je zaznít, tak jak vzkvetla v Čulíkově překladu.
Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy: bojíme se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. A právě tato děsivá pohádka o člověku, který se neustále mění v někoho jiného, je duší dekadence.
Hrát věčně nějaké divadlo bez možnosti úniku do sebemenšího a sebešpinavějšího zákulisí, kde člověk smí být lidský, je nejhorší peklo, jaké si fantazie dovede představit. A to jsou podmínky dekadentů, estétů a zastánců volné lásky. Prožívat neustále nebezpečí, o nichž víme, že nás nemohou ohrozit, pronášet přísahy, o nichž víme, že nás nemohou vázat, čelit nepřátelům, o nichž víme, že nad námi nemohou zvítězit - to všechno je šklebící se tyranství dekadence, kterému se říká svoboda.
Odpor proti slibům dospěl v naší době dokonce až k odmítání slibu, který je typický pro manželství. Je velmi zábavné poslouchat odpůrce manželství, když mluví na toto téma. Zřejmě si myslí, že ideál stálosti je jho, které lidstvu tajemným způsobem vnutil ďábel, ačkoliv ve skutečnosti si toto jho kladou na sebe neustále milenci sami. Existuje výraz, který je úplně protikladným spojením dvou slov – „volná láska“ - jako by ten, kdo miluje, byl nebo mohl být někdy volný. V přirozené povaze lásky je zavazovat se a instituce manželství pouze prokázala normálnímu člověku čest tím, že ho vzala za slovo. Moderní mudrci nabízejí milencům s kyselým úsměvem maximální svobodu a totální nezodpovědnost; ale nerespektují je jako je respektovala Církev; nepíší jejich přísahu na nebesa jakožto záznam nejdůležitější životní chvíle. Dávají jim veškerou svobodu kromě svobody tu svobodu prodat, což je to jediné, co milující chce.
Ve vynikající hře Bernarda Shawa Záletník máme živý obraz této situace. Charteris je muž, který se ustavičně pokouší o volnou lásku, což je totéž, jako by chtěl být ženatým starým mládencem nebo bílým černochem. Chodí a hladově pátrá po nějakém obveselení, kterého však může dosáhnout, jen když bude mít odvahu přestat chodit a pátrat.
Žádné komentáře:
Okomentovat