Nejdříve jsem si připomněl z dějepisu papeže Alexandra V., který je veden ve vatikánských análech jako antipapež. Jmenoval se Petros Philargos, rodem Kréťan, a brzy vstoupil mezi františkány. Příběh z encyklopedie jeho františkánské smýšlení potvrzuje jeho vlastními slovy: „Pokud jsem byl biskupem, byl jsem bohatým, jako kardinál jsem schudl, jako papež jsem však již hotovým žebrákem.“ Papežem byl necelý rok (1409-10), tedy v době kdy byli papežové tři a v Čechách doutnala touha po změně (a brzy na to doutnal Hus).
Další zajímavost je o byzantském císaři, jenž slul Andronikos a byl posledním ze slavného rodu Komnenovců, který vládl Konstantinopoli. Byl velmi krutý a poživačný. Rád obšoustával manželky svých bližních. Aby na ně měl dostatek času, propůjčoval jejich manželům honební právo, jehož znakem byly jelení parohy zavěšené na dům. Od té doby se i u nás nasazují parohy. Nicméně v té souvislosti možná stojí za to vypsat, jak úspěšný svůdce skončil. Popisuje to prý i Eco ve svém Baudolinovi (tahle souvislost jistě potěší Štěpána). Císař byl předhozen rozvášněnému davu a ten jej po tři dny mučil přivázaného k pranýři. Vytrhali mu zuby a vyškubali vlasy, utrhli jednu ruku a vypíchli jedno oko. No a na závěr ho pověsili mezi dva kůly za nohy a dva latinští vojáci (myšleno z Benátek) soutěžili, kdo svým mečem sekne hlouběji.
Ale abych se nebavil jen o dějepisu, zde je jedna pěkná veršovánka:
„Nejsem-liž já anděl?“ žena ptá se.
„Ano, anděl! anděl!“ zajíká se
chuďas muž, sám k sobě dodávaje:
„Anděl jenž mne ubohého vyhnal z ráje!“
To samozřejmě s ničím mně známým nesouvisí.
Žádné komentáře:
Okomentovat